173. díl Margit: Šťastná jako blecha

Původně jsem vám dnes chtěla psát o tom, kdy se cítím šťastná jako blecha. Že se tetelím blahem, štastná jako blecha, když se holým zadkem přitisknu do klína svýho milýho, že jsem šťastná jako blecha, když se se svýma dětma koukám na film a oni se ke mně oba tisknou a já cítím jejich teplo a vůni té směsi potu a kosmetiky na beďary, když zabořím prsty do kožichu svý kočky a poslouchám její vrnění, jsem šťastná jako blecha, když sjíždím do údolí a vidím kusanec Prahy a nad ním vycházející slunce a povalující se mraky, nebo když mi klient vypráví o tom, jak se napojuje na svoji vyšší moc a já cítím, jak mě mrazí a jsem poctěna tím sdílením, když mě mámin pes oslintá radostí, že mě vidí, když s Baru po saunování vylezem z ledovýho bazénku a ležíme vedle sebe a koukáme do nebe a jenom jsme a jsme spolu...

Pak se ale děsně ochladilo, přišla podzimní rovnodennost a s ní těžký časy a já na workshopu Idy Kelarové plakala a rozdýchávala panickou ataku a povídala si o tom, že život není nákupák a nemůžeš si vybrat, který emoce chceš a který necháš bez povšimnutí ležet v regále... A tak chca nechca musím psát o všech emocích. Protože kdyby ten koláč nebyl úplnej, celý se to překlopí a spadne tou naplněnou stranou na zem. Rovnováha je potřeba.

Na Idině workshopu už jsem jednou byla. Kdysi. V minulém století. Byla to síla. Trvalo to týden a kromě zpívání jsme i bubnovali a tančili. Prošla jsem velkou transformací (i když jsem tenkrát netušila, že to, co se mi děje, by se tak mohlo jmenovat). Tamodtud vím, co to znamená zpívat srdcem a že skrzevá zpívání ze sebe můžeš dostat smutek, žal, nasranost, lásku, něhu, touhu i stejskání. Tamodtud znám legendární Joj mamó, ve které sice nevím, co se zpívá, protože romsky neumím, ale díky které už jsem ze sebe dokázala vyzpívat spoustu žalu a bolesti, ale i lásky, dojetí a vděčnosti.

Pro tento víkend jsem si nadělila opáčko. Už někdy v létě na mě na Facebooku vykoukla možnost přihlásit se na workshop Idy Kelarové Zpívej srdcem. Ve stejný víkend jsem zvažovala ještě jinou akci, workshop se svou oblíbenou kartářkou Silvií Rei. Na stejný víkend přistála v mailu i pozvánka na stavění konstelací s kamarádkou a čarodějkou Petrou Výtvarovou. A ve stejném čase se v nebi i na zemi odehrává podzimní rovnodennost a my jsme letos vrženi do času vlečoucího se jak horký asfalt. Stejně zasmrádá, lepí se a zůstávají po něm tmavý fleky. V pátek jsem plakala na schůzce, která jsem si myslela, že bude formalitou a ona se ukázala důležitým vhledem do mojí současné pracovní situace. Pak jsem dala obětiny bohům u oltáříčku v lukách, bosky procourala louku a děkovala za všechnu sklizeň, vědoma si toho, že sklidit můžeme jen to, co jsme zaseli a o co jsme se postarali. S tím vědomím jsem šla volit, protože, tohle si chci zasít podle svého - i když tam roste na tom politickém poli spousta plív a bodláků, protože ne všichni zaséváme na to společné pole stejně, věřím, že je to potřeba. No a v podvečer jsem se vydala na ten Idin workshop, který ze všech těch lákavých akcí vyhrál, protože byl nejvíc pro mě. Toužila jsem se zachumlat do zpěvu jako do kožichu.

A byla nás tam grupa žen. A zpívaly jsme. A dýchaly. A plakaly. A Ida povídala. O tom, jak se můžeme uzavřít, nic neprožívat jen se usmívat, jak je všechno lovely, ale pak až nám před smrtí proletí náš život před očima, uvědomíme si, že jsme ho prosrali. A že je dobře se otevřít. Otevřít se prožívání, emocím. A dát jim průchod, nedusit je v sobě. Ale že když seš otevřená, musíš počítat s tím, že to bude občas kurva bolet. Jako rána nožem, jako porod, jako když ti rvou srdce. Ale že to bez toho prostě nejde, protože život není obchoďák, ve kterým si můžeš vybrat, co chceš a co ne. A když se jednou rozhodneš být sama sebou a prožívat emoce naplno a autenticky (to teda Ida neřekla, ona tydlencty cizí termity nepoužívá), musíš to brát všecko sakumprásk - bolest, nasranost, smutek, něhu a přes ně se pak můžeš dostat k lásce a sebe-lásce a ke své síle a s touhle sílou prostě přežiješ všechno a všechno prožiješ až do morku kostí, až ke kořenům hluboko v temnotách, hluboko, hluboko, temnotou vagíny, krví srdce, šířkou svojí duše.

A tak zpíváme. Romský písničky, kterým vůbec nerozumíme, ale z jejichž melodie je jasný, která je smutná, která laskavá, vděčná, která naštvaná a která veselá. Z plných plic, do hloubek, že to duní, zpívám: "Mámo, merav, mámo, merav..." a v tu chvíli ještě netuším, že to znamená "mami, umírám...", ale už mi tečou slzy a holce vedle, co jí před pár měsíci umřel syn, o jehož smrti se jí zdávalo dvacet let, ale který nebyl tak krutý, aby ji opustil dřív, než bylo na cestě její první vnouče, tečou taky a pak si pláčeme v náruči a Ida nám říká, o čem ta písnička vlastně je a my pláčeme dál a pak zase zpíváme a zas a znova a hloub a dál. Zpíváme a žijeme. Zpíváme a chumláme se do síly a harmonie našich hlasů jako do kožichů. Zpíváme a jsme. Jsme spolu. Spolu skrze zpěv. A já chvílema brečím, chvílema se usmívám, chvílema se objímám... A jsem šťastná jako blecha.

A co vy? Zpíváte si pro radost nebo ze žalu?

Býváte taky někdy šťastný jako blechy??

A bojíte se, že vám při umírání dojde, že jste svůj život prosrali???