176. díl Baru: Podzim, pravěk a PNJ

Jedeme na podzimní výlet. Dítě, z něhož se v posledních týdnech stala šprtající gymnazistka chrlí informace o pravěku. Na hlavě má kulich. Můj. Jen tak tak uhájím svoje místo v autě vepředu. Dcera prohlásí, že za chvíli bude stejně sedět na místě řidiče. A má pravdu, možná těch pár let hrozně uteče. Neandrtálci, pokračuje s výkladem o době kamenné, nebo co to vlastně je. Vyhynuli. Snědli je Kromaňonci. Říká úča. Ale nemá to podložený. Ale učí u nás tak dlouho, že to možná pamatuje. Učila i Davidovu mámu (David je spolužák) a ta měla úplně stejný zápisky. Jo, už mluví jako mazačka. Po šesti týdnech na gymplu. 

Třeba tou dobou nosili Kromaňonci Neandrtálce k svačině. Podle toho si to paní profesorka pamatuje. Dovolím si vtípek. Naše mládí je pro naše děti totéž, co pravěk. Žena jako nositelka rodu. Pravěký matriarchát a Věstonická Venuše. Matriarchát, poučuje mne dcera, to je úcta k ženě. Jako nositelce rodu. Mám to ale v sešitě blbě napsaný. Napsala jsem ústa k ženě. Chápeš! Chichotá se. Puberta trvá. Nejvíce třídou otřásá, že jeden typ zdobené keramiky je vypichovaná. Jen sebevrah jako já řekne v autě větu: Jéé, támhle u silnice klátí chlap ořechy bidlem. Rázem jsem považována za obscénní matku.

A pak taky uctívali PNJ.

Co je PNJ?

Přece přírodní nevysvětlitelné jevy.

Aha.

Možná se od pravěku opravdu tak moc nezměnilo.

Nastoupil podzim. Punčochy samodržky nahradily punčocháče nedobytky. (To jsou ty, co vedou až nahoru a jejich svlékání rozhodně nevypadá eroticky, zejména tehdy, když mají stahovací funkci a poctivě se zařezávají do špíčků.) Přicházejí úplety a jedním z mála pozitiv podzimu je kašmír. Mám pro něj slabost. Možná proto, že v tomhle období se toužím zabořit do měkkého, nechat se objímat a hřát. Abych přežila. Venku vidím barevné listy, ale uvnitř mne už rezonují slova jako tlení a opadávání.

Situace v práci tomu moc nepřidá.

Ráno ve škole začínám s klukem, co mám v péči už od školky a trpí těžkou logopedickou vadou. Mimo to však taky není moc chytrý. Ale nesmí se to říkat. Maminka trvá na tom, že na něj všichni mají brát ohledy.

Při poslední kontrole vyprávěl, že chce být hercem. Nevěděla jsem, jestli se dokážu nezačít smát. Pak dodal, že hercem v angličtině, malá sebereflexe tam teda je. Ale, co vím, tak v angličtině šišlá také. Letos se situace změnila. Hercem už v osmičce být nechce. Chce být lékařem. V duchu se pokřižuju. Má to promyšlené: ortopedem, plastickým chirurgem nebo psychiatrem. Asi má představu, že to nese. Určitě to viděl v televizi. No potěš nás pánbůh. Kéž lékařské fakulty v daném roce nedostanou inkluzivní kvóty. Kluk chodí na všechny olympiády, vůbec nevadí, že ničemu nerozumí. Hlavně, že nemusí do školy. Na poslední jel se svým kamarádem, který hraje fotbal a taky se rád ulije ze školy na nějaké olympiádě. Vypráví, jak k nim přišel v tramvaji ten podavač lístků, nezná ani slovo revizor, zkontroloval jeho a kamaráda. V tu chvíli ale náhle nevěděli paní učitelku, ta vyskočila z tramvaje, protože si zapomněla koupit lístek. Tuhle historku maminka podtrhává s gustem, aby ukázala, jací ti dnešní učitelé jsou. Nic to nemění na tom, že její syn se vůbec neučí, takže ta poslední pětka není žádný překvapení. A neudělá s tím nic ani školní psycholog. Kéž ve stáří nepotřebuji ortopeda, plastického chirurga ani psychiatra. Možná ten nápad s herectvím nebyl tak špatný.

Volají ze školky kvůli Alence, které jsou 4 roky a umřela jí máma. V polovině září zašla k lékaři a do třech týdnů zemřela. Holka mladší než já. Dávám jim kontakty na Vigvam. Příští týden se sejdeme s ovdovělým tátou, abychom vymysleli, jak a co Alence říct. Běží mi hlavou zkratka PNJ. Co je potom? Co se stane, když umřeme? Jsme opravdu tou hvězdou, kdy shlížíme s péčí na naše blízké? Nebo jsme jen prach, co se v prach obrátí? Nebo tu na světě kolujeme ve věčném řádu recyklace duší? A jak to vysvětlit čtyřletýmu dítěti. Alenčiný mámě bylo 43, ještě míň než mně. Snažím se být profík, ale stejně se neubráním tomu, že mne to zasáhne osobně. Kdybych dostala tři týdny? Je to hodně nebo málo?

Přichází za mnou holka ze sedmičky. Klára. Chce se přihlásit do konkurzu nějaké pěvecké soutěže v Korey. Protože to viděla na Tik-Toku. Zpívat neumí. Chce pomoc v tom, jak to říct tátovi, aby ji podpořil. A já se bojím, že se aktivně zapojí do obchodu s bílým masem. Snad jí ten konkurz nevyjde. Máma jí v tom podporuje. Vidí ji jednou měsíčně. Bude to asi tím, že matka sama už léta v Německu prostituuje.

O víkendu naši školní buřiči nakreslili šlehačkou ve spreji před vchod do školy obrovské obrázky obou základních pohlaví. Prý doufali, že to oprší. Nepršelo. A pak netušili, že šlehačka je mastná a zanechá stopy. A že na školu míří kamera městské policie. Školník to uklidil. Tak lepší než sprejování. Vlastně to pojali ekologicky.

Kromě toho, že si učitelé občas zapomenou koupit lístek na tramvaj, také kouří. Není to zdravé, všichni to vědí, ale zase jim to zřejmě dává sílu přežít. Schází se tajně u popelnic za školou. Mají na to nenápadné signály, kterými se svolávají, když zrovna nemají dozor. Vypozorovala jsem to. Jednou mě tam dokonce vzali s sebou, jako nekuřáka, když jsme se potřebovali rychle poradit. A jak jsou synchronizovaní! Během zlomku vteřiny udělali dřep za popelnicí, když se přiblížila veřejnost. Je třeba držet dekórum. To je teambuilding v praxi! Jo a novinka: v ředitelně pak máme nově šuplík interně označovaný číslem 666. Stává se z něj oddělení zabavených zbraní. Pepřák, nůž, boxer. Nově také vydání satanské bible. A pak že děti nečtou.

V sousední škole zase prožívají kauzu dvou dětí, které s českým otcem a kanadskou matkou pobývali spoustu let na blízkém východě. Vrátili se do Čech, neumí ani slovo česky, ale vyžadují, aby se systém postaral. Chlapci při hodinách prdí, krkají, dožadují se pozornosti, zlobí. Rodič trvá na tom, že české školství se musí přizpůsobit.

Jinde zas mají holčičku, která je zjevně mentálně postižená, chodí do 4. třídy, je nápadně velká, má prsa minimálně trojky, předčasně vyspělá sedí s roztaženýma nohama v punčochách uprostřed místnosti. Dloube se v nose. Občas holuba rozmázne svým spolužákům po penálu. Je podivné, že ji nemají rádi. Ale musí být součást týmu. Zařiďte to, školo.

Odpoledne strávím na supervizi ve výchovném ústavu. Je tam 7 unavených chlapů. Pro mě těžká zkušenost. Vidět je. Vypadají skvěle, jsou v nejlepších letech, ale jsou unavení z těžké práce, tlaku médií, které se starají o práva klienta, z ombudsmana a státních zástupců.            A přitom oni jsou ti, kdo pečují a hlídají kluky v pasťáku, abychom je my ostatní nemuseli v noci potkat na ulici. Nechtějí být bachaři. Sdílíme.

Pak jeden z nich řekne skvělou větu: V jakým si to myslíš, že kurva hraješ filmu, jsme přece pasťák!

Společnost pomalu zabíjí to, na čem byla založena. Takže chráníme práva všech, včetně klientů v pasťáku. Nemyslím, že by se jim mělo ubližovat, ale taky by neměli být zdeptaní jejich vychovatelé. Protože už nemůžou, protože jich je málo, protože musí všechno zapisovat, protože se nesmí na dítě křivě podívat .... ale o tom oni ani neuvažují. Mají své kluky rádi, přes to všechno.

Takových historek mám spoustu a vrší se jedna přes druhou...

Můj život je jako horská dráha, ale ještě jsem se nepoblila.

Možné je to tím roztočením. Točí se tak rychle, že na to není čas. V poslední době mám pocit, jako by se s časem něco dělo. Jsou situace, kdy běží jako splašený. Jako by nebyl. Jako bych padala do časových děr. Jako by se můj život stával sítem.

Někdy chci mít časové okno rychle za sebou. Třeba u zubaře.

V některých chvílích pak toužím zůstat. Zabalit se do momentů jako do peřiny na podzim. Nevynořovat se. Vůbec.

A pak se zastavím. Třeba, abych napsala blog.

A myslím na to, co bych vážně udělala, kdyby mi někdo dal časové ultimátum.

Podzim, to bude ono... všechny tyhle emoce.

V jakým hrajete filmu?

Co je to za žánr?

A jak by se jmenoval film Vašeho života?

Jak běží Váš čas?

A kdybyste měli tři týdny, co byste doopravdy chtěli?

A věříte na PNJ? (přírodní nevysvětlitelné jevy :-))