108.díl Baru: O toleranci

18.10.2021

Nenávidím je. Upřímně a otevřeně. Nenávidím samozřejmost, se kterou se vloudí do mé domácnosti. Pravidelnost, se kterou se vracejí. Svou neschopnost se jich zbavit. Ukázat, kdo je tady pánem a jednou provždy za nimi zavřít dveře i okna. Nenávidím je a nedokážu se na ně dívat prizmatem křesťanské lásky. Na ně ne! Prostě ne! Nenávidím jejich klid a vyčkávání. Jednoho dne přijdete domů a oni tam prostě jsou. Nenávidím, že si vybírají to nejlepší od našeho stolu a na tom parazitují. Nesnáším, jak se skrývají, budí dojem klidu a pak se objeví masově v okamžiku, kdy se Vám to neméně hodí. Kdy máte jinou práci, jste unavení a bez energie. Když na ně vůbec nemáte náladu. Když je nechcete ani vidět. Nenávidím je tak, že jsem ochotna hubit celá jejich pokolení jakýmikoliv prostředky.

Nebojte, není řeč o příbuzných.

Rýže, krupice, mák. To je jejich mana. Mák. Mák nejvíc. A přitom já mák vůbec nekupuju! Zase si ho tu nechala některá z babiček...

Mák jim chutná tak, že jsou schopni prokousat se i igelitem.

Dcera na to reaguje jako dítě nové generace: Ale mami, to je fantastický! Mohli bychom je používat k recyklaci. Víš, jak dlouho se rozkládá igelit? A přitom by stačilo trochu máku a moli by se o to postarali.

Moli.

Moje kamarádka se čtyřmi dětmi a pátým na cestě říká, že jsou to jejich jediná domácí zvířátka. Ale zato jich mají možná stovky. Jestli jsem si je od nich nepřinesla v těch sušených houbách, co od nich dostáváme!

Volá babička.

Zvedám telefon a dávám hlasitý odposlech, protože zrovna hubím moly v horních policích.

O máku jí neříkám, aby se neurazila a zase někdy přinesla něco k jídlu.

Celou linku vyskládanou. Otevřít každý pytlíček s kořením. Nahlédnout do každého sáčku zabydleného parazity. Fůůůj. Teď vzlétli. Hajzlové!!

Dcera si píše domácí úkol u kuchyňského stolu.

Matka je rozverná, vesele tlachá, a pak mi z ničeho nic nadiktuje, co má letos přinést mé dceři Ježíšek.

A do prdele. Kdo by to čekal takhle v říjnu.

Bez varování.

Nešlo to zastavit.

Vše vyzrazeno.

Zoufale koukám dolu ze štaflí směrem ke kuchyňskému stolu. Ukazuju na dceru gesto pšššttt. Ať ani nehlesne. Nechceme přece babičce kazit radost. Vždyť ona jediná jí vaří tu poctivou krupičku. Dětská krupička. Mám vás, sviňáci! Krupička je dalším epicentrem.

Pryč. Pryč. Pryč.

Se všemi těmi bio rýžemi, pohankou a jáhly.

Jediný, kdo to u nás žere, jsou moli.

Pozůstatek mého bio bezlepkového období.

Dcera už naštěstí ví, jak to s tím Ježíškem je doopravdy.

Poměrně nedávno nám to doma oznámila, abychom jako nebyli naivní.

To bych molům nikdy neodpustila, kdyby měli na svědomí i tohle profláknuté tajemství.

Chtěla jsem v sámošce koupit takové ty placaté mololapky. Papírky, na které to moly neodolatelně táhne. Kam je to vábí. Kam se přilepí, marně mávají křidýlky, zoufale se cukají, ale už není úniku. Jen pomalá, neodvratná smrt. A pak ještě potupné vystavení zhynulého těla, dokud člověk past neodstraní. A on ji nezlikviduje, pokud není plna mrtvých druhů. Ale paní prodavačka v sámošce povídá: Jo, jo, to míváme. Když je sezóna. Když létají. Ale teď ne.

Moli mají sezónu?

Asi jo.

Tak to ti naši jsou celoroční. First minute. Last minut. Na sezónu nehledí.

Slimáci, komáři a moli. S těmi nemám soucit a nemohu ho prostě ani najít.

V létě, když jsem po ránu praktikovala jógu u vody, musela jsem se prodrat slimáky nastoupenými na společné cvičení. Snažila jsem se k nim najít vztah. Zkoumat je. Dívat se na ně. Dotknout se té boží bytosti. Pochopit. 

Představit si, že v příštím životě budu slimákem.

Ale ne. Nešlo to.

O komárech, co Vám zabzučí do ouška uprostřed letní noci ani nemluvě.

Ne.

I moje tolerance má své limity.

Slimáky, komáry a moly.

A KSČ a SPD ... no ... alespoň jedni z nich už brzy vyhynou.

Asi tak.


Jaký tvor naplňuje nepříčetností Vás?

Kde končí Vaše tolerance?

A kým byste chtěli být v příštím životě?