Ahoj Margit. Zkusím odpovědět na Tvoje otázky. Jaký byl váš největší úspěch v uplynulém roce? Asi to, jak jsem začala skutečně stát na vlastních nohách. A že jsem srovnala úplně všechny dluhy. Se všemi. Teď dlužím už jen bance, a to má jasné podmínky a pojištění. Je to nepoetické, ale osvobozující. Úspěchem je vztah s mojí dcerou. Je to skvělá...
Prý jsem spáchala válečný zločin tím, že jsem svou dceru přiměla smíchat v receptu na cookies máslo a olej. Už to, že jsem ji navedla, že jde upéct cookies bez másla, jen s olejem (a zrádný chat.gpt to potvrdil), bylo dost napováženou, ale zkombinovat dohromady obě ingredience, to je pro moji puristickou dceru rovno válečnému zločinu! Niceméně to,...
Strašně jsem si přála, aby to dopadlo nějak jinak.
Štědrý den je až zítra a já mám za sebou všechny příbuzenské návštěvy.
Letos to cítím zvlášť bytostně. Jdeme do tmy. Já jdu. Od srpna se stala zvláštní věc. Začala jsem míň vyšilovat. Něco ve mně si řeklo, že budu brát věci, jak jsou a méně se rozčilovat. Něco ve mně bylo vyčerpané neustálým bojem za jakousi pravdu. Za pravidla. Za spravedlnost. Nebo, jak tomu říkám, ani vlastně nevím, co to je. Něco...
Už několikátý rok nepeču cukroví zásadně sama. Scházíváme se v různých ženských uskupeních, většinou společně s dětmi, děláváme každá jedno těsto v násobném množství, a pak společně pečeme, plkáme, popíjíme víno, punč nebo svařený džus a vyrábíme ty titěrné řemeslné sladkosti tradiční pro české vánoce. Začala jsem takhle s bývalou tchýní, pak jsme...
Začal prosinec. Někdy je počasí tak šedé, že je nejlepší mít penis ve vagíně … povídá jedna kamarádka druhé. Víš, když je takhle šedo a mlhavo, jako by se svět zastavil. Ztlumí se všechny zvuky za okny. Nic neprojde tím mléčným ledovým oparem. Okno se zatáhne jako by mělo šedý zákal. A tehdy je nejlepší se zavrtat pod teplou duchnou...
Tak Barče už se pomalu staví nová kuchyň. Doufám, že její nový mrazák bude dostatečně velký na to, aby se do něj vešly veškeré její kašmírové svršky a svině moli jí je nežrali. Možná by si mohla pořídit jedno mrazákové oddělení s ramínky. Že se to nevyrábí? To je ovšem díra na trhu, přátelé! Skříňový mrazák na vlněné svršky a...
Dobré pondělní ráno. Sedím uprostřed holobytové místnosti a čekám na řemeslníky.
Strčit hlavu pod peřinu a počkat, než to přejde. Neslyšet, nevidět a hlavně, hlavně o tom nemluvit. Tolik tajemství, okolností, událostí, myšlenek, činů, tužeb… Tolik věcí se děje, které nemůžu nikomu říct, nebo vždycky jen někomu, ale ne komukoliv, ne všem, ne veřejně, že už jsem si začala i psát do šuplíku tajný blog. A světe div se, všechny moje...
Baru: Margit, hezkej pondělní blog … ale, vole, od kdy jsme vyšší střední věk, jak to tam píšeš???? 😵💫🥵☠️☠️☠️☠️ Snad jen střední. A spíš nižší střední věk, ne? 😇🤣🤣🤣
Zase tu máme období štíra a s ním ostrou břitkost vyjevujících se skutečností. Bodá a řeže a nenechá nikoho schovávat se za maskami. Vášně bublají, stíny se odkopávají, valíme se v divokém proudu štíří energie obnažováni až na kost. Mnohdy je to náročné. V té intenzitě a množství vybavovaných sraček. Má to i své výhody. Nemá smysl hrát hodnou...
Mám šílený hořečnatý sen: Stojím na nádraží někde ve Skandinávii, v místě, jehož jméno nemohu ani vyslovit. Máme někde s Drahoušem sraz, ale já nevím, v jakém městě. Přijíždějí vlaky, ale já netuším, který je ten můj. Jsem trpělivá. Pojedou další vlaky. Nemůžu tu cílovou destinaci najít na mapě, nefunguje mi Google Maps v mobilu, mapa nejde...
Vyplavila jsem se na dovolenou. Vypravila jsem se po dlouhém toužení na loď. Díky E. a jejímu muži a díky tomu, že dala dohromady dostatek kamarádů z různých zemí a její muž byl ochotný naši loď odřídit (teda odkormidlovat a a nás, mořské zelenáče, trochu zaučit). Takže hurá do tepla, hurá za dobrodružstvím - bez dětí, s lidma, z nichž...
Už zase píšu blog až v pondělí. O víkendu to nějak nešlo. Myšlenky vířily a nějak nebyl čas nebo co. To se bude Margit na lodi divit. Jak jsem zvlčela. Ale Margit stejně zřejmě nemá signál, neozývá se, a teda doufám, že si plutí na jachtě užívá a moc neblije z mořské nemoci.
Proč se to dneska jmenuje Sražená?...
Jako by se čas srazil jak vlněný svetr v pračce. Možná je to podzimní rovnodenností a překlápěcím do podzimu, možná přibýváním věku a zkracováním počtu dnů do konce života, možná mají pravdu teorie tvrdící, že děti mají dny daleko delší než dospělí a dny starců jsou nejkratší… Všechno běží tak rychle, že se sotva stíhám nadechovat… Minulý víkend...
Sedím v sále plném supervizorů a koučů. Zatímco na jiné konferenci už je zvykem mít všechno v aplikaci, která hlídá počty přihlášených, upozorňuje na začátky příspěvků i na to, když se objeví nějaká zatoulaná šálička, tady všechno běží poněkud postaru.
Začal školní rok a po pár dnech se děsně ochladilo. Podzim byl asi dva dny. Na horách napadl první sněhový poprašek. Na Facebooku se lidi chlubí, v kterém paneláku už se topí. V našem ne. Venku neúnavně prší a dvě třetiny země čekají stoletou vodu a záplavy. My, co žijeme na kopci, můžeme zůstat poměrně v klidu. Snad jen zajdu...
Margit říkala, ať tentokrát napíšu příspěvek já. Že toho má moc. A já teda, že jo, ale vlastně nevím o čem. Třeba o tom dni, kdy ráno čtu o zmizení svého kolegy, v poledne evakuují školu mé dcery, celé odpoledne školím wellbeing ve vyloučené lokalitě, pak mne na tři hodiny zadrží na státní hranici bez signálu, zaplatím pokutu 40 euro...
Margit: Šukací ostrov a Mistrovství světa v měnění plánů
Pamatujete na covid? Na toho strašáka z historie? Taková ta nemoc, kvůli které jsme nesměli měsíce vycházet ze svých obydlí a vídat se svými blízkými a už vůbec ne s těmi vzdálenými či dokonce neznámými? Taková ta hrozná choroba, co kvůli ní umíraly tisíce lidí? Ten tajemný zákeřný virus, kvůli kterému jsme si šili roušky ze starých triček a...
Stojí u dveří vlaku a připravuje se na výstup. Možná je to příliš brzy, ale chce mít jistotu, že si nesplete stanici. Cestuje tudy poprvé. Na nohou má bílé tenisky. No, bílé… bílé byly, když je kupovala. Bílé byly, když se je jednou v záchvatu pořádkumilovnosti pokusila vyčistit. Teď jsou jako prase, ale jí je to jedno. Zvláštní je, že...
Tak jo. Užila jsem si s dcerou kachny a veverky v Londýně a teď už je můj čas jenom můj. Nakrmím kočku, zaleju kytky a v šest hodin ráno znovu stojím na hlavním nádraží. Cesta. Je to výlet nebo útěk? Nevím. Trochu se samostatné cesty bojím, a ještě více se těším. Tradiční šotouš si na nádraží udělá par fotek. Pak...
Rozkročena mezi Thanatem a Erotem. Letošní Lví brána mě trhá na kusy. Obě strany života se připomínají bolestně, letos je daleko bližší Thanatos, Eros se mi jen z dálky pochechtává…
Už na to se.u. Všechny moje snahy dělat věci dobře se stejně nakonec zkomplikují. I kdybych byla nejdokonalejší, nezmůžu nic. A dokonalá, dokonalá já rozhodně nejsem. Nejsem dokonalá dcera, nebyla jsem dokonalá manželka, nejsem dokonalá matka a nejsem dokonalá milenka. Nevařím dokonale. Nejsem dokonalý zaměstnanec. Nedokonale třídím odpad. Asi mi...
Aha! Tak ono je to tu odedávna! To nejsem jenom já! Božena to taky měla. Teda Barbora. Panklová, nebo Zaháňská, později Němcová, největší z tehdejších Češek. Píše o tom. O tom, že tu díru v duši stále cítí, že ji nemůže naplnit nevinná láska jejích dětí, i když je nade vše miluje, že myslela, že by ji mohla zaplnit láska...
Jsme s Drahoušem týden na cestě, a ještě jsme se nezabili. Nikdy jsme spolu takhle dlouho nebyli. Naše setkání byla obvykle ohraničena maximálně dvěma nocemi.
Prázdniny jsou, když jedeš pryč z města a nad obzorem se klene duha...
Mohla bych Vám tu ze svých poznámek vystřihnout několik srdceryvných scén. Sebelítostivých v duchu zlomeného srdce a nebetyčné naivity. Vono teda po miliontý už to nikoho moc nedojímá. Ani mě. Což je na tom mimochodem nejhorší.
Nastal čas věčně mokrých polodredovatých vlasů, neustále přebalovaných zavazadel, plných sušáků na prádlo, cestování, pikniků, koncertů, divadel, návštěv, výjezdů a nacházení hromad plesnivých svačin v různých školních zavazadlech. Prázdniny do nás narazily silou rozběhnutého býka. Do mě tedy určitě. Diář se mi utěšeně plní a vypadá to, že budu...