195. díl Baru: Huriya

Je neděle večer. Sedím u svého starého, ale nově umístěného, pracovního stolu a koukám francouzským oknem na balkon. Venku sněží. Kočka spí schoulená na židli. Můj byt dýchá. V průběhu víkendu ho opustila snad tuna odpadu. Jako by má akademická kariéra končila až teď. S popelnicí na tříděný odpad plnou starých poznámek ke knihám, přednáškám a seminářům. Končila jsem na univerzitě před rokem a ani na chvilku jsem nezalitovala. Teď končím další etapu. A uklízím jak vzteklá. Všechno. Byt. Život.

Na nástěnce (já jsem totiž nástěnkový typ, ale o tom až jindy) mám nápis Huriya. Huríja (a vlastně nevím, zda to zapisuju správně, ale je mi to nějak jedno) je arabsky svoboda. Řekl mi to jeden chlápek, co jsme ho potkali v džungli, má jizvu přes celou dlaň a dobrý srdce. Řekl mi, jak se řekne svoboda a že teď pojedu domů a všechno bude dobrý. Neví o mně nic, ale říkal mi Vera (což nápadně připomíná jeden z mých posledních thajských snů, viz díl 193, kde mám zapsáno:

V krátkém snu si půjčuji kárku od lidí, co mají pohřeb, je to náhoda, umřel nějaký muž, nečekaně, přichomýtla jsem se k cizímu neštěstí. Půjčuji si od nich smuteční fixy.

Přemohla to? Překonala to nějaká žena? Ptám se.

Ano, zazní. Vera, odpovídá ten muž.

Věra? Víra? Problikne mi hlavou. S tím se probudím.)

Už nikoho nepřekvapí, že tohohle člověka jsme potkali den či dva po tom, co se mi sen zdál... a jeho jméno je v angličtině Amen. Tak nevěřte mu to.

Po návratu z Thajska následoval šok z časového posunu i klimatu, ale taky slušná afterparty. V následujícím týdnu jsem byla u kadeřnice, na psychoterapii, dvakrát na koncertu, jednou v divadle a jednou na plese. Tak se to tak sešlo. Náhodou.

A taky jsem radikálně uklidila byt a koupila si novou pohovku...

Každý z těch zážitků mě někam posunul.

S kadeřnicí jsme se rozhodly pro změnu. Léta jsem měla opravdu výrazně růžovou barvu vlasů, teď jsem platinově blond s lehce narůžovělými tóny a moje vlasy se jemně vlní kolem obličeje. Chci být něžná a ženská. Image elfské modrooké blondýnky je něco, co teď nutně potřebuju. To je základ a nevěřili byste, co to dělá s mým okolím. Na ulici se za mnou muži otáčejí, lidé, a to i ženy, se usmívají a mají nápadně zvýšenou potřebu se mne dotýkat, na koncertech jsem obletovaná a cítím se jak superstar (nekecám, ani mi nešibe, je to jen popis situace, zeptejte se Margit).

Po patnácti letech se mi podařilo se vrátit do svého psychoterapeutického individuálu. Znáte to, kovářova kobyla, pečuje o ostatní a sama bez podkoviček... takže teď jsem vrátila k terapeutovi, ke kterému jsem přestala chodit, když jsem se vdávala. Tehdy bylo všechno v pořádku. Pokorně klepu na jeho dveře a znovu hledám bezpečné místo, kde budu moci propátrávat, co se mi to stalo se životem a co chci dál. Haleluja. V padesáti minutách se snažím nastínit svůj příběh. Nadlidský výkon. Terapeut tam je, jako byl tehdy. A nakonec prohlásí, že jsem vzteklá. A má pravdu. A smutná, a má pravdu. A že je v tom taky síla. A má pravdu. A na moji otázku, co bude dál, řekne, že zkáza civilizace. A asi má pravdu. Stojím po zemětřesení na troskách svého života a přemýšlím, co bude dál. Jak trosky odklidit, jak ošetřit pozůstalé, jak začít budovat nový dům i chrám. O co se dá opřít? Která zeď tu zůstala a dalo by se na ní stavět dál?

Na obou koncertech, které jsou každý úplně jiný, si užívám rytmus. Skvělí muzikanti: Garyho hausbót a Pražský ukulele band a Bílé vrány. Hlasy a tóny mnou prostupují, nořím se do nich. Tančím a užívám si to. Nechtějte vědět, jakou energii to rozproudí. Za to, co se kolem mne děje, by mne ve středověku normálně upálili. Připadám si jako lízátko přitahující pozornost včelek. Jenom to pozoruju a zírám.

Sobotní ples má téma Pomáda a nejlepší je, když se na něj s Margit po holčičím chystáme. Margit má na hlavě úžasný účes, do kterého jsem zabudovala natáčku a puntíkovaný šátek. Komentuje to slovy: Marylin a paní Kadrnožková jdou na ples. Vlastně tak trochu vypadáme, ale ona je úžasně fotogenická a myslím, že nakonec si to užije mnohem víc než já. Mě bolí záda, protože už druhý den doma stěhuju nábytek a vyhazuju krámy. Margit pak na můj povzdech, že mám asi krizi středního věku, moudře odpoví: Tak si to nedrbej, ono to přejde.

Toho se držím.

Úklid: V týdnu po návratu z Thajska je dcera se svým tatínkem, ale přesto nejsem v domácnosti úplně sama. Bydlí se mnou mušky. Kde se vzaly, tu se vzaly. Hejníčko. Znepříjemňuji jim život Biolitem, ale drží se. Po týdnu zjistím, že mají základnu ve shnilé cibuli. To byste čichat nechtěli. Věřte mi. Moje domácnost je postupně deratizována: papíry, staré knihy a učebnice. Německy s úsměvem už určitě nikdy neotevřu... Fííííí. Lidové kroje Slovácka. Fíííí. Poznámky k dizertaci. Fíííí. Zbytky svíček. Fíííí. Kalendáře se starými daty. Fíííí. Trochu jsem uvažovala, zda u některých nepočkat, až budou jejich dny v týdnu opět sedět k realitě. Ale ne. Některý už by čekaly jen chvilku, třeba ten z roku 2008. Nééééé: Fííííí. Bohužel tedy letěla do záchodu i svíčková, kterou jsem den před tím naložila, protože se mi ve výsledku nějak nezdála, lehce zasmrádala. (A mušky za to nemohly.) Takže fakt velká čistka.

Všechno to pozoruju.

Den za dnem.

Nemám plán.

Vím jen, že když jsme letěli z Thajska přes čínské území, byly opravdu velký turbulence. Poutaly se i letušky. A mě napadlo, že si hlavně musím sundat roušku: Jestli mám umřít, tak bez hadru na obličeji.

Takže den za dnem.

Zatím dobrý.

Zítra v pondělí v šest ráno jdu zase do televize. Tentokrát mluvit o dětské agresi ve školkách, asi už se profláknul můj záměr napsat knihu o výchově puberťáků s názvem Nezabiješ.

Největší starost mi dělá, co si vezmu na sebe. Zda nové Japonské Quipao šaty nebo širokou sukni a punkový tričko s nápisem Lifeguard.

Se uvidí...

PS: Co v telce rozhodně můžu použít jsou slova Roberta Fulghuma.

VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE."

Kdy jste naposledy žasli nad životem?

Chodili jste do školky?

A prali jste se někdy?

S kým? A o co?