116. díl Baru: Malý život
Mohla bych napsat knihu Malý život s velkým zadkem. Ale to bych přeháněla, nejsem Halina Pavlowská (...zadkem, ne knihou). Nebo Malý život s velkým srdcem. Ale to bych taky přeháněla. Velké srdce nemám, mám takové malé obyčejné, kam se vejde rodina, pár přátel, chlupatá kočka a občas se ho dotkne něco zvenčí. Velké srdce má moje kámoška Kačka. Jí se tam vejdou čtyři děti, pátý, co čeká, a ještě spousta lidí, na které myslí a rozdává jim loupané oříšky, marmelády a sušené houby (snad bez molů). Vešel by se jí tam i pes, ale to až místo dalšího dítěte. Nebo knihu Malý život s velkým Egem, ale tak zlý to snad nebude, a to bych zase byla spíš jako Michal Viewegh, a ten už je z toho taky vyléčený.
Podstata všech těch knih by byla, že můj život je malý. Někdy, když v supervizích sdílím s učiteli, vypráví mi příběhy dětí ze svých tříd. Rodinné historky. Kdo sedí, kdo pije, kdo vyšiluje ... abych je motivovala, říkám, že není malých příběhů. Že mohou přinést i malé střípky za svojí praxe. Nejsou špatné otázky a nejsou nezajímavé příběhy. Nesoutěžíme o největší bizarditu. A stejně nejvíce táhnou nejdrastičtější kauzy.
Můj život je malý.
Nedávno mi to došlo.
Zřejmě už nevstoupím do učebnic, leda že bych udělala nějaký mega průser a to neplánuju.
Znamená to taky, že už spoustu věcí nestihnu, neproslavím se a zřejmě nedostanu Nobelovu cenu. Asi ani státní vyznamenání, a řeknu Vám, ani nevím, zda bych si ho od současného prezidenta přebírat chtěla. Navíc, když náš prezident někoho na vyznamenání navrhne, je to o průser.
Už neporodím další dítě.
Už se nestanu baletkou.
Už se nenaučím perfektně hrát na nějaký hudební nástroj.
Už neobjevím lék na rakovinu.
Už neuběhnu maraton a nevylezu na Mont Everest.
Už se asi neodstěhuju žít do jiný země...
Malost: cesta do tmy, do ticha, do klidu. To bude tím podzimem.
Miluju zelené listí. Miluju pupeny na jaře, čekám, jak se otevřou, vítám šťavnatě zelené mladé lístky. V červenci jsou už lehce zaprášené a zevšední mi. Pak se o ně na sklonku léta začnu bát, protože vím, že nejsou věčné a že období bez nich špatně snáším. Na podzim naposled před smrtí zkrásní, aby mne okouzlily, a ještě jednou připoutaly mou pozornost. A pak jsou pryč. Zašustí pod nohama. Zatančí větrný tanec. A nejsou. Buď se stanou těžkou břečkou nebo je shrabeme do pytlů, anebo je v bydlištích nás šťastnějších někdo odveze na valnících.
Fuč. Jsou fuč.
Stromy jsou holé. Je to tady.
Cesta do tmy. Cesta do klidu. I ticho je jiné. Přestalo být šveholivé a zní dutě jak vyklizený byt. Letos je pro mne podzim cestou k malosti.
Došlo mi, že jsem malá.
Tak, při svých sto šedesáti centimetrech bych s tím měla mít zkušenost. ( ... a popravdě vždycky to byla spíše výhoda, protože všichni kluci byli vyšší a tak bylo z čeho vybírat, občas mne někdo vzal do náručí a tak...) Ale o tom nemluvím.
Můj život je maličký. Ve spoustě jiných životů se ztrácí. Ve velkém světě velkých rozhodnutí...
Když jste malí, můžete si hrát. To je na tom báječné. Možná právě proto pracuju s dětmi.
Jako dítě jsem si představovala, že třeba v čajové konvici nebo zrnku písku žije celý vlastní vesmír. Svět plný bytostí a rodin, kde si všichni přijdou stejně důležití jako my. Protože nevědí, jak jsou malincí. A já na pískovišti jsem jejich pánem, protože je mám v hrsti. Zatřesu konvičkou, zašlápnu zrnko a je konec. A pak mi došlo, že i my všichni jsme možná takovou veledůležitou konví nebo modrozelenou koulí, která si myslí, že je dokonalá a věčná. A že tam nahoře (vždycky je to ve výšce nad námi, všimli jste si?) je někdo, kdo s námi občas zatřese. Jako dospělá zcela alibisticky věřím, že ten někdo nás má docela rád, jsme jeho oblíbená koule, zajímá se o nás a myslí to s námi dobře.
Nějak jsem na svou malost zapomněla. A teď tu je.
Ovlivním mnohem méně, než chci. A možná taky nechci. Pandemie s naším světem už zase cloumá. Čísla nakažených jsou mnohem horší než loni, ale nikdo už nic moc nedělá. Stopovací apku jménem Rouška už zrušili úplně a možná zrušili i hygienické stanice, ale rozhodli se nám to neříct. A tak s třetím pigárem v ruce kličkuju mezi rizikovými kontakty. Vyznávám totiž nové náboženství jménem Věda. Buňku jsem teda nikdy neviděla, ale věřím, že tam je. Znovu se obrňuji trpělivostí a respirátorem a doufám, že dítě ani já nic nepřineseme ze školy. Snažím se balancovat touhu po bezpečí a potřebu lidského kontaktu. Už zase přemýšlím, komu podat ruku a komu se odhalit (ne, nesvlékám se na veřejnosti, nebojte ... teda zatím ... ).
Nemůžu ubránit představě, že náš život teď zase připomíná rozpočítávadlo:
Ententýky, dva špalíky, covid letí z elektriky,
bez roušky a bos, ovládne vám nos,
na koho to slovo padne, ten se zavře doma,
a ten kdo má extra smůlu, toho čeká kóma.
Možná má Bůh jinou práci a s modrozelenou koulí si zrovna hrají jeho děti.
... Tolik podzimní melancholie. :-)
Jste malí nebo velcí?
A je něco většího, než jsme my?
A nahoře nebo dole?