149.díl Baru: Pysky a špekáček

Vyrobily jsme si s dcerou transparent: STOP UPALOVÁNÍ. A podepsaly se jako Liga na ochranu práv čarodějnic. Doufám, že to pro nás na Severu nebude mít fatální důsledky. Jsme na návštěvě u rodičů. Samy. Muž zůstal přes víkend v práci, kde čelí následkům masivního ruského kybernetického útoku na firmu, ve které pracuje. Mám z toho pocit, jako by byl na frontě. Jako by ta válka, co teď hýbe světem, běžela i v jeho virtuálním světě. Ne náhodou. 

S Margit jsme byly spolu na večeři. No na večeři... Já měla vzhledem k dietě jen pálivou polívku, a i tak to byl kulinářský zážitek týdne. Plavaly v ní dvě krevety. Dvě, chápete! Sešly jsme se a já byla šťastná, že už to s ní vypadá lépe, ač se ještě úplně nevyhrabala z postcovidovýho srabu. Vzhledem k její trombóze jsme nejdříve probraly kvalitu kompresních punčoch. S překvapením vyprávěla, kolik krásných druhů zdravotnických punčoch je na trhu. Včetně toho, že obdivovala jedny v barvě Magenta. A přiznala se, že má doma nové růžové šaty. S tou holkou to jde vážně z kopce. Ale ne úplně. Páč pak hned došla řeč na samodržící variantu punčoch, a to jsme se vážně zasmály. Jak to udělat, aby držely, nesjížděly (svině klouzavý) a přitom netahaly za stydké pysky (povídala Margit, mě by samozřejmě jen dřely ... i když vážně někdy tak zvláštně tahají ... za stydké pysky, že by ...)? Toť otázka hodná moderní ženy. A taky Margit právě objevila Ameriku v tom, že jí v samodržících punčochách mrzne zadek. Vítej v klubu, Margit! Když na mě přijde jaro, nosím šaty a samodržící punčochy. Samodržící punčochy jsou vzrušující. Schované. Neviditelné. Sexy, i v případě, že o jejich existenci víte jen vy (což je ta lepší varianta). A taky boty. Boty je třeba přezout. Jako auto. Už žádný bufy. Je konec zimy. Hezké boty. Pohodlné, ale elegantní, minimálně baleríny. Pravda, po ránu nožka trochu umrzlá, ale pro krásu je třeba něco vydržet. Hlavní je něco cítit. I když to je mráz.

Když jsme probraly tyto zásadní otázky dneška, plynule jsme se přenesly k banálnímu filozofickému tématu boje dobra a zla. Je to divné, ale obě máme velmi silný pocit, že se nacházíme v časech, kdy se dobro a zlo spolu ve světě intenzivně přetahují. Tak vlastně to divné není vzhledem k probíhající válce. A asi tomu nebylo nikdy jinak. Zlo a dobro se hádají o naši pozornost. Kam budeme koukat, čemu popřejeme sluchu, co budeme šířit dál. Někteří, a neváhám si říct že zejména starší muži, jako by byli fascinováni tím, co vše se komplikuje, jaký negativní zvrat v politice nastal, jaká hrůza může přijít a jaký negativní scénář kdo zmínil v médiích. Úplně mne to odpuzuje. Jak voděodolný nátěr. Nechci to krmit. Nestrkám hlavu do písku, ale koukám na dobro kolem mne, naslouchám láskyplným příběhům, směju se a věřím v kouzla i v rámci všedních dní (takže naivka, jasný) ... jako dneska, třeba. 

Filipo - Jakubská noc. Beltain. Plodná a magická noc. Ve 22:27 bude nov. Chtělo by to rituálek, aby se mi alespoň něco zajímavého zdálo. Zatím je plán dne spíše prozaický. Slíbila jsem rodičům, že je vyvezu někam k ohni. Dokonce jsem objevila, že v naší obci bude v 15:30 stavění májky a od 17:00 na místním koupališti vatra a možnost si opéct buřty. Jupííí. Špekáček je totiž moje cílová prémie. Po pěti týdnech askeze, opravdový špe..špe...špééékáček, mňam, slintám už při té představě. Bez chleba, samozřejmě, páč sacharid je stále nepřítel. Jenže nežli se toho dožiji, musím čelit následkům celospolečenské skepse. A to velmi fyzicky.

Můj otec poté, co vyslechl katastrofické scénáře ohledně plynu, se rozhodl topit v krbu dřevem. Oprava. Topit dál plynem, ale mít dost velkou zásobu dřeva, kdyby plyn vypnuli.

A tak mu naproti domu přes ulici v týdnu složili 5 kubíků dřeva ve formátu lehce rozštípnutých pařezů.

Maminka se následně několikrát pokusila sehnat někoho, kdo by jí za úplatu dřevo navozil domů. Už má na to grif. Vyrazí do místní hospody Blaník. Ze zkušenosti pozná, kdo je do jaké míry ožralý. Jaký stav je ještě slučitelný s prací kolem domu a co už je moc. Usuzuje tak podle míry a úhlu potácení se. Tentokrát dorazila v poledne, a tak měla štěstí na dva pracovníky, kteří zde obědvali a byli ochotni další hodinku či dvě "obědvat" u ní na zahradě. A po třech pivkách byli vlastně úplně střízliví. Výborně. Zavezla je domů, ale když hromadu uviděli, rázem se v nich hnulo svědomí, předstírali, že jim volá šéf (stará finta) a že se hned musí vrátit na pracoviště. Na druhý pokus sehnala jiného, mladšího muže, který byl střízliv, avšak mentálně zaostalý. Páááni, zkusim, ale nikdy jsem to nedělal. A páááni, jak se to dělá? A to mám mačkat, tohleto? Povídá při seznamování se s pracovním úkolem. Maminka, celoživotní učitelka v mateřské školce mu celý postup trpělivě vysvětlila a předvedla. Tedy naložila a odvezla první várku. (Pro lepší porozumění všech uvádím, že přesun dřeva v sobě zahrnoval naložení, přejezd rušné silnice, vyjetí do prudkého kopce, vyložení, srovnání.) Muž poté odvezl další dvě fůrky elektrickým kolečkem, načež ho rozbil. Z kolečka vypadly jakési čepy a bylo po pomoci. A tak ta obrovská hromada vyčkala mého příjezdu. Dcera, která se právě dostala na prestižní gymnázium se v ten moment stala intelektuálkou s obrovskou potřebou si číst celé odpoledne knihu. Knihu jsem zakázala (já Koniáš), dala jí rukavice, druhé si navlékla a jala se nakládat, vykládat, rovnat. Spolu s tátou, mámou a dcerou jsme přemístili celkem 24 plně naložených vozítek. Zapnula jsem si alespoň apku v hodinkách, aby se mi to uznalo jako funkční silový tréning. To teda byl. Špekáček si vážně zasloužím.

Dáme pauzu a v 15:15 všechny naháním do auta, vyzbrojeny transparentem na obranu ubohých čarodějnic vyrážíme na stavění májky. Babička v převleku za čarodějnici.

Přijedeme na náměstí. Nikde ani noha, májka taky nikde. Město je pusté.

Znovu zkontroluji informaci na internetu, abych se dozvěděla, že májka i pálení čarodějnic bylo. Bylo, ale v roce 2018. Od té doby to na webu města nikdo nezaktualizoval. Tak byl covid, že... Omlouvám se posádce automobilu. Můj otec vtipně zareaguje, že to není moje chyba, že oni jsou tu prostě sto let za opicemi.

Zase něco s časem! To bude znamení! Cha cháá, prdlajz.

Ve vedlejším městě jsou pokrokovější, u zámeckých zahradách v Děčíně je dokonce program pro děti. Náš transparent, který hrdinně neseme i tam, pobaví mnohé zúčastněné. I babička v kostýmu se mezi dětmi ztratí. Mne nadchne, že dcera, přestože od pátku turboinťoška zuřivě obíhá čarodějnická stanoviště s cílem získat razítko a na konci stezky obdržet diplom a fidorku. Aááách, fidorka. Tak fidorku si samozřejmě nedám. To nikdy. Ale na konci stezky je opravdu opravdový ohýnek a špekáček si nesu. Je božský. Slaný, tučný, opečený akorát, z křupavých nožiček mu odkapává mastnota. Mazlím se s ním. Vychutnávám. Žeru. Tak to byl skoro orgasmus.

A to je vše.

Kolem šesté zalezeme domů a léčíme se z funkčního silového tréninku.

Počkám a v noci si možná udělám malý rituál na balkoně.

Ale s větší pravděpodobností usnu a bude se mi zdát o špekáčku.

Nosíte samodržící punčochy?

A co na to Vaše pysky?

A jaký je Váš vztah ke špekáčkům (to teda není žádný dvousmysl)?

A k rituálům?

A ještě jeden vzkaz pro Vás od Carla:

"Je dobře, že máme tajemství a tušení něčeho nepoznatelného...Kdo to nezažil, přišel o něco důležitého. Člověk musí cítit, že žije ve světě, jenž je v jistém ohledu tajemný, že se v něm mohou dít a prožívat věci, jež zůstávají nevysvětlitelné, a nejen takové, které se přicházejí v rámci očekávání. Neočekávané a neslýchané patří do tohoto světa. Jen pak je život celý. Pro mě byl svět od počátku nekonečně velký a nepochopitelný." (C.G.Jung in Jaffé, s.303)