163.díl Baru: Vítěz soutěže o nejkrásnější hajzlík aneb nejsem tak stará, abych mohla chodit nahá

Šotouštour skončila. Absolvovali jsme cca 19 cest vlakem, 3 přelety a přežili ve zdraví 2 stávky železničářů. Pomalu je čas vrátit se do reality. Ale prázdninové, a to je paráda! Jestli Vám připadá, že je venku horko, vyslechněte si následující historku z Porta. Porto je město na severu Portugalska a jak říká moje dcera, je to trochu Brno. Velké, ale ne jako hlavní město Lisabon, a trochu provinční. V centru je nejlepší se pohybovat pěšky, ale je tu moc dobrá atmosféra, kopce, kam se podíváš a dojdeš, pouliční umělci (a o tom Vám někdy napíšu, jak vlastně toužím po tom umět něco, čím bych se mohla živit jako cestovatelka na ulici, třeba hrou na hudební nástroj myslím, ne žádné prastaré řemeslo, co Vás to napadá, ale fuj), krásné historické domy ... někdy nalepené ve výšce jak ptačí hnízda (o čemž už jsem Vám psala minule). Ale samozřejmě i moderní čtvrti, šest linek metra, které je z valné většiny tramvají... Takže jako Brno, až na to metro, to teda sorry.

V Portu jsme pobyli celkem šest dní, což už znamenalo skoro zdomácnět.

Nejdříve jsme cestovali i mimo město vlakem, jenže pak se jednou na nádraží objevila potemnělá informační tabule, vypadalo to nejdříve jako IT výpadek, všude davy, nejbližší odjezd v podvečer ... divné ... a pak se ukázalo, že Portugalci se zřejmě inspirovali u francouzských kolegů a vyhlásili třídenní stávku. První si vzpomenu na šotouše Jardu z Lípy, jak to asi chudák zvládá, ale bůhví v jaké zemi už teď Jarda je.

Tím jsme se stali odkázáni na vlastní nohy a městskou dopravu, která mimochodem funguje na takovou portskou "openkard" s poetickým názvem Andante (v hudbě je to volným krokem a v Mama Mia moje zamilovaná písnička: 

https://www.youtube.com/watch?v=4GTjMMYl1T8).

Městskou dopravou - metro/tramvají jsme se také vydali na jednu s městských pláží.

Venku je 37 stupňů.

Takže u nás doma je v létě pohoda, jasný.

Nastoupíte do tramvaje. Tedy vmáčknete se mezi skupinu středoškoláků a jen si hlídáte, že jsou uvnitř všichni členové výpravy. Stojíte na jedné noze, a ještě si nejste jistí, zda je Vaše. Klasika. Nutno podotknout, že v Portugalsku se v městské dopravě stále nosí povinně roušky. Blbý, ale holt pravidlo.

Jenže, a to fakt nevím, kdo zavedl a proč, ale časem jsme pochopili, že na téhle trase je to standard, ne výjimka, v jinak plně klimatizovaných vagónech je v tomto úseku klimatizace vždy vypnutá. Neptejte se proč, nevím to. Možná zdravotní důvody, možná Portugalci tak milují saunování, že si je nedokáží odepřít ani v létě.

Nevím.

Výsledek ovšem je, že jedete 40 minut tramvají, kde je možná 50, možná 60 stupňů celsia. Nedokážu to odhadnout přesně, ale podle toho, jak ze všech leje, to bude přibližně tak.

Sauna na kolečkách. Teda na kolejích.

Postupně všichni odkládají roušky, otírají si jimi pot nebo se jimi ovívají.

Vida, alternativní využití.

Z chlápka vedle mne kapou potůčky potu na moji botu.

Přijde mi to legrační.

Sama jsem úplně durch.

Ale má to vážně efekt sauny, prostě se všichni tlemíme. Na zastávce, když se otevřou dveře, vždy svorně zalapeme po vzduchu. Zajímavý je, že na rozdíl od pražské tramvaje, kde to teď v létě bývá pekelné, tady nikdo nesmrdí. Vážně. Nikdo, ani ti puberťáci. Takže se všichni potíme až do plážové zastávky, vyhrneme se ven, venku 37, úleva, chládeček.

A hupky do moře. Je jedno, že je to Atlantik. Studený jak blázen. To k saunování prostě patří.

Druhý moment z Porta, který bych Vám ráda nabídla, je jedno starodávné knihkupectví.

Už Vás to jistě nepřekvapuje.

Livraria Lello.

Livraria Lello je speciální.

Wiki Vám řekne: Livraria Lello je honosně navržené historické knihkupectví se secesním exteriérem a točitým dřevěným schodištěm. Nachází se ve městě Porto v Portugalsku. Právě tady prožila J. K. Rowlingová více než dva roky svého života a napsala zde první kapitoly o slavné postavě... víme o kom, jasný. A teď realita

Livraria Lello je překrásné knihkupectví, kdyby jej ovšem Rowlingová nezamořila turisty.

Koupíte si vstupenku, vystojíte frontu na vstup, abyste pak s davem pronikli dovnitř.

Narváno jak v Máji (v MYi nebo jak se ten obchoďák teď ksakru jmenuje) před Vánoci.

Většina lidí se fotí na těch slavných točitých, dřevěných, a na nášlapu rudých schodech.

Já se nenechám odradit a obrátím oči ke skutečným regálům s knihami. Jsou tu poličky s nositeli Nobelovy ceny za literaturu, jsou tu ti, co byli nominováni, je tu Freud, Nietzsche, Goethe, Wiliam Blake, Dante Alighieri... třeba se někdo z těch turistů dívá i mezi tyhle skvosty, nejen na ty zatracené schody, co si vypůjčila jako inspiraci Rowlingová ... Mají tu vlastní edici, kdy si můžete koupit ty nejslavnější tituly ve speciální produkci tohoto knihkupectví, malé, zlatavé, v portugalštině nebo angličtině. Je tu Kniha džunglí, Obraz Doriana Graye, Romeo a Julie ... a pak taky Camilo Castelo Branco: Love of perdition. (v češtině Zhoubná láska) Tuhle knihu napsal chlápek ve vězení, kde seděl za sex s vdanou ženou. Tak psal se rok 1862, když to poprvé vyšlo. Ale je to krásný milostný příběh, podobný Romeovi a Julii, který samozřejmě nedopadne dobře. Přemýšlím, jestli to tak musí být vždycky. V každém případě neodolám a knihu koupím.

Pak vypadnu ven. Konec romantiky. Pohltí mne prodejna obuvi, co dovrší dílo zkázy v mém batohu. Dobře, tak holt pojedu domů v botách na podpatku, protože do batohu už se nevměstnají. Ale jsou krásný. Tyrkysový.

Poslední den se loučíme s mořem. Naplánuju cestu podél pláží, od majáku, divokých a nespoutaných, kde zrovna vrcholí příliv, až po ty surfařské a nakonec městské přeplněné rodinami s dětmi. Krásná vycházka. Vysvleču se do horního dílu plavek a je mi jedno, co si ostatní myslí, prostě se chci ještě trochu opálit a nasosat sluníčko do zásoby. I můj muž odloží tričko a to je co říci. Nabídnu totéž dceři, která na to namítne: Nejsem tak stará, abych mohla chodit nahá. To mě vážně pobaví. Ne, že bych chodila po ulicích nahá, ale vlastně je dobrý být na některý věci už dost stará.

V parku u majáku pak najdu jasného vítěze ve své anketě o nejkrásnější záchodky.

Uprostřed parku stojí domeček a v něm záchodeček.

Starý, originální dlaždičky i stará cedulka s poplatkem 0,20 eura na dveřích.

Uvnitř zařízení, které tipuju na předválečné.

Nenápadně to fotím.

Přijde ke mně paní toaletářka. Trochu čekám, jestli mi nevynadá, že tady očumuju.

Ona však ke mně přijde mlčky, za loket mne posune k jedněm tajným dveřím a tam to je. Spiklenecky se na mě usměje a nechá mne tam osamotě. Něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Už se sice nepoužívají k původnímu účelu, a na to bych ani neměla odvahu, ale jsou tu: záchodek, bidet i umyvadlo zdobené cibulovým vzorem. Portugalská kombinace modré a bílé. Nádhera. Teď můžu jet domů. Tohle je jasný vítěz a měla jsem ho vidět právě poslední den. Kam se hrabe ten záchod s disco koulí z Marseille. Slabý odvar.

Mám teď asi novou úchylku.

A můžu jet domů.

Poslední záchodky si jen tak ze setrvačnosti vyfotím na letišti v Milánu, jsou zajímavé tím, že je venku digitální tabule s počtem osob uvnitř a že ukazují kolik je volných míst ve frontě na ně. Takový je náš svět pestrý, jednou cibulák, jednou digitál.

Čekám na náš poslední let. Sakra, za záchodky je ještě utajená prodejna italských kožených kabelek. Tak jo, tak ještě dva tři kousky... té kůži neodolám. Mně už je to všechno jedno ...

A pak už jen modlitba, ať můj batoh nikdo nepřeměřuje, neváží a nesoudí...

Domů dorazíme v pořádku.

Jediným překvapením, o které teda při návratu z cest úplně nestojíte, je cedule o odstávce teplé vody.

No nic, jsme z Atlantiku zvyklý.

Hezké léto Vám všem, ať běží dál.

Jaký byl Váš začátek prázdnin?

Jste před, po nebo na dovolené?

Znáte nějaké zajímavé záchodky?

Vaše letní zážitky z MHD?

A věříte na dobré konce milostných příběhů?