162. díl Baru: Šotouš tour pokračuje

11.07.2022

Tak už jsou z nás poctiví cestovatelé. Když během týdne svůj batoh čtyřikrát zabalíte a vybalíte, tak jste cestovatel ... a už je taky jasný, že byla opět kravina brát si čtvery šaty, když jsem neodolala a už si jedny další skutečně okouzlující červené po cestě koupila a k tomu dva overaly. Mám teď nějaké overalové období. A teda nějaký to prádlo ... a pak už jen tu hedvábnou halenku, co se zavazuje na uzel, a jedno neodolatelné tričko ... No to jsem prostě já, vždycky, vždycky si z cest přivezu nějaký hadry. A to jsme teprve v půlce dovolené. Mám ovšem geniální batoh, co se pořád tváří, že je malým zavazadlem ani ne úplně plným. Ovšem triumfuje mne dcera.

(Muž je samozřejmě formát a charakter a jeho batoh má pořád dost místa a netahá žádný zbytečnosti.)

Dcera už má v batohu 4 knihy.

Já mám zvyk, který letos přebrala i ona, že na cestách se snažím číst beletrii i v angličtině.

První dvě anglické dětské knihy koupené ještě v Čechách dcera zhltla během několika mnohahodinových přejezdů vlakem. V Barceloně jsme pak spolu vybrakovaly několik knihkupectví a papírnictví. V posledních letech si beletrii kupuju hlavně do čtečky, je to prostě nejefektivnější, ale stejně občas neodolám: papírové knihy prostě mají něco do sebe. A sešity, a diáře. Nové. Promyšlené. Nejlépe kombinace japonského minimalismu a německého designu a propracovanosti. Sešity Moleskin s tečkami... aáách ... Kdo tuhle úchylku nemá, nepochopí to, ale vášeň pro knihkupectví a papírnictví skutečně existuje. Mám to podložené. Zejména teda v učitelských rodinách. Tam bude určitě nějaká komorbidita.

Ale zpět ke knihám. Takže teď louskám posledního Murakamiho: First person singular (V první osobě jednotného čísla se to myslím jmenuje v češtině.). Mysteriózní knížka. Osm povídek, ve kterých se zrcadlí zázraky života. Drobné, nepochopitelné ale uvěřitelné příběhy. Taky se mi jeden podobný stal, právě včera večer ... jsem tím úplně zasažená a je těžké tomu věřit, i když mám hmotný důkaz. Ale o tom až na konci. Teď ještě něco z cestování.

Postupně střídáme pozdravy v různých jazycích: z němčiny do francouzštiny, z francouzštiny do španělštiny, ze španělštiny do portugalštiny. Ani jeden z těch jazyků neovládám nějak valně, ale ta pestrost mě vážně baví. Občas se vykopu a jdu si zaběhat, hlavně, když je cílovka moře. Po ránu na jihu je zvláštní vidět, jak lidé spí na ulici - bezdomovci, migrující rodiny s dětmi, japonský turista, co včera večer trochu přebral, nomádi...

Postupně se na jižanský způsob uvažování aklimatizujeme. Ne, že bychom taky spali na ulici, spíše v hostelech a penzionech kategorie "roztomilý blešáček" nebo kosmopolitní byt, ale už jsme se naučili přecházet jako místní. Přechody jsou totiž tady na Jihu vážně výzvou. Nejhorší je přecházet na zelenou, tu mají snad všichni najednou. Jako by červená stop, zastavila veškerý život, a zelená start, zase všechen pohyb spustila. Největší omyl je vyrazit na zelenou a domnívat se, že máte něco jako přednost. Chyba! Chyba! To je o život. To má totiž vždycky zelenou ještě někdo jiný. Nejbezpečnější je tedy, a tak to dělají místní, jít na červenou, ale dobře se rozhlédnout. To je nějak nejvíce v pohodě. Prostě Jih.

Po pár dnech opouštíme Marseille. Loučí se s námi velkolepě romantickými scénami na nádraží. Dvojice líbající se nad kafem u vedlejšího stolku. Někam spolu jedou. Ona má bílý nátělník se zlatavou krajkou na zádech a velkou plátěnou tašku, on strniště. Jsou tak našeho věku, po ránu rozespalí a mají oči jen jeden pro druhého. Ten nátělník by mi slušel, říkám si, ale možná to není jen tím nátělníkem... Jdu se projít. Ve foyer nádražní haly hraje chlápek na piano nápěv z Amelie z Montmartru, pozorují ho dvě umolousané holčičky s panenkami v ruce jak od Eleny Ferrante ... Ježíši, to je kýč. To je kýč, až se mi z toho chce plakat. Ta Marseille ... holt město kriminality a hříchu, že...

...

Nasedneme do vlaku. Osm hodin cesty courákama do Barcy.

Na hranicích už máme pěkně osezené zadky. Tedy jsem zpátky v denní realitě.

Pohraniční stanice se jmenuje Portbou a je to děsná díra.

Žádný klavír ani jiná romantika. Zapomeňte.

Dorazíme před druhou. Vítejte ve Španělsku, jo, a právě začala siesta. Takže nečekejte žádný personál nebo služby. Hledáme nástupiště. Asi čtyřka. Možná. Snad. Není, koho se zeptat.

Na čtyřce se sejdeme: Američan, dvě holky z Holandska, skupina muslimských žen. Postupně se všichni všech zeptáme, jestli ten vlak, co stojí opuštěný na čtyřce (jediný na celém nádraží a odjezd je za 10 minut) jede do Barcelony. Všichni doufají, že ano, ale nikdo to neví.

A pak se to stane!

Potkáme prvního opravdového šotouše! Z České Lípy. V maskáčích. Vnitřně mu říkám Jarda. Vypadá jako Jarda z Lípy. Umí několik slov německy a s těmi vystačí po celé Evropě. Má krátkého světlého ježka a věk mezi padesátkou a šedesátkou. Bude asi trochu nácek, no je od nás ze Severu ...

Jarda nás pak všechny na nástupišti zachrání.

Zeptá se řidiče vlaku (fíry, jak říká on), zda to jede do Barcelony. Mašinfíra je jediný dostupný zaměstnanec španělských drah na celém nádraží, sedí v kabině vlaku, tak asi není o čem pochybovat. Prý jede. Tlumočím informaci dalším lidem na peróně.

Do plánovaného odjezdu ve 14:25 chybí 5 minut.

Následně se z potenciálních cestujících vytvoří dvě skupiny lidí: peróňáci a vlakaři.

Vlakaři odvážně nastoupí do klimatizovaného vlaku, posadí se a důvěřují v odjezd.

Peróňáci se zarputile zdržují na nástupišti a odmítají nastoupit, dokud směr nepotvrdí nějaká vyšší autorita.

Já naženu rodinu do vlaku a usadím ji s prohlášením, že nám o nic nejde, když tak pojedeme jinam. Jarda už tam samozřejmě sedí. Dceru instruuju, ať si ještě nesundává batoh a nevybaluje si proboha žádné knihy ani plyšáky (cestují s námi dva na můj vkus obří, kočička a tučňáček, na jejich místo by se vešly minimálně troje šaty a jedny boty... pardon, zapomněla jsem se), kdyby bylo třeba udělat ještě nějaký rychlý manévr. Postavím se pak do dveří vlaku a sleduji dění na nástupišti.

14:23 nic se nemění, vlak pojede za dvě minuty, panika na nástupišti, někteří peróňáci se váhavě mění ve vlakaře.

14:24 nervozita stoupá. Někteří, zejména skupina muslimských žen v hábitech a jedna otylá dvojice vyššího středního věku nedůvěřivě zůstávají na nástupišti. Tihle vlak určitě nedoběhnou. Ani jedni.

14:25 ve vlaku se na digitální tabuli objeví nápis Barcelona. Úleva.

Informuji nástupiště, povzbuzuji pozůstalé peróňáky, že teď už je to sichr a lehce organizuji nástup do vlaku, abychom tam nakonec někoho nenechali. Tak jsme už trochu parta, jak spolu intenzivně prožíváme posledních 10 minut. Zde se hodí můj trénink z práce s terapeutickými skupinami a zlobivými třídami.

14:27 vlak stále stojí, siesta, hlavně nepospíchat, vítejte ve Španělsku.

14:30 se váhavě rozjedeme.

Přijde výpravčí. První probíhá kontrola roušek. Zděšená Američanka nemá. Věnuji ji jednu z našich zásob a doufám, že je nepoužitá. Ona asi taky.

Jízdenky pak konduktérku zajímají už méně.

Jak později zjistíme, ve Španělsku mají výpravčí čtečku kódů zabudovanou v oku. Prostě kouknou na QR kód, pokývnou hlavou a nechají Vás jet kamkoli. Němci, Švýcaři, Francouzi dokonce i Češi na to mají elektronickou mašinku. V celém Španělsku jsme pak nepotkali jedinou. Všichni okem, holt vyšší forma civilizace.

Následuje zastávka Colera, možná cholera ... už chápu význam roušek.

Jarda se s námi dá do řeči, má papírový Interrail, žádnou apku ani chytrý telefon s internetem, neumí ani slovo anglicky, co by s ním taky kde dělal ... Bohužel s tímto přístupem se od paní průvodčí, která mluví jen španělsky a anglicky nic nedozví. Tak mu najdeme další spojení. Chce ještě dnes pokračovat přes Madrid do Lisabonu a do Fara. To je teda optimista a prdel musí mít ocelovou. Pardon.

Jarda se všemi mluví zásadně česky. Zdraví tak i nově přistoupivší muslimku, co si k němu přisedne, protože jinde už není místo: No jo, posaďte se ke mně paní, vy budete asi ze Sýrie, to já poznám todlecto... Paní s moc netváří - teda má šátek a roušku, ale ze zbytku obličeje usuzuji, že z Jardovy společnosti není úplně nadšená.

Pak nám Jarda žoviálně vypráví o své cestě, nejhůř bylo v Neratovicích, kde byla výluka, pak už to šlo dobře, popisuje noc strávenou ve vagonu plném Marokánců a raduje se, že je na hranicích Švýcarska vysadili. Jo, jo, je to nácek. Švýcarsko si nemůže vynachválit.

Do Barcelony dojedeme kolem šesté.

Jarda vystoupí a už ho asi nikdy neuvidíme. Opravdový šotouš.

Život, lidé, puls města. A konečně možnost se protáhnout.

Cink. Přišel mi email od Eurorailu: Zítra začíná dvoudenní stávka francouzských železničářů. Unikli jsme o vlásek! Úúúúfff.

V Barce strávíme 4 dny. Koupačka, toulačka, památky, Gaudí a Picasso povinně.

Pláž.

Odtud jen pár momentek. Vyprávíme si o jedné známé, co má nově vylepšená prsa. Můj muž prohlásí, že takhle už je určitě spokojená... dcera myslí na bůhvíco, přeslechne se a s úděsem v očích se na nás otočí s otázkou: po kolena? Má prsa po kolena? To mě úplně odrovná. Jinak s ní teď prožíváme prudký nástup puberty, kdy silé emoce vyvolávají různá dříve neškodná slova: např. kozy (v jakémkoli významu, včetně sýra), ale taky slovo párek, když něco stojí, a nedej bože, aby se někde objevilo číslo 69! A nově taky slovo plameňák, máme vodní pistoli s plameňákem (no jo no..), jejíž konec koukal z batohu. Tak řeknu: kouká ti plaměňák. Nechtějte vedět, co následovalo, No mami.... To nám to pěkně začíná ... po kom to dítě je? :-)

Okolo nás na pláži stále chodí pánové s drinky: Sangria, mohito, sangria, mohito ... hned si připadáte jako na dovolené. Můj nejoblíbenější však vykřikuje: sexy, lovely, prettty... sangria, mohito, sexy, lovely, prettty...

Zaujme mě také plážový nábor do klubů a na akce pod hlavičkou Stay local. Trochu to dělají jako jehovisti. Vymakaný systém. V tričkách Barna like local přichází vždycky sympatický pár, kluk a holka k deštníku, pod nímž se opalují krásné mladé dívky z celého světa v rozpětí cca 20 - 25 let. A nabízí jim účast na lokální párty. Drinky zdarma nebo v budgetu, zábava, předání kontaktů ... Barna like locals .... Vybírají si zásadně jen ty hezký. Mnoho skupinek holek podobného věku zůstane neoslovených. Holt local. Mě teda už taky nikdo nikam nezve ... ale za mlada, s Margit, jak my bývaly lokální. :-)

Teď jsem spíše nejhorší matka na světě, co sice plete holandský (protože francouzský, to už je nuda) cop na přání, ale děsně u toho tahá. A kdyby nás někdo slyšel, je to na odebrání dítěte sociálkou.

....

Sobota a nová země: Portugalsko. Jsme srabi a nejsme otrlý jako Jarda. Z Barcy do Porta letíme. Příjezd do Porta znamená objevit město zapomenuté v čase. Portugalsko miluju: kočky, kafe, kopce, kachličky tedy správně "ažu ležu", vlaštovky, můj milovaný motiv svobody, a domky nalepené ve výšce jako vlaštovčí hnízda ... K obědu skvělé tapas, po kterých jsem přejedená ještě několik hodin: olivy, pečivo (na to jen koukám a dopřávám ho ostatním), šunka, papričky s hrubozrnnou solí, žampiony na česneku, pečené rolky s bůhvíčím uvnitř, krevety a zvláštní buřtguláš, preso a panák portského jako pozornost podniku na závěr .... Áááách.

Náš byt se nachází v ulici s nostalgickými opuštěnými domy s kachlíkovými fasádami a vratkými balkónky, jako jeden z mála je opravený .... Nachází se mezi opravnou vozů Fiat z minulého století a pohřebním ústavem Funerária S. Joao. Je to blízko nádraží, proto jsem to na šotouš tour vybrala, ale není to bohužel Hlavák. To mi trochu uniklo. Spíše Nádraží Veleslavín, řekla bych. Ale co, budeme jezdit vlakem do centra i k moři.

...

A nakonec Vám nabídnu příběh s prstenem a zvláštní sen, co se mi dnes v noci zdál.

Věřte nebo nevěřte.

Včera, poslední den ve Španělsku, jsem si vymínila na rodině večerní shopovací vycházku ještě v Barceloně. Není to ani tolik o tom, že bych toužila po nakupování, i když jste na začátku mohli číst, že vždycky něco dotáhnu, ale spíš o tom, že potřebuju být sama. Tak. Sedět na kafi nebo na lavičce, pozorovat lidi, čuchat všudy přítomnou trávu z okolí, zavolat Margit nebo mámě. Cítit to pulzující město plné lidí jen sama za sebe. Splynout. Nevěnovat pozornost ničemu jinému než sobě, svým emocím a svým fantaziím.

A takhle jsem trávila hodinku po odchodu z Picassova muzea.

V uličkách (obětí se stala ta hedvábná halenka... teda). A při návratu domů, v davu, kousek od přechodu přes hlavní ulici La Rambla jsem zahlédla něco se lesknout mezi dvěma dlažebními kostkami. Prstýnek. Zvedla jsem ho. Je stříbrný, po obvodu posetý drobnými bílými kamínky a v jeho středu sedí jeden velký kámen, vybroušený jako diamant, zřejmě zirkon, co se oslnivě třpytí. Nasadím ho na prsteníček pravé ruky. Sedí perfektně. Jasně, je to cetka, zřejmě nic super vzácného, ale víte co, vypadá jako zásnubní prstem. Takovýhle já jsem nikdy neměla. Možná bych si ho ani nevybrala, ale je v něm něco oldschoolového. Je vlastně úžasný. Nedávno se mi dokonce zdál o prstenech sen, vybaví se mi. Měla jsem dva prsteny. Na každé ruce jeden. Ale ten jeden nebyl můj.

Takže teď to tak opravdu je. Nalezený prsten vypadá úplně jinak než v tom snu. Ale nechám si ho. Nemůžu se na něj vynadívat. Je to jako dědictví od neznámé ženy. Třeba se mi o ní bude zdát. S tím usínám.

A vážně se mi zdá krásný sen.

Nejdříve se mi někde na pozadí promítá krátký dětský romantický kreslený film Lava o dvou sopkách, co jsem kdysi viděla s dceru v kině.

Pak se v tom snu potkám se ženou.

Nevím, jak vypadá, ale mluví na mne francouzsky.

Z francouzštiny mám pouze základy, ale v tom snu mi to vůbec nevadí.

Mám pocit, že mi říká tři věty nebo sdělení.

Vím, že si musím zapamatovat tu třetí větu, že na tom hrozně záleží. To mne probudí. Přemýšlím, kam bych si ji zapsala. Pak se na to vykašlu, protože nemám na hotelu tužku po ruce, ale rozhodnu se si ji vědomě zapamatovat. Ráno se probudím a stále tu větu v hlavě mám. Ta věta zní: Chercher le fraire! Na základ má francouzština stačí. Jak přesně by se to psalo jen domýšlím. Hledej to! Hledej! Řekla ta žena ve snu, co mi ten prsten poslala.

Prsten mám na ruce, nesundám ho, jsem zasnoubená s ulicí v Barceloně.

Věřte nebo nevěřte. Takhle to bylo.

Vaše sny?

Poselství?

Dojmy z pláže?

Nákupy oblečení na cestách?

A nacházíte věci? ( ... já hodně často, už od dětství, cetky, ale taky peníze a šperky ... jsem taková straka a hodně se dívám kam šlapu ...)

Lava, prázdninová romantika, pro ty, kdo jí neznáte: 

https://www.youtube.com/watch?v=uh4dTLJ9q9o