Dneska Vám nabídnu povídku ze života. Gendr je všude. V mnoha podobách. A přitom i jen ty dvě oldschoolový základní varianty přinášejí zcela jiné perspektivy. Tak třeba taková neděle.
Původně jsem vám dnes chtěla psát o tom, kdy se cítím šťastná jako blecha. Že se tetelím blahem, štastná jako blecha, když se holým zadkem přitisknu do klína svýho milýho, že jsem šťastná jako blecha, když se se svýma dětma koukám na film a oni se ke mně oba tisknou a já cítím jejich teplo a vůni té směsi potu...
Září mne pomalu přivádí domů. Zjišťuju, co všechno je v domácnosti po prázdninách zanedbané a hodné opravy. Vzduch voní jinak, ráno je šero a večery nabývají jiného světla. Po cestě do práce zkoumám, zda už budou padat kaštany a ořechy u sousedů.
Září se rozeběhlo jako divoká řeka. Jako by se srazily dvě až tři reality a my je měli žít najednou. Nevím, jak jste na tom vy, ale já mám dojem, že nic nestíhám. A to první dny školy mých dětí opět oddřel můj bývalý muž. Objednal všechny požadované sešity, pravítka, tužky i obaly. Bůh mu žehnej. Naštěstí to ti naši...
Nejhorší smrt je z vyděšení, říkává moje maminka. A ví, o čem mluví, protože se různých věcí děsí často. Myslím si dokonce, že má tak speciální talent, že by mohla pracovat v pojišťovně v oddělení plánovaných rizik. Vymyslí takové varianty špatných konců a neplánovaných komplikací, že můj rozum zůstává v obdivu úplně stát. Nebo by mohla být...
Končí prázdniny a zase začínáme své životy brát vážně. Škoda. Miluju ten pocit lehkosti a volnosti, který s sebou prázdniny přinášejí. I pro nás, kdo už školou povinní dááávno nejsme a práci ve školství jsme už taky opustili. Mívala jsem dřív pocit, že o prázdninách budu mít spoustu volného času. S mojí schopností zaplnit každou skulinku volna...
Tak už je to tady. Jak by řekla moje drahá maminka, dozrávají jeřabiny, a to je příznak toho, že se blíží konec prázdnin. A to je stres. Vyhořelí učitelé už začínají natahovat moldánky. Jeden můj kolega mi onehdy zapůjčil knihu s názvem Psychoanalytická diagnóza. Díky. Šla jsem do sebe. Řekla jsem si, že tu knihu konečně přečtu. Když se blíží...
Tak na začátek je dobré napsat, abyste nečekali žádný halucinogenní historky. Margit, tohle není z Tvého oboru. I když taky trochu jo. Dnešní příspěvek bude o holkách. Ženách. Kočenách. Dvě takové jsou teď na cestě do Londýna a do Paříže. Vlakem. Jedeme spolu s dcerou, páč furt nám platí ty šotoušský jízdenky na cestování první třídou a ona si...
Mám ráda vodu. Piju vodu. Když to jde, lezu do vody. Občas vařím z vody. Jezdím k vodě. Plavím se po vodě. Ráda bych byla za vodou. Někdy se cítím, jako že samá voda. Jindy se snažím udržet nad vodou a stejně v tom plavu. Nerada bych byla podvodnice. Udržuji tělesné zavodnění. Jsou dny, kdy mám pocit, že dokážu chodit...
Dneska mám pro Vás jeden speciální příběh. Od dětství miluju strašidelné historky. Na chalupě po babičce sedíme u ohně, táta nachystal bojovku, je mi devět. Léto. Tma. Žhavé uhlíky. Napětí. Poslouchám, jak táta vypráví Zlatou plachtu nebo Guláš (tu povídku si vypůjčil od Miroslava Švandrlíka a miluju jí do dnes) a v těle cítím neklid. Protože za...
Tak Vám řeknu, že mám nějakou psací krizi. V práci mám za sebou administrativní týden se zadáváním dat do kartotéky a dopisováním zpráv, kde mou vrcholnou kreativní disciplínou je přidělování čísla jednacího. Bože, jak já tu administrativu nesnáším. Na jednu stranu chápu její důležitost v tom, že je moje práce předatelná a nějak ohraničená, na...
Šotouštour skončila. Absolvovali jsme cca 19 cest vlakem, 3 přelety a přežili ve zdraví 2 stávky železničářů. Pomalu je čas vrátit se do reality. Ale prázdninové, a to je paráda! Jestli Vám připadá, že je venku horko, vyslechněte si následující historku z Porta. Porto je město na severu Portugalska a jak říká moje dcera, je to trochu Brno. Velké,...
Tak už jsou z nás poctiví cestovatelé. Když během týdne svůj batoh čtyřikrát zabalíte a vybalíte, tak jste cestovatel ... a už je taky jasný, že byla opět kravina brát si čtvery šaty, když jsem neodolala a už si jedny další skutečně okouzlující červené po cestě koupila a k tomu dva overaly. Mám teď nějaké overalové období. A teda nějaký...
Tak dnes začnu vysvětlením slova šotouš, páč mnoho z Vás se mě ptalo, co/ kdo to teda je. Wiki praví: "Šotouš je člověk, který má zálibu ve fotografování veřejné dopravy, zejména té železniční. Nejde o spisovný pojem. Podle odborného periodika Naše řeč šotouš bývá ověšen fotoaparáty, někdy i diktafonem a poznámkovým bločkem, může jít o mírně...
Končí školní rok. Už jen čtyři dny. Zaplaťpánbůh. Vždycky touhle dobou přemýšlím, co s námi dělají konce. Loučení. Ten pocit, že něco ještě běží, žijeme poslední dny, které jsou stejné jako dřív, doděláváme administrativu, poslední tabulky a výkazy ... bla bla bla ... ale něco v nás už je jinde. Vnitřní loučení, postupné opouštění, těšení se....
Je těžký to přiznat, ale mám pocit, že všichni trochu trpíme PTSD (Posttraumatická stresová porucha). Znamená to opožděnou nebo prodlouženou reakci na velkou zátěž nebo ohrožení. Normálně se to lidem stane, když zažijí něco, co ohrožuje jejich život nebo osobní integritu. A některým lidem se to pak znovu vrací. Celá společnost je trochu vybzikaná,...
Tento víkend jsem zvládla dvě oslavy. Můj syn dokonce tři. A příští víkend se nám oslavy sešly dvě v jeden termín. A to nás ještě v týdnu čeká slunovrat. Taky důvod k oslavě. Letos se chystám na pohanské slunovratové oslavy. Do kruhu lidí, které jsem nikdy neviděla, jejichž činnost sleduju na sociálních sítích a k jejichž náboženství jsem se...
Doběhly letadlo do Lisabonu, které mělo podle jízdního řádu dávno uletět. Tomu klukovi, co pokračuje do Porta, uletělo. Nikdy se nedozví, že si o něm budou celý víkend vyprávět. Přemýšlet, jak se má student s batohem a očima laně. Hnědoočko. Kámoška říká, že na zajíčky rozhodně není. Je jedno, na co kdo je. Ty oči měl boží. Oči. Okénko do...
Máme skvělou úču, teda naše dítě. Tak skvělou, že zorganizovala nejen školu v přírodě v kempu na Slapech pro děti, ale taky následný víkend pro rodiče. Kdo mohl, v pátek ve tři byl na Slapech, formálně převzal své dítě, a k tomu mnohdy nějaké nevlastní, jehož rodiče zatím nedorazili, a společně jsme se vydali na putování. Plán do neděle, přechod...
Končí nám lásky čas, měsíc máj, začíná období blíženců a povídala Silvie, ta moje oblíbená kartářka, že máme vzpomínat na své lásky. A že na ně máme vzpomínat s vděčností. A tak vzpomínám.
Tak se Vám zase probírám dědou Jungem. Knížkou Člověk a jeho svět. Prostě mě to k ní pořád táhne, dělám si výpisky a přemýšlím. Když mi to kdysi ve škole nařizovali, bouřila jsem se. A teď dobrovolně, nikým neznámkována si dělám poznámky do sešítku. Jungova spoluautorka Marie-Louise von Franz, což on bohužel číst nemohl, protože svou část knihy...
"Jediný, co ženská opravdu potřebuje, je starej dobrej orgasmus." prohlašuje divadelní postava ve hře Holky jako květ v podání Elišky Balzerové. A mně nezbývá, než s ní souhlasit. Sexuální historky svých kamarádek sbírám s radostí a chutí. Třeba tu o tom, jak jednou si jedna kamarádka vyjela na prodloužený wellness víkend do luxusního hotelu.
Když přijdete o hlas, otevřou se Vám nová dobrodružství. Za prvé je dobré se vybavit základní informační cedulí. Třeba: Dobré ráno, přišla jsem o hlas. Klienty jsem odvolala, dneska budu psát zprávy. A na druhou stranu připsat: Ne, na koncertu Rammsteinů jsem včera nebyla. Aby bylo všem jasné, že nejste žádný flamendr, který si to způsobil sám.
Pětiletý chlapec přišel do mé ordinace s maminkou. Rodiče chtějí vědět, zda není autista. U dětské lékařky ztropil scénu, když po něm chtěla, aby se na běžné kontrole svlékl. Nechtěl, aby na něj někdo šahal. Chlapec vypadá úplně normálně, je stydlivý, při podání ruky se ošívá, ale udělá to. Hodně mluví, o všechno se zajímá. Chce vědět, co to máma...
Pořád přemýšlím, jestli ta šílená vyčerpanost, která na mě v poslední době padla, je zapříčiněna stářím, jarem, covidem nebo přepracovaností. Nejspíš směsí toho všeho, ale stejně je zajímavé sledovat, v jakých chvílích u mě převažují které důvody. Když se ráno hrabu z postele a bolí mě záda, může za to stáří. Když se mi nechce otevřít notebook, je...
Vyrobily jsme si s dcerou transparent: STOP UPALOVÁNÍ. A podepsaly se jako Liga na ochranu práv čarodějnic. Doufám, že to pro nás na Severu nebude mít fatální důsledky. Jsme na návštěvě u rodičů. Samy. Muž zůstal přes víkend v práci, kde čelí následkům masivního ruského kybernetického útoku na firmu, ve které pracuje. Mám z toho pocit, jako by byl...
Stojím ve škole ve své pracovně. Navštívila mne kolegyně, která je momentálně na mateřské. Páté, jen tak mimochodem. Chvíli povídáme, ale pořád musíme hlídat čas, protože přesně v 10:00 za mnou přijde další z potřebných dětí. Je den Země, 22.4.
Začalo to nenápadně a zcela nečekaně. Na tobogánu. V Dubaji na tobogánu. Na tobogánu? Co je to za blbost, ses tam někde zašprajcla a usoudila jsi, že jsi tlustá? Ne, ne. Na tobogánu v Dubaji, před tím než Vás pouští na speciální sjezdové čluny, tak zváží Vaši posádku, zda vyhovujete předepsaným standardům. Hnusný formalisti! Kdo to kdy viděl!...
Příspěvek o kognitivních funkcích z minulého pondělí vyvolal mezi mými známými divoké diskuse. Kolegyně se přiznala, jak omylem ukradla knihu došlé pošty v kanceláři a dva dny ji nosila v kabele, aniž to tušila (to se po ní mnoho lidí skutečně shánělo a všech se ptali i jí ...) a jiná nás všechny trumfla, když mi na chodbě povídá: Už jsem jako ty...
Jela jsem jako dráha a začínala mlít z posledního. Bylo potřeba se zastavit. Věděla jsem to. Říkala jsem to. Snažila jsem se. Ale bylo toho TOLIK, co bylo potřeba udělat, TOLIK, co bylo možné zažít! Klienti potřebovali konzultovat, firma potřebovala vymýšlet nové projekty, odcházející kolegové potřebovali nahradit, děti si potřebovaly povídat,...