185. díl Baru: O znameních aneb ZEBVOB

Jsou časy, kdy se všechno okolo točí jako hurikán a Vy si přejete občas spočinout v jeho středu. Posadit se na Louku. To je relaxační cvičení, které dělá jeden můj blízký přítel s učitelkami v rámci prevence vyhoření a já se mu vždycky směju, ať mi taky udělá tu louku. Vnímat šumění větru, nechat paprsky klouzat po tváři, poslouchat šumění potůčku, posadit se pod strom. Být na louce. V teple a bezpečí. Dobře na skutečné louce by byly alergeny a mravenci. Ale tady ne.

A je jedno, jestli na Vás doléhá vánoční stres, rozvádíte se, máte starost o své blízké nebo o životní prostředí. Prostě toužíte se jen zastavit na louce naší mysli.

Rozhlédnout se.

Dýchat.

V dálce vidíte košatý strom. Jdete k němu. Nebo běžíte. Špičky vašich rukou se otírají o vrcholky travin. Pod stromem se pohodlně posadíte.

A můžete si tu dát i rande.

Třeba s někým, koho jste už dlouho neviděli a toužíte se setkat. Něco si říct. Za něco poděkovat. Ten člověk může být živý nebo mrtvý. To je jedno. Na Vaší louce je možné všechno. A někdy potřebujeme rady blízkých nebo i dávno zesnulých.

Nedávno jsem si vzpomněla na jednu svoji tetičku. Jmenovala se Aluška a říkalo se jí Alunka. Má to tak i na hrobě, takže doopravdy nevím, jaké bylo její oficiální křestní jméno.

Byla to nejlepší kamarádka mojí babičky.

Jako dítě si ji vybavuju, jak sedí s babičkou u kávy a mně říká, ať se jdu podívat do kapsy jejího kabátu. Vecpu se do skříně na studené chodbě a zanořím ruku do těžkého kabátu s kožešinou. Je tam. Vždycky je tam nějaká sladkost. Pišingr, říkala.

Teta Aluška pracovala jako sociální pracovnice a podobně jako doktor ze Skřivánků na niti obcházela romské rodiny u nás na Severu. Nutila je se mýt a posílat děti do školy. Měla spoustu divokých historek a vždycky vypadala jako elegantní dáma. Chodila cizím dětem za kmotru a před Vánoci vždycky nakoupila spoustu dětských kabátů. Neměla vlastní děti, a tak přilnula k dětem i vnoučatům své nejlepší přítelkyně. Měla psa Aronka (vždycky to byl Aronek, co pamatuju) a malého muže, co hrál na harmoniku, vyráběl domácí likéry ostře modré barvy a, když se opil, vedl lítostivé řeči.

Oba patřili k mým dětským Vánocům.

Plný Aluščin příběh jsem poprvé slyšela asi někdy v pubertě. Nepamatuji si ho přesně, ale co, není to životopis, představím Vám tajně odposlouchanou legendu, kterou si nesu v sobě.

Alunku vychovaly tetičky v Praze. Staré panny, kterým říkala tetinka a kmotřinka. Rodiče neměla. První republika. Rukavičky. Kavárny. Háčkované límečky. Nevhodná známost, kterou by tetičky nikdy neschválily. V mých představách jí psal básně a pil kafe s Kafkou a Maxem Brodem ... ale tady si už dost domýšlím.

Střih.

Andělíčkářka.

Tetičky pro ni vybrali dobře zajištěného staršího drogistu Josefa.

Damaškové povlečení s ručně vyšitými monogramy, ve kterém občas dodnes spím.

Ve skříních pečlivě schovaná výbava pro miminko. Nikdy nepoužitá.

Po válce se stěhují do pohraničí. Otevírají si obchod na hlavní ulici v našem městě. Postupně Masarykova, Stalinova, Leninova, klasika. Dneska zaplaťpánbůh Děčínská.

Rok 1948. Stalinova. Vzali jim všechno. I koště. Dům zůstal. Strejda Pepa musí nastoupit do Jáchymova do uranových dolů. Naštěstí jako civilní zaměstnanec. Postupně je z něj střelmistr. Kus uranové horniny je dodnes ve sbírce kamenů mého dědy. (Neptejte se mě, ano, asi to nebyl úplně dobrý nápad.) Udělají spoustu dobra, schází se u nich balíky od rodin vězňů a Josef je propašovává do lágru. Doma je málo. Za Alunkou jezdí několik let bratranec, kterého znám jen z vyprávění. Nevím nic, ale z pozůstalosti po ní mám několik sbírek básní s věnováním a podpisem Vítězslava Nezvala.

Ve stáří si s babičkou pomáhaly a vedly řeči. Nakonec moje babička posloužila ke smrti Alušce i Josefovi. A pár romských dětí v našem městě se naučilo číst a psát.

Nevím, jaký to byl život.

Když jsme ale před Vánoci jezdívaly na nákupní výlet do Kotvy, vzala mne Alunka na tajemné místo. Ke kostelu sv. Josefa. Tam ve dvoře je socha Svatého Judy Tadeáše. Přímluvce zoufalců. Chodila tam zapalovat svíčky už od mládí. Jako dítě jsem netušila, co to dělá. Jen si vždycky tak povzdechla.

Nevím proč přesně, ale nedávno mě to tam zatáhlo. Vedle kostela teď stojí Mordor jménem Palladium, ale Juda Tadeáš je na svém místě. Nebyla jsem tam desítky let. Rychlý přímluvce svých ctitelů přispívá těm, kdo jsou zbaveni téměř vší naděje, píše se tam. Na místech jako toto mne vždycky fascinují hlavně děkovné cedulky od těch, jimž bylo pomoženo.

Tolik víry, naděje a lásky.

Našla jsem tam jednu kovovou cedulku. Sytě modrou, svítila na mne a já si ji vyfotila: Proste a bude Vám dáno! Za zázrak děkuje rodina (a pak následovalo příjmení mé současné rodiny).

Jasně náhoda, to příjmení není nijak exotické, ale stejně. Od té doby na Alunku myslím.

Mám po ní starožitné náušnice. Měla bych si je vzít a jít někam do kavárny, to by ji určitě potěšilo.

A mám pro Vás ještě jeden zvláštní příběh z tohoto týdne: Tajemná návštěva.

Jeden můj známý si už dlouho potřeboval promluvit se svojí ženou. Nevěděl, jak do toho. Napětí roste. Bojí se, že se to, co jí potřebuje říct, dozví odněkud jinud. Nečekaně. Nevhodně. Zkresleně. Dokonce už ví, kdo by k nim tu informaci zanést mohl. Ví, jak se jmenuje posel.

Ale pořád váhá. Hledá správný moment.

A pak mu jeden den napíše žena, že ho doma sháněl nějaký muž toho jména. Posel.

Jen se po něm ptal. Nic víc. A že zavolá.

Nikdy se nedozvěděli, kdo to byl a co vlastně chtěl.

Nikdo nezavolal.

Zavolal Vesmír.

A můj známý vzal svou ženu na procházku a řekl všechno, co měl na srdci.

Těžké. Úlevné. Smutné. Nutné.

Nevím, co to bylo.

Skutečně se to stalo. A možná to celé byl podivný shluk náhod.

Takový příběh z bakalářské povídky. Nebo se někdo spletl. Nebo to byl exekutor v utajení.

Asi ZEBVOB, shrnuli jsme to: Zázrak, Ezo, Bůh, Vesmír, Omyl, Bakaláři.

Něco jako Setapouch. Nebo Standaďíž. (modří vědí)

Dnes ráno jsem našla dvě věci: ve svém batohu sledovací zařízení a na ulici náušnici ve tvaru jmelí. První říká, že můj pohyb je monitorován. Je to takový čip, co si dávají důchodci na klíče, jenom sofistikovanější a hezčí. Tak tuhle věc ráno s překvapením vytáhnu z batohu, zrovna když si tam dávám vonný olej, který byl dnes v adventním kalendáři. Adventní kalendář je dárek od mého muže. Detekovací čip od Applu také.

Takové bílé kolečko. Nejdříve jsem si začala vyčítat, že jsem někde ve škole omylem ukradla magnet, pak mi ale dojde, co to je.

Co s ním? Nejdříve mne napadlo, co se s takovou věcí dělá ve filmech. Takový ten automatický obraz. Vidím se, jak čip házím do projíždějící multikáry a ta ukazuje na monitoru můj pohyb mizící v dáli. Nebo do kamionu, co jede přímou cestou do Rumunska. Nebo si v autobuse 191 vyhlídnu turistu, připlížím se k jeho zavazadlu a posílám čip do Hongkongu. Nakonec jsem ho prostě jen nechala doma na poličce. Nechci být hlídaná. Nejsem klíče. A nemám Alzheimera, teda zatím.

A když po téhle situaci vylézám ráno z metra, najdu na schodech zašlapanou kovovou náušnici ve tvaru jmelí. Vánoční dárek. Pro štěstí. A mám pocit, že jdu dobře.

Byl tam rozcestník, já se někam vydala.

Je to trnitá cesta, ale mám otevřené oči i srdce.

Přestala jsem mít pocit zoufalství.

Jsem smutná. Bojím se některých situací, které mne čekají.

Ale jdu.

A na Masarykově nádraží sedí chlápek u klavíru a hraje píseň z Amélie z Montmartru.

Přesně vím, kde jsem ji slyšela naposledy. V červenci. Po ránu na nádraží v Marseille.

Na blogu jsem tenkrát před půl rokem napsala: "Marseille se s námi loučí velkolepě romantickými scénami na nádraží. Dvojice líbající se nad kafem u vedlejšího stolku. Někam spolu jedou. Ona má bílý nátělník se zlatavou krajkou na zádech a velkou plátěnou tašku, on strniště. Jsou tak našeho věku, po ránu rozespalí a mají oči jen jeden pro druhého. Ten nátělník by mi slušel, říkám si, ale možná to není jen tím nátělníkem ... Jdu se projít. Ve foyer nádražní haly hraje chlápek na piano nápěv z Amelie z Montmartru, pozorují ho dvě umolousané holčičky s panenkami v ruce jak od Eleny Ferrante ... Ježíši, to je kýč. To je kýč, až se mi z toho chce plakat. Ta Marseille ... holt město kriminality a hříchu, že..."

A taky vím, co mi tehdy běželo hlavou. A myslím na to i teď.

Kdyby si princ řekl, že je na cestě k zámku prostě moc bordelu, nikdy by Růženku neosvobodil.

Kdyby si princezna řekla, že usilovat o železná kamna nemá cenu, bloudí dodnes v lese a trápí se.

Takže budu o Vánocích čumět na bednu, sledovat pohádky a inspirovat se. Jak se budí princezny je jedna z mých nejoblíbenějších.

"Věnujeme-li svým snům pozornost a nežijeme-li v chladném neosobním světě nesmyslných náhod, můžeme se ocitnout ve svém vlastním světě plném důležitých a tajemně uspořádaných událostí." (C. G. Jung)

Věříte na znamení?

Jaké tajemné rodinné historky máte?

Prosíte někdy za zázrak?

Sledovali jste Bakaláře?

A jdete dobře?

A ještě jeden citát:

Je dobře, že máme tajemství a tušení něčeho nepoznatelného...Kdo to nezažil, přišel o něco důležitého. Člověk musí cítit, že žije ve světě, jenž je v jistém ohledu tajemný, že se v něm mohou dít a prožívat věci, jež zůstávají nevysvětlitelné, a nejen takové, které se přicházejí v rámci očekávání. Neočekávané a neslýchané patří do tohoto světa. Jen pak je život celý.

Pro mě byl svět od počátku nekonečně velký a nepochopitelný. (C. G. Jung)

Hezké Vánoce, Carle. A děkuju.

A pro zajímavost a inspirace pro náročné:

https://www.psychologie-metalova.cz/clanky/pohadka-o-zeleznych-kamnech.html