144.díl Baru: Kognitivní funkce

"S přicházejícími léty cítí Eva úbytek sil. Ve školím roce hrne povinnosti před sebou a nemá moc času na přemýšlení. Když ale nastane prázdninový klid, pak Eva bolestně vnímá svou oslabující paměť na jména a výbavnost pojmů. Před pár lety při světové pandemii prodělala onemocnění Covid-19. Byly to hrozné časy. Eva onemocněním prošla celkem snadno, ale pak se začalo projevovat něco, čemu neurologové říkají covidová mlha. Eva neví, zda je to prodělanou nemocí, věkem anebo jen dobou, kdy je přetížena informacemi a podněty. V každém případě cítí, jak déle hledá slova, jak je roztržitá, jak se přeříkává a psané texty jsou plné překlepů. Jak se jí občas vše zatáhne mlhou a ona šmátrá po kýžených výrazech poslepu a občas řekne úplnou blbinu. Zatím se tomu dokáže zasmát. I před žáky si dělá legraci z toho, co její mozek někdy vyplaví na povrch. Jako náhodný příliv. Přemýšlí nad tím, co bude dál, a na co ještě stačí. Myslí si, že její inteligence i úsudek by jí nějakou dobu vydržet mohly, ale netuší, jak dlouho bude chtít učit a být vystavována rychlým konfrontacím.

Bože, co já si všechno byla schopná zapamatovat. Dodnes znám útržky úplně zbytečných knih zpaměti. Uvědomuje si Eva. Na letošní prázdniny si stanovila jen jediný i když poněkud bizarní úkol. Eva se rozhodla naučit se Otčenáš v angličtině. Když jí je úzko, bojí se, anebo je ve stresu, modlí se Otčenáš už od dětství. Je to její mantra. Ne, že by byla tak nábožně orientovaná, do kostela chodí jen zřídka a není ani pokřtěná. Ale zvuk těch slov ji uklidňuje a dává ji naději. Eva má pocit, že v Otčenáši je prostě to nejpodstatnější, co v životě potřebuje a o co žádá. Klid, obživa, odpuštění, ochrana. Eva k tomu ještě přidává zdraví duševní i fyzické pro sebe a své blízké. A letos se rozhodla naučit se Otčenáš v angličtině. Prostě tak. Jako kognitivní trénink. A když se má něco učit, ať je to užitečné. Co když Bůh v rámci globalizace teď komunikuje především v angličtině..." (citát z mé vznikající knihy)

Eva není jediná. Moje známá se mi nedávno svěřila s tím, že jí její mozek dělá starosti.

Jak to myslíš starosti?

Tak prvně jsem přestala pít alkohol. Povídá tajuplně.

Tak to není úplně od věci, ne? Zkusit to, jestli bez něj vydržíš. Nehledě na to, že to dělá kde kdo. Suchej únor, suchej březen. Prohlížím si ji a tuším, že za sdělením bude schovaná ještě nějaká další, hlubší message. Těhotná asi není, vždyť je jí přes čtyřicet a tváří se poněkud vyděšeně.

Hele, řeknu ti to, ale nesměj se mi.

Nesměju, naopak zvážním.

Začala jsem mít strašný okna.

Jako zamlada, napadne mne a koutky úst to přeci jen povytáhne.

Jenže ty okna jsou po dvou pivech, nepamatuju si, jak jsem se dostala do postele, jestli jsem měla sprchu nebo sex.

Aha. Vypadne ze mne.

Takže teď už měsíc nepiju, vyděsilo mě to.

Odolám pokušení obrátit to ve fór. A za střízliva se ti to neděje?

Ne, neděje. Zatím. Ale taky dlouho hledám slova. Nemůžu se vymáčknout.

Kdys byla naposledy na prevenci u doktora?

To budou léta.

Tak zajdi. A klidně si nech napsat doporučenku na neurologické vyšetření. Ale taky ti chci říct, že podobné úvahy a potíže slyším popisované v posledních letech dost často. A hodně si toho všímám u starých, ale i u mladých lidí. Dokonce u dětí. Víš, přeřeky. Chybné úkony. Přepisy. Chyby. Hledání slov. Dám ti takovej typ, co si můžeš koupit v lékárně, pokud nemáš nějakou kontraindikaci ... a s tím jsme se rozloučily. Mám o ní trochu strach, ale možná je to přirozený jev.

Je to věk?

Moje máma. Pamatuju si, jak si kolem čtyřicítky začala stěžovat na hledání slov a pojmů. Zlobila se na svou paměť. Že si nemůže vzpomenout na názvy a jména. Nechápala jsem, co tím myslí. Byla stará a skleróza je asi v tomhle věku normální, ne. Teď, ve svých pět a šedesáti, se tomu jen chechtá. Jejda, ta moje pusa, co ona zase vypustila... je její roztomilý bonmot.

Je to vlivem prožitého a neustále prožívaného stresu?

Dva roky žijeme v permanentním napětí, kdy nás někdo stále straší nemocí, válkou, vlnou migrace a teď třeba i měnou. Jsme permanentně ohrožováni a všichni psychologové dobře vědí, co s kognitivními (rozumovými, jak tady to slovo furt opakuju) funkcemi dělá chronický stres. Prostě je poškozuje.

Je to následek prodělaných covidů?

Už to měl každej, očkovaný, neočkovaný, někdo několikrát, teď zrovna se v horečkách potí chudák Margit. Spousta vzdělaných lidí, se kterými mluvím, covidovou mlhu popisuje.

Vymývají nám hlavu média?

Onehdy naše dcera prohlásila, že nejlepší rodič je Google, dává odpovědi a nemá zbytečné otázky. V mé praxi zaznamenávám velký nárůst dětí, které přicházejí ve třech čtyřech letech a nemluví. Dokonce jeden chlapeček, který na vyšetření vyšel jako totální dysfatik (oslabení verbálního jazyka, šest let, velmi špatná čeština, výslovnost i nejasné porozumění, velká hyperaktivita) než jsem ho viděla ve hře. Jezdil autíčkem a komentoval to anglicky. Crash! I can catch you! Vykřikoval. Patlavě, ale anglicky. Zkusila jsem úplně ujetý experiment. Prostě jsem na to dítě z české rodiny, kde nikdo neumí ani nepoužívá žádný cizí jazyk, a ve školce se učili jen barvy, začala mluvit anglicky. Řekla jsem anglicky ať dá autíčko nad hlavu. Zpozorněl, udělal. Za záda, udělal. Ať poskočí. Poskočil. What are you doing? Zeptal se mě jako rodilý mluvčí se zamračenou tvářičkou.

Hráli jsme na schovku a šestiletý kluk z české rodiny vykřikoval:

I'm going to disappear for ever and ever.

Where are you? Hledala jsem ho.

Pak jsme si povídali.

Are you afraid? Ptám se já.

I'm afraid of monsters.

And is the monster under the table? Zeptám se laškovně, protože pod stolem byla naše nejoblíbenější schovka.

The monster can be anywhere... odpovědělo české šestileté dítě, které neumí dobře česky, ale já pochopila, že ho vychoval tablet. Tlapková patrola a ti druzí. V originále. Zřejmě jsem byla první lidská bytost, kterou viděl ten jazyk použít na živo. To dítě reagovalo, komunikovalo, rozumělo a ovládalo gramatiku. Zní to jako pohádka. Je to ale ve skutečnosti je to hrozně smutný. V téhle rodině totiž umí anglicky opravdu jen tablet. Jeho rodiče mi nevěřili. Je to, jako byste mluvili o hudebním talentu v rodině, kde se vůbec nezpívá a nikdo nehraje na žádný hudební nástroj.

Nemám odpověď. Nevím, jestli za oslabováním nebo proměnou našich kognitivních funkcí stojí věk, stres nebo technologie. Možná je to další z evolučních změn. I když se mi teda moc nelíbí. Věřím, že už brzo (a možná už teď, jenom já to nevím) se výzkum nasměřuje tímhle směrem. Chybným úkonům se věnoval už Sigmund Freud, ono to zase takové nóvum nebude, ale myslím, že jsme přeci jen uvnitř nějaké změny. Jestli je to změna jen individuální nebo celospolečenská, to se ukáže.

Zatím doporučuji: Učit se. Trénovat. Zpaměti. Texty, básně, jména.

Dělám to jako Eva. Teď se zkouším naučit Otčenáš v latině, je to mnohem těžší než v angličtině. V angličtině už ho samozřejmě umím. Téměř vše, co nechávám zažívat své postavy, tak trénuji nějakým způsobem na sobě. Vsadili jsme se s kámoškou, že se ho naučíme. Je to dřina. A proč v latině? Inspirovali mě k tomu dva lidé. Jedna kolegyně, které si moc vážím, mi popisovala, že její otec umíral s mocnou demencí, ale až do smrti si pamatoval slova latinského otčenáše, který si vštípil jako ministrant v dětství. A to mu bylo útěchou. A druhou inspirací je Viktor Frankl. Existenciální psycholog, který prožil a přežil koncentrák a po válce napsal úzkou knihu A přesto říci životu ano. To nejhorší, na co vzpomíná nebyl hlad, smrt a utrpení ... to nejhorší byl stav, kdy se při akutním tyfu bál, že zemře, a chtěl se pomodlit. Nejhorší nebyl strach ze smrti. Nehorší bylo, že mu horečka zatemnila mozek a on si nemohl vzpomenout na slova modlitby. To byl nejhorší zážitek z koncentráku. Proto Otčenáš, a proto už teď.

Doufaje, že mi vydrží, kdyby bylo třeba.

A protože chci být samozřejmě pořád chytrá, bystrá, mladá a okouzlující. Zrovna jako Vy :-).

Zapomínáte?

Obtížně vybavuje slova?

Čemu to přisuzujete?

Co Vám pomáhá?

A kterou báseň umíte zpaměti?

Jo a kdybyste toužili vědět, co jsem doporučila známé a co pomáhá mně i mnohým mým kolegům (co je tajná zbraň psychologů, mnozí jsme na tom odstátnicovali, a s postupujícím věkem se k tomu vracíme), jsou to nootropika. Léky na lepší okysličení mozku. Doporučují se dětem, které jsou nezralé a mají třeba dyslexii a taky důchodcům, co jim hrozí demence. To jako ne nám. Jmenují se různě: Piracetam, Pirabene, Geratam - ten neberu, zní to moc stařecky. Stojí to do dvou stovek bez předpisu. Samozřejmě se Vám totéž snaží prodat superfirmy na netu za litr, tak na ty kašlete. Je to totéž. A jako všechno si ohlídejte vlastní kontraindikace, jste dospělý. A ne že vezmete lékárny útokem, jo! Aby na mne taky něco zbylo.

Hezký týden přeje Bára a těší se na příští pondělí.

P.s. A ve středu prý napíše Margit (vdušovala se a snad to nebyla jen covidová halucinace :-))

A pokud Vás příspěvek oslovil, sdílejte s kámoškama, věřte, bude to i jejich téma. Já totiž pořád sleduju, kolik lidí blok čte a dělá mi to radost. Děkuju.