187. díl Baru: Taneční boty

02.01.2023

Kdo si 21. prosince koupí taneční boty? Já. Krásné. Stříbrné. Pekelně drahé. Velikost 37. Jako pro Popelku. S pásky přísně přitaženými přes nárt, aby se ani nehnuly z nohy. Se silikonovým návlekem na podpatek, aby neklouzal. S nepraktickou koženou podrážkou, které znamená, že s nimi nesmím vyjít ven. Je to interiérová obuv, poznamenává důrazně prodavačka a prodá mi k nim ještě speciální ocelový kartáč. Jsem nastydlá, pokašlávám, mám milión nesplněných vánočních úkolů. Nezabalený dárky. Venku mrzne. Klouže to.

Paní ve specializovaném obchodě se asi nedomnívá, že to s obuví myslím vážně.

Přicházím v pohorkách.

A já je chci.

Svlékám se, zouvám, zkouším.

Paní se ještě ujišťuje, že jsem si přečetla správně cenovku.

Já vím, odpovím. A k botám si vyhlédnu ještě šaty na latinu. Jednoduché, černé s třásněmi.

Ty boty jsou v něčem jako já.

Křehké na pohled, ale pevné, pevně přitažené k realitě nohy a maximálně vytuněné pro svůj účel. Podpatek tak akorát, aby vytvořil dojem krásné prodloužené nohy.

Pružnost tanečnice.

Mám ty boty na nohou, když vysílám online svou poslední supervizi (čtyři hodiny práce a ani to nepokryje náklady nákupu) a nakonec se účastníků ptám, jaký tanec jim jejich vlastní práce připomíná. Inspirující.

Mám je na nohou o Vánocích, když smažím řízky, a poprvé za léta jsem klidná. Stihnu, co stihnu. Udělala jsem, co jsem mohla. Jestli dárky nebudou stačit? Jestli nepřekvapím? Nezavděčím se? Zklamu? Že si můj muž nevezme ke svátečnímu stolu košili? Už to ani nenavrhuju. Možná i dcera zůstane v teplákách. (Nakonec si sama vzala krásné šaty, abych jí nekřivdila.) Co můžu udělat? Nic. Můžu si jen obout ty taneční boty a udělat pár kroků do zvuků jazzové koledy.

V průběhu svátků sbírám historky z Vánoc. Krásné, romantické, dojemné i traumatizující. 

O rodinných, opuštěných i ukradených Vánocích.

V soutěži vyhrávají Vánoce slavené o pár dní dřív:

Mají jen malý, provizorní stromek z květinářství za rohem. Který sem ona dotáhla v igelitovém pytli. Jeho květináč je lehce špinavý. Taky si mohli ozdobit pokojovou rostlinu. Ale jí to nedá. Stromeček je stromeček. Cipřiš. Poprosí květinářku, aby z něj sundala světýlka. Je to kýč. Koupí balíček prskavek. Pomíjivé, ale krásné. Vánoce nachystané za 30 minut místo očekávaných 30 dní. Vánoce jsou stav mysli. Máte je v sobě. Je jedno, že dnes není ani dvacátého čtvrtého. Protože na Štědrý den budou každý jinde.

Je jedno, že tohle není její doma.

Je jedno, že na stromečku visí jen dvě ozdoby.

Pytlík oříšků z batohu, mandarinka od svačiny. Čaj.

Tak málo potřebují.

Celý měsíc slýchá o tom, která žena napekla kolik druhů cukroví. Závody.

Všechen ten cukr je jen anestézie.

Jeho narkotické účinky způsobí, že přežijete svátky ve zdraví. No ve zdraví... Natáhnete na sebe filtr tuku, který umožní, abyste necítili tak moc. Abyste nevnímali, že si s blízkými nemáte, co říct. Abyste na chvíli zapomněli na staré křivdy. Abyste rezignovali na témata, ve kterých se nemůžete shodnout, a pak toho moc nezbude. Obalím se do deky z cukru a zavřu oči. Opiju se, abych se nebála čelit stáří a prázdnotě.

Tady žádný cukr není.

Jen zpola snědená tabulka čokolády, kterou si koupila na horší časy.

A pak ji jí v těch nejlepších.

Stromeček, dárky, nadílka.

Jaké to bude? Jaké to bude s ním.

Je tohle začátek?

Nový balící papír, na kterém ještě nemohou být cizí jména z předchozích let.

Žádný recyklát. Všechno je nové.

A pak se milují.

V neuklizeném pokoji. Odhazované oblečení se míchá s balícím papírem.

Milují se, protože to je stejně ten nejlepší dárek...

Přesně jak napsala Margit. Nebo ne?

Zůstala jediná vánoční fotka. Ztratí se mezi tím množstvím fotek s příbuznými a známými.

Jediná. Ale kdyby si měla nechat jednu fotku, nechala by si tuhle momentku. Nestihli vyfotit prskavky, v záběru není ani stromeček, nikdo na sobě nemá vánoční svetr .... Pozorovatel neví, že je to sváteční fotka. On a ona. Na fotkách s ním má v očích dojetí .... Jejich oči se podobají ... jako by každá z těch fotek byla první a zároveň poslední.

...

Myslím si, že mám i vítěze v soutěži o nejvíc traumatickou návštěvu příbuzných. Byli jsme pozvaní k mužovým rodičům. V rodinné hierarchii jsme jednoznačně povýšili, protože na tuto rodinnou akci chodí jenom vybraná část rodiny a nás pozvali poprvé po 15 letech. Možná to bylo tou nervozitou. Můj muž si spletl čas (a já mu to nezazlívám, to se prostě stane), zaměnil 14 a 4. Když jsme na návštěvu přišli, nikdo nás nečekal tak brzy. Pokusila jsem se situaci zachránit tím, že si ještě skočíme nakoupit. Zaplaťpánbůh, že už je někde otevřeno. Takže teď trávíme hodinu v obchoďáku a nesmíme dovnitř ...

Všichni jsme traumatizovaní.

Nesnášíme obchoďák a lidi.

Nepomůže ani návštěva párty shopu a vyzkoušení čelenky s jednorožcem.

...

.... Takovýhle kraviny já Vám tady píšu....

....

A teď ta pravda. Pravda.

Tenhle příspěvek píšu poslední den roku 2022.

Je Silvestr pět ráno a já stejně nemůžu spát.

Jsem zoufalá. 

Obvykle bývám patetická, už mě znáte. Tohle bude hodně osobní. Promiňte. A jestli na to nemáte nervy, tak dneska prostě nečtěte dál. Nechte si jen taneční boty, romantiku a jednorožce. Začalo to jako Program na ochranu svědků, kde člověk může být sám sebou. Ale poslední rok jsem byla sebou jen v náznacích a metaforách.

Píšu to teď s plným vědomím toho, že v pondělí může tenhle příspěvek číst můj muž.

Oba moji muži. Z nichž ani jeden už není vlastně můj.

Rozhodla jsem se rozejít se svým manželem. Měli jsme spolu dobrých patnáct let.

Nebo možná dobrých třináct. Vyrovnaný, respektující a klidný vztah. Společné pěstované koníčky. Krásná, chytrá, citlivá dcera. Všem pomáháme, všichni nás mají rádi. Hlavně žádné vlny.

Před dvěma lety jsem začala s Margit psát tenhle blog a nevěděla jsem, co všechno spustím.

Program na ochranu svědků. Jely jsme do Brna. Byl covid. A já jsem chtěla vystoupit ze svého života. Možná to je krize středního věku, já to nevím. Třeba se tomu tak říká. Nevím, žiju to poprvé. Nejdřív jsem chtěla oživit své manželství. Pak jsem zažila na Madeiře jako by do mne uhodil blesk. A v jeden moment na autobusové zastávce se mi připomněl starý sen. Dvanáct let starý sen. Napsala jsem o něm povídku. Ale nestačilo to. Bylo to, jako by mi někdo ukázal starý obraz a já už nemohla přestat hledat. Začala jsem zuřivě číst Junga, ze kterého Vám tu občas cituju, protože jsem toužila najít odpověď a životní smysl. Ale nepomohlo to. Napsala jsem kus knihy. Ale ta bolest a touha nezmizela. Pak jsem si ten sen, co mi nedal spát, vzala do analýzy. A Slavoj Titl mi připomněl, že v tom snu někam mizí muži.

A já, netuše, co spustím, jsem si napsala poselství na svoji loďku s dětmi na terapeutické skupině. To poselství bylo: Chci integrovat muže do svého života. A poslala ji po vodě.

Do týdne tam byl.

Muž.

Bylo to nenápadné a jednou Vám ten příběh o našem setkání napíšu. Rozhodně bude v mé knize. Je to jedna z nejkouzelnějších věcí, které jsem v životě zažila.

A tenhle blog v tom hraje mimořádnou roli. Tady jsem napsala první vzkaz a doufala, že ho najde. Našel. Napsal. Potkali jsme se. A najednou jsem věděla, že nemůžu jinak. To bylo na jaře.

Pak se toho stalo spousta a vydalo by to na román. A i na ten jednou možná dojde.

Během letošního roku jsem zažila spoustu mimořádných zážitků. Kouzel. Zázraků. Znamení.

A možná to je ta láska.

Možná jsem jen zapomněla, jaký to je.

A děkuju Bohu, za to, co se stalo.

Protože se mi taky mohlo stát, že bych tohle nezažila.

Tohle.

Ale taky jsem si nikdy nepřestala uvědomovat, že můj život se mění.

Že se mění a se mnou i moje okolí.

Zažila jsem bolest, protože věřte, že chodit se zaneprázdněným ženatým mužem, co má rodinu jinde, není jednoduchý. Pro nikoho. Žít v časově vyměřených okénkách. Ve lži. Ve světě, kde oficiálně není. Kde se Vám stýská. Kdy mu chcete něco vyprávět, ale nemůžete, a tak si děláte seznamy toho, co mu chcete říct a co byste spolu mohli zažít. Ale ve skutečnosti si nemůžete ani zavolat, když je to potřeba. A tak žijete ve zprávách v mobilu, kterej schováváte a pak nenávidíte. Protože takhle to být nemá. A nevíte, jestli se s tím máte smířit nebo tlačit na změnu. Já moc smířlivá nejsem. Jsem netrpělivá dotahovačka. Je to tak. Jsem děsná, protože tlačím. Pustit věci je pro mě těžký. Vím, že není třeba tlačit řeku, protože teče sama, ale stejně bych nad ní ráda měla kontrolu. Jsem prostě taková. A to se vážně snažím.

Omlouvám se. Omlouvám se za všechnu bolest, kterou jsem způsobila a ještě způsobím.

Je mi líto té bolesti. Není mi líto toho, co všechno se stalo.

Teď tady sedím u počítače. Je poslední den v roce.

Včera jsem udělala několik zásadních životních zkušeností.

Některé z nich byly nesmírně bolestivé, jiné transformační.

Rozhodně žádná červená knihovna. 

Jsem sama. V tenhle moment nemám žádného muže. Ani starého ani nového. Ale začala jsem vítězit nad svým strachem. Strašně mě to bolí, je to jako by mi vzali kus těla. Jako by někdo umřel. Jako by umřel kousek mojí duše. Stýská se mi po ní. Jo, jsem patetická. Zvykněte si. Snad ten pocit časem přejde, jednou to přejít musí a jednou zase bude všechno dobrý. Moc si přeju, aby tenhle příběh měl dobrý konec. Věřím v něj. A svoje přání posílám k uším toho, kdo ho má slyšet. Takhle to dál nešlo.

S Margit, které ve svém životě vděčím za mnohé, a veřte, je to ohromný dar mít takovouhle přítelkyni, jsme byly na tanečním workshopu. Skvělá akce, Margit má prostě dobrý nápady a je inspirativní. Sto lidí v tělocvičně. Vlastně taková etno techno párty. Bez mluvení. Měli jsme možnost tancem prožít minulý rok a propustit vzpomínky. To jsem hodně plakala. Ale muselo to ven. Pak prožít přítomný okamžik. Nakonec otevřít svoje srdce budoucnosti. Abychom mohli vstoupit do nového roku. Holanďan, co to vedl, řekl skvělou věc: Nikdo neví, co se stane, ale to neznamená, že bychom neměli snít. Já říkám: Nebojte se snít. Poslouchejte své sny.

Přišla jsem domů a věděla přesně, co musím udělat.

Sundala jsem si snubní prsten.

Nad ránem řekla svému muži, že tohle je opravdový konec. Poděkovala jsem mu za všechno. Řekla, že mu nikdy nebudu bránit v kontaktu s dcerou a nikdy ho neokradu.

On poděkoval mě, že už to neprotahuju a rozhodla jsem se.

Sedli jsme v šest ráno do auta a on mi ukázal byt, kde bude žít a kde s ním bude polovičku času i naše dcera. Hrozně se mi ulevilo. Má velkou koupelnu a myčku, v tomhle si rozhodně polepšil a já mu to přeju. On mi vyměnil odpad, aby nekapal, a řekl, že se snaží náš společný domov opustit v co nejlepším stavu. A že se mám dobře starat o kočku. Má pravdu, musím jí častěji vybírat záchod. Pak mi řekl, proč nám před Vánoci přišlo do schránky to tajemné přání od nějaké rodiny z Prahy 5. Stalkuje ho manžel jeho kolegyně. Se kterou sice nic nemá, ona mužovi zahýbá, ale jinde. S mým manželem si jen dopisují. Její manžel ale pronásleduje toho mého. 

A taky se můj manžel přiznal, že na podzim se on pokusil kontaktovat mého údajného milence. Ale taky se spletl a sháněl úplně cizího muže na cizí adrese. Na té správné nikdy nebyl. Kdo byl tam, to už se nikdy nedovíme. Protože i tam dorazil nějaký posel.

To nevymyslíš. Věřte nevěřte.

V kterým si to myslíš, že hraješ filmu? Ty vole, běží mi hlavou.

Svět je pestrý.

Dnes oslavíme Silvestra s přáteli procházkou.

Zítra, na Nový rok, oznámíme dceři, co ji čeká.

Můj manžel se odstěhuje v týdnu.

Držte nám, prosím, palce.

Myslete na nás.

Možná není od věci i modlitba.

Ať to zvládneme se ctí.

Myslete i na mě, protože je mi teď fakt těžko.

Díky, že nás čtete. Tenhle blog je pro mě velká radost, škola i podpora.

Příští pondělí Margit.


Jakou otázku si už dlouho váháte položit?

A jaký sen si chcete splnit v roce 2023?

... o čem sníte?

... a za co se modlíte?