189.díl Baru: Bod nula

Vážně jsem přemýšlela, jestli psát blog dál. Margit řekla, že smysl byl naplněn. Ano, nějaký cyklus se uzavřel. Moje přání léty volané se zhmotnilo a dostala jsem dárek. Jenže uvnitř bylo něco jiného, než jsem čekala podle obalu. Margit řekla, že je to holt taková matrjoška. Jsou tam další překvapení, o kterých nemáme tušení. Je to tak, řekni, co si přeješ, ale nemůžeš si naplánovat, kdy a jak to bude vypadat. Já vím. Furt ta řeka, co teče sama. Vole, už nic netlačím, jedu s proudem a jediný po čem toužím je se neutopit. Jasný. Chápu. Lekce. Vidim. Slyším. Je mi to jasný. Plavu, dělám, co můžu. Ale furt věřím na ty dobrý konce, jsem nenapravitelná, i když je to teda dost těžký. Zase ale, když tam není dobrý konec, tak to prostě ještě neskončilo. Takže se na blog po těch letech nevykašlu. A Vy čtěte, jestli Vás baví. A jestli ne, tak sorry. Šťastný nový rok.

3.1. mám sen: Jdu do kostela na mši. Ve dveřích se ženu dopředu. Dovnitř nesou na marách dvě mužské postavy. Čekají na zázrak uzdravení? Napadne mne. Jako v Lourdes? Ne. Bude to pohřeb. Nesou jednu rakev. První tělo, to drobnější, je mrtvé a rakev je pro něj. Jedna mužská postava žije. Ta druhá. Větší. Muže nesou na nosítkách, je hrozně zjizvený jako by měl lepru. Má na noze odhalené maso bez kůže. Je vážně zraněný. Dívá se na mne. Prosebně. Posadím se, kostel je malý, těsný, přeplácaný, spíš jak kýčovitý obývák, teče do něj, jsme natěsnaní v lavicích, já vpravo, druhá lavice ze tří, ze střechy teče hned vedle mne napravo .... odjíždím, už mám sbaleno v kýčovitě růžových zavazadlech, jak z dětského pokojíčku. Jedu k babičce? Nechci.

Na Tři Krále nastal v mém životě zlom. Dostala jsem slušnou lekci.

A tak 7.1. začínám v bodě nula. Je to první den mého nového života. Porod. Porod do nového života byl bolestivý a vlastně vůbec nevím, jak to bude dál. Ale znáte ten vtip (co si povídají dvě mimina u mámy v břiše), já věřím v život po mámě. Takže jsem teď novopečený singl. Tak se tomu říká, nebo to má možná v moderní terminologii i jiný název. Něco jako Singl s outěžkem. Dvanáctiletým. Nevím. Nepátrám. Na to sílu nemám. Co Vám budu vykládat, v bodě nula jsem dost na sračky, ale rozhodla jsem se neposrat.

Jsem opuštěná.

Nechci být zahořklá ani nasazovat na muže. Každý svého štěstí strojvůdcem.

Ale teď mi teda nějakou dobu do života žádný muž nesmí.

Znáte mě. Jsem pohádkářka. Chytrá Horákyně.

Co si krále nakonec zabalila do koberce a odnesla domů do chalupy.

Neodnesla. Nepomohlo to. Nechci. Už to nechci.

Chvíli voraz.

Jasně, zase přijde jaro, ale teď jsem v procesu léčení se. Zatím si teda hlavně šiju rány. Sešívačkou.

Muž si vzal na sobotu dceru. Takže den nula jsem měla zaplaťpánbůh celý den pro sebe, a tak jsem (v rámci všeho co vím o stresu a jeho překonávání):

• Běhala po Ladronce (endorfin)
• Konečně vyrazila do Kunsthalle, po čemž už jsem dlouho toužila, a byla uchvácená, našla tam překvapení ve věži a popíjela kafe nad výtvarnými publikacemi (kultura a kofein)
• Podnikla dlouho vycházku městem (serotonin, dopamin)
• Cpala se hořkou čokoládou (flavoidy)
• Napsala divadelní hru (snaha se ze všeho vypsat a když špatně spím, tak píšu)

No divadelní hru, takovou jednoaktovku. Smutnou a krásnou. Zatím nepublikovatelnou, ale jednou na ní dojde. Jedno oko nezůstane suché. Na jevišti i v hledišti.

A mluvila jsem po telefonu s mámou. A máma byla skvělá. Vlastně to hodně navazuje na minulý příspěvek Margit.

Máma stojí při mně. Měla pro mě pochopení. Po tom všem. Starala se, jak to zvládám a co potřebuju. Nechala mě plakat zoufalstvím do telefonu, nechala mě nadávat a vykřikovat, že to bude dobrý. Že to zase časem bude dobrý. Že budu dobrá, i když jsem teď rozbitá. A řekla, že to zvládnu. A že mě chápe. A život se s námi někdy nemaže.

A já jí vyprávěla o své naivitě, lásce, touze se oddat, přáních, nešikovnosti, bolesti ...

A ona tam byla a řekla, že si teď budeme večer volat.

Bylo to pro mě strašně důležitý.

Ze dne nula na den jedna se mi k ránu zdál sen: Jsem v bytě u babičky, a zjistila jsem, že postel mých prarodičů je kouzelná, mohou se v ní objevit lidé, kteří v ní někdy přespali, najednou z ní vstala má dávno mrtvá babička, přišla za mnou posadila se na gauči a povídá: Tak mi něco řekni o své práci, Barunko. Vyprávěla jsem jí o svém životě a psaní a naslouchala mi ... bylo to strašně krásný.... Takový zázrak ....

Na zázraky já prostě věřit nepřestanu. Potřebuju je. Chci, aby byly. Hawk.

A snít taky nepřestanu!

Den druhý: Přichází realita. Test z biologie: Sinice, viry a bakterie. Snažím se nezabít své dítě, které mě komanduje, že ho zkouším blbě. A pak pláče, že ty za.raný sinice neumí dokonale. Já si dělám legraci a schválně říkám Význam silnic (místo sinic), jenže jí nepřipadám vtipná ani náhodou. No jo no.

Péče o kočku mi jde. Jupíí. (No dobře, jednou se vykakala do vany, ale dál dobrý, považuju to za epizodní úkaz v rámci přechodu domácnosti na nový režim. Aneb: zatím se posrala jen kočka, tak dobrý.)

Den třetí, pondělí: Jdu do práce a ptáci zpívají, už jdeme do světla, vím to. ... Učitel češtiny, který je s třídou mé dcery na workshopu mi volá, že dítě bleje v Národním divadle (si umí vybrat, je holt posh jako já J). Takže ruším klienty s hrůzou, že je nemám kam přeobjednat a řítím se do centra. Dceři koupím donut a pití, jedeme domů, hodně si povídáme, po nevolnosti ani památky. Tedy než dojde řeč na sinice, které mají psát odpoledne, to se rozklepe. A je to jasný. Jasný, odkud bolest břicha. Jsem dětská psycholožka, dělám fakt, co můžu, ale mám milovanou dceru, co se bojí, že v primě dostane cokoliv jiného než jedničku. Dotáhnu ji do školy, dám do toho všechno, jsem zoufalá, ale nechci jí dovolit únik. Za hodinu volá s kámoškama úplně vysmátá. Má jedna mínus. Já. Já mám pocit jako bych musela sežrat talíř sinic. Jsem vyčerpaná a zároveň ráda, že jsme to nevzdaly. Bohužel to asi přijde ještě mnohokrát.

Den čtvrtý, úterý: Probouzím se ve 3:22. Zázrak: Našla se dlouho hledaná čepice s liškou. Taková blbost, ale mě to naplňuje štěstím. A máma mi poslala horoskop z Vlasty, kde píší, že mám dneska šťastný den. Realita: Vzhledem k tomu, že jsem pozbyla plného užívacího práva na auto, táhnu desetikilový balík hlíny a deset knih na svůj seminář MHD. Ach jo. Na druhou stranu to znamená jet městskou dopravou s kufrem na kolečkách, a to si můžu představovat, že jedu na dovolenou. A seminář Vedení dětské skupiny je skvělý, frekventantky jsou akční, užíváme si společnou práci. Jedna je neslyšící a má s sebou přepisovatele, co ji posílá moje slova do tabletu. Všechno funguje a některé aktivity si užíváme i neverbálně. Nová zkušenost. Paráda. K obědu párky a hořká čokoláda. Neboj mami, jim normálně.

Den pátý, středa: Probuzení 3:40. Super, zlepšuju se. Budí mě známá vůně, která ale nepatří do mé domácnosti. Děje se mi to teď často. A myslím na mámu, která takhle nad ránem často žehlí, když nemůže spát. Žehlí. Já píšu. Takhle si já žehlím svůj život.

Den šestý, čtvrtek: Vstávám v 5:30 paráda. Jedu na supervizi do Bíliny. Zastavuji se v nedostavěném chrámu v Panenském Týnci na nabíječce energie, hnízdí tu holubi a najednou prudce vzletí, celé hejno, zvedám ruce nad hlavu a z nebe přistane malé bílé pírko, co si schovávám. Supervize ve vyloučené lokalitě v Bílině, kde paní učitelky přemlouvají rodiče, aby své děti posílali do školy a chystají jim snídaně, aby neměli žáci hlad. A rodiče často sami neumějí vůbec číst. Každý rok v téhle škole fluktuuje cca 200 dětí, přicházejí a odcházejí, stěhují se podle toho, jak se ráno vyspí. ... takže si říkám, že se mám skvěle.

Den sedmý, Pán Bůh odpočíval, ale tady je Pátek třináctého. Pátek třináctého má pro mne zvláštní význam (a to nejen ten obecný), nějak doufám, že se něco stane ... jenže nestane. Zázraky se smrskly na holubí pírka. Jen dostanu držkovou a oznam, že se mi ozve manželův právník. Manžela zajímá, jestli náhodou nejsem těhotná. To by byla komplikace. Milence nikoliv. Jsem teď spíš válečný zpravodaj než bloggerka. Co? Ve skutečnosti spíš žiju za mlhou a nemohu uvěřit tomu, jak teď vypadá můj život. Můj. Život.

Ale Show must go on!

A nejvíc, nejvíc, chci poděkovat svým přítelkyním: Margit, Kačce, Janě, Léně a kolegyním z práce, který mě držej nad vodou. Volají mi, mluví se mnou, naslouchají mým výlevům, nehodnotí, jsou. Jedna mi dává drobné úkoly (třeba se nechat vyfotit, dokud vypadám tak dobře :-)), jiná pomáhá zkušeností, příběhem, kontakty, domácí marmeládou, procházkou, masáží. Holky, moc děkuju.

Co děláte, když Vám teče do bot?

Kolik máte skutečných přátel?

Jaký je Váš vztah k pátku třináctého?

Už jste byli v Kunsthalle? I ve věži?

A dokážete si představit, že neumíte číst? Jaký by byl Váš život?

A co bude dál?