141.díl Baru: Naši Ukrajinci

Jsou čtyři ráno a já už neusnu. Dceři je blbě, má horečku, bolí ji v krku a kašle. Vybrakuju cestovní lékárničku a nacpu dávno prošlými léky sebe i jí. Dýchá zrychleně. Držím jí ruku na čele a doufám, že usne alespoň ona. Myslím na to, jak jsem navrtala svoji mámu do toho, že pronajme byt po dědovi ukrajinským rodinám.

Hned jela do bytu mýt okna.

Moje obdivuhodná maminka vždycky hned meje okna. Myslím, že pro ni je to základ životního řádu. Meje okna na Velikonoce, Vánoce, před oslavami, před pohřby.

(Naše okna doma jsou děsně špinavý. Nemám čas a není to pro mě priorita. Ty největší vyleštím, až se udělá hezky.)

Máma je skvělá, zašla na úřad, poptat se, co a jak, a hned jí dvě rodiny přidělili.

Je to hrdinka. Hlavně proto, že to vůbec není její přirozenost. Už jako dítě se řídila heslem: Hračky nepůjčuju! Neumí to. Půjčovat věci nebo pronajímat byt. Nikdo by neuklidil stejně dobře jako ona, nikdo by se nestaral dostatečně. A přesto vykročila z komfortní zóny. Říkám jí laškovně Paní domácí. Od táty si za to vyslouží nadávání, že se přeci měla starat o jeho kolena a konečně mu sehnat ortopeda, ne! A ne zase sloužit někomu jinému. Dyť von už vůbec nemůže chodit! Ten ortoped, na kterého si táta sehnat kontakt, s tím, že je to skvělý odborník, bohužel chlastá. Blábolí tak, až mu není rozumět. Nabízí otci odoperování obou kolen současně, což si nejsem jistá, že je úplně bezpečné. Vzhledem k předchozím faktům. Při konzultaci doktor kolem tématu operace podivně krouží, asi si říká o úplatek. Čemuž jsme v naší rodině před třiceti lety odvykli, a tak tomu jazyku zřejmě nerozumíme.

Bojím se, že jsem mámu navrtala do hurá akce.

Ne s koleny, nýbrž s Ukrajinci.

Všichni jim fandíme, posíláme prachy, brakujeme lékárny a posíláme obvazy i spacáky na frontu. V naší rodině už nezbylo ani obinadlo ani spacák. Doufám, že se nikdo nepořeže, protože v lékárnách už taky nic není. Nemůžeme si sbalit ani evakuační zavazadlo, jak ho popisují v médiích. Karimatka už mi zbyla jen ta jógová a tu teda nedám. Nedám. Nikomu!

Svěrák v televizním spotu píše Koljovi a jako národní vzor si domů stěhuje ukrajinské matky.

Tak my taky.

Jsem na mámu pyšná a taky mám strach.

Nevím, jestli s nimi budeme umět žít.

V počátečním nadšení a potřebě akce se znovu a znovu mobilizujeme.

V posledních dvou letech už jsme šili roušky, starali se o zdravotníky, bojovali za očkování, vybírali na tornádo a teď vyrábíme placky s ukrajinskou vlajkou.

Ve středu jsme měli ve škole jednu ukrajinskou holčičku ve druhé třídě. Moc dlouho jí ta výlučnost nevydržela. Ve čtvrtek bylo dětí třináct a v pátek třicet. Další středu čtyřicet devět.  To je naše maximum. (Podobně roste i cena nafty, středa 35, pátek 40, středa 44, pátek 50, aktuálně 54, kolik je maximum nevím.) Nemůžeme však všechny ty ukrajinské děti oficiálně přijmout, protože bychom nemohli zapsat jediného prvňáčka na příští rok. Podle hygienických nařízení by nebylo místo. A tak byly vytvořeny adaptační skupiny a učitelé si berou služby, kdo s nimi bude pracovat. Skupinám šéfují dvě asistentky pedagoga, které se přes noc staly expertkami na ukrajinské školství. Družina se vystěhovala ze svých prostor a přesídlila do tříd. Družinové místnosti přenechali hostům. A naše říďa vypsala výběrové řízení na dvě až tři ukrajinské učitelky. Už tam stojí fronta. To je flexibilita, co? V řadě škol v okolí však nemají ukrajinské děti žádné. Nemají přeci místo, takže se jich to netýká. Ne?

Nemůžeš? Tak přidej víc! ... no, ne všichni jsme Zátopkové.

Sedím v kuchyni v půl pátý a loupu brambory, aby měla dcera oběd, když nepůjde do školy. Probudil mne sen, ve kterém jsem vyprovázela svého muže na frontu.

Tohle je hodina mojí mámy. Půl pátá. Špatně spí. A i když byla mladší, vstávala brzy. Možná zvyk z mateřské školky, kde startovala v šest hodin ráno.

A když moje máma nemůže spát, vstane a žehlí.

Asi Vás nepřekvapí, že já teda nežehlím, nebo jen výjimečně, záchvatovitě, a jen když už není zbytí. Třeba, když by se ty šaty jinak nedaly vůbec nosit nebo si můj muž bere košili, což je vážně svátek.

Máma vstane. Kropí. Žehlí.

Provoní dům levandulovou aviváží.

Uhladí každý kapesník, spoďáry a ponožku.

Protože její máma, babička, která jako jediná v naší rodině má svatozář (nekouřila, nepila, v devatenácti se vdala za dědu, kterého celý život ctila a milovala, na jiného určitě nepomyslela, vychovala tři děti, byla skromná, nemluvila sprostě, chodila do kostela, milovala knihy, přežila svého muže i syna, četla mé pubertální básně a fakt každý ji měl rád), tak tahle její máma žehlila i punčocháče. To je dodnes pro moji mámu výraz nejvyšší dokonalosti.

Možná bych měla více žehlit a mýt okna.

Novinka: První ukrajinská rodina mojí mámy si to rozmyslela.

Z interních informací jsem se dozvěděla, že jí je přetáhla Božka.

O rodiny, kde má někdo práci, je totiž tahanice. Na severu Čech.

Ale pozor!

Mamku hned kontaktovala rodina jiná. Rodina, co si ji sem přiveze doktor z místní nemocnice. Neurolog. Stará paní, mladá žena a dvě děti. Zítra dorazí.

Máma září štěstím. Nakupuje hračky pro děti, žehlí ložní a smaží řízky na přivítanou.

Snad nejsou vegetariáni.

Ať si Božka nechá ty svoje!

My, my máme doktora!

Zdá se, že tímto máme v rodině konečně doktora. Ještě bychom tedy potřebovali ortopeda, ale to se podá.

No, kéž nám to všem spolu funguje.

Obávám se totiž, že to nebude jen na chvilku.

Co děláte v dobách krize?

Jaké zvyklosti jste přebrali od předků?

A žehlíte?