220. díl Margit: Básně života

Rudá voda ve vaně. Jako by z mého těla vytékala krev a já se v ní koupala. Teče z vagíny nebo ze žil? Je krásná. Fascinovaně koukám na svoje ruce, nohy, břicho, ňadra. V té rudé vypadají cize, krásně, jako sošné objekty. Z prstu mi na bradavku skapává kapka vody. Ach. Jako dotek milence. Nořím se do té horké rudé vody a vychutnávám její doteky. Všude. Žhavá náruč kolem mého těla... Moje vlasy se v ní rozprostírají a póry rozestupuji. Vnímám všemi smysly, jak se mě dotýká. Laská, konejší, vzrušuje, pečuje, nadnáší, je... Nebo jako Čachtická paní koupu se v krvi mladých panen. Třeba zastaví moje stárnutí, moje bolesti kyčlí a zad, smrad nočního potu a po ránu z úst, první šedivé vlasy zase obarví... A skutečně. Vystupuju z lázně a v zrcadle vypadám jak bohyně. Není to jen tím světlem svíčky, co milosrdně neosvětluje naplno. Je to tím, jak se cítím, vnímám, jak mnou prostupují zázraky života, jak mnou proudí Bůh. Co na tom, že ta rudá byla jen barvivem v solné koupeli, to na to nemá vliv.

Moje smysly jedou naplno. Už zas. Jeseníky všude kolem. Zelené vysoké kopce, ze kterých stoupá pára. Račí údolí se svou všudypřítomnou zelení, vůní lesa, bláta a kamení. Hlasité šumění potoka a paprsky slunce pronikající větvemi je jako svatozář. Kámoška s kočárem zůstává na asfaltce a já se psem vybíhám do kopce ke zřícenině. Doprovází mě psí funění a cinkání obojku, pesan běží přede mnou, cestu zná, nemusím ani koukat kudy vede turistická značka. Na kopci funím víc než ten pes. Odměňuje mě romantická zřícenina a výhled do kraje. Zase ach!

A dole pod kopcem krásná dřevěná secesní budova. Tančírna. Malovaná, vyřezávaná, vytrážová okna. Dříve se sem chodilo na výlety a tančit. Sál má malované klenuté stropy. Na terase se piáno, někdo hraje. Přicházím údolím a ke zvuku potoka se přidává zvuk pianina. Procházím po schodech, po terase, nakukuju dovnitř kde visí moderní obrazy - výstava o vnitřním sabotérovi, který do idylických obrazů nastříkal čáry sprejem... Sedám si vzadu na terase, kam lidi z restaurace nevidí. Je tu nejlíp slyšet potok. Opírám se o zábradlí a ze dřeva mi skrz kůži do mysli prostupují dávné příběhy. Chtěla bych tu protančit večery! S mladým polským oficírem - leštěnou šavli, urostlé vypnuté tělo v uniformě, navoskovaný knír a jiskrné oči. Moje ruce v rukavičkách zlehka vložené v jeho pevných sebejistých dlaních. Tančíme celý večer spolu, hledíme si do očí a já už sním o tom, jak mě unese na hřbetě koně a budeme spolu žít v domě u moře a mít kupu dětí, které budeme s radostí a vášní vyrábět. Ale on nad ránem odjede se svým plukem a víckrát už ho neuvidím... Nebo ten o pianistovi se štíhlými prsty, který v místní kavárně hraje o nedělích výletníkům, aby si přivydělal na studia. Jediné trochu slušné sako, které si na hraní bere má lesklé prošoupané rukávy. Jeho dlouhé štíhlé prsty laskají klávesnici a tóny klavíru se nesou romantickým údolím. Papá si mě hlídá, jsem děvče z dobré bohaté rodiny, dobře mě provdají, umím vést domácnost, vyšívat, dávat úkoly služce i hospodařit s penězi. Mluvím plynně německy, polsky, česky a trochu i jidiš - v tomhle kraji to ani jinak nejde. Znám svou roli a dosud mě ani jiná životní cesta nenapadla. Ale když mi pod lem klobouku zazní ta hudba a já zahlédnu ty jeho modré oči a prsty dotýkající se klapek, mám chuť žít s ním a jenom s ním a klidně umřít hlady, jen když mi bude po večerech hrát a dotýkat se mého těla se stejnou něhou... A pak jsem zas mladý malíř, talentovaný, obdivovaný, chodívám sem malovat přírodu a někdy portréty zámožných rodinek na výletě - to sice není žádné velké umění, ale dobře platí a já mám stejně volné nedělní odpoledne. Ta slečna v bílých šatech s námořním límcem může být sotva šestnáctiletá. Už jsem maloval mnoho žen a dívek, ale tahle má takový pohled, že se mi štětec chvěje v rukou. Mám co dělat, abych obrázek nepokaňkal. Jak jen dostat ten její pohled na plátno? Jak zachytit tu něhu a krásu a sílu a kouzlo. To, že když se na vás podívá, je v tom naivita mládí i moudrost stoleté stařeny, že máte dojem, že vám vidí až do žaludku a přečte si váš osud jako slabikář. Stojím a zírám s otevřenou pusou až mě její otec pobídne - nemají na malování celý den, chtějí se ještě projít a čeká na ně kočár, který je pak doveze zpátky do Javorníka, a on mi platí ne od hodiny ale od obrázku. Maluju a vím, že na tyhle oči nikdy, nikdy nezapomenu a budu je pak malovat znovu a znovu, po paměti a všechny madony, které kdy pod mýma rukama vzniknou, budou mít její oči. Ani nevím, jak se jmenuje, snad Izolda... a další a další, příběhy mnou procházejí jako atomy vzduchu. Pavouk lezoucí vedle nataženou pavučinou se mi směje - dobře je všechny zná!

Básně, které mi život přináší. Před nedávnem zahajovací představení na Letní Letné. Barvy, živly, akrobacie... Uprostřed rybníka rudá pulzující bublina a nad ní se snáší ze vzduchu stříbrná pohybující se kapka. Jako spermie snažící se dostat se do vajíčka. Aby mohl začít nový život... A pak zas modrozelená chobotnice roztáčející kruh svých chapadel. A nebo stříbrné květy z těl akvabel plující na hladině. A dešťové kapky z lidských těl měnící směr a intenzitu deště. Ohnivý koráb a ohnivá koule osedlaná ohnivým mužíkem, zrcadlící se v kouli vodní obydlené vodní žínkou. A bláhový pozemšťan ve stříbrném skafandru vystřelený z děla směrem k měsíci - chudák spadl do vody mezi nymfy. Kdoví, jestli si myslel, že přistál opravdu na Měsíci? A grupa blízkých lidí se mnou, neznají se a přesto spolu tráví večer, pro mě. A moje skoro dospělá dcera je součástí party mých blízkých. Jsem hrdá a šťastná. A v závěru se spouští déšť, bodejď by ne, celý podvečer zuřila nádherná silná bouřka s prudkými prameny deště. Taková ta bouřka, co se v ní tak krásně miluje, protože její vášeň vám posiluje tu vaši. A teď končí to představení, které oslavuje nový cirkus, ta báseň napsaná ve světlech, pohybech těl, obrazech a hudbě a déšť se spouští znovu, nechal nás akorát v klidu shlédnout tu nazkoušenou krásu a zažít to všechno naplno. A teď doplňuje celkový dojem – tohle narežírovat, to je pane umění - do fialového světla a stále divočejší hudby padají kapky deště a pak celé provazy a my odcházíme a moje dcera, jediná s deštníkem, protože je po svém i otci, jediná odmítá návrh jít na party s argumentem, že musí ráno do práce. A následná party a povídání a pocit mimoreality po vodě a lístku máty, to asi ujíždím na té atmosféře a radosti z toho, že tu jsem s těmito lidmi, že poslouchám filosofování o životě a vyprávění o příbězích kérek a nechávám se zalehnout kočičáky a užívám si ten pocit propojení.

Ranní vlak do Jeseníka po skoro probdělé noci je narvaný, na sedačce naproti sedí rodinka se třemi malými hlučnými dětmi. Přesto se schoulím na sedačce do klubíčka a dvě hodiny prospím, i když mi děcka řvou u ucha. A v druhém vlaku zas holčička, co jede s dědou a babi poprvé k nim, sem do toho nádherného zapadlého kouta. Obdivuje krávy a chaloupky a nechává se poučit, co je to kamzík. Děda pije pivo z plechovky, chce se mi z toho pachu kašlat, jdu na chodbu k okýnku.

A v Jeseníku na nádraží kamarádka s kočárem a v něm malej Robokop, co je prostě malej furt, už dva roky a čouhaj z něj různý hadičky, podle toho, kterou životní funkci je zrovna potřeba povzbudit, zapnout. Dlouho jsme ho neviděla. Trochu šok. Ale hned druhý den dostávám školení, jak odsát tracheostomii, aby se nedusil, vyrážíme na výlet, když máma řídí, je lepší, když odsaje někdo jiný, aby nemusela odsávat a řídit najednou, přece jen je to bezpečnější. Tahle ženská mi připománá moji babičku. Prostě se ze života neposere. Jednou jí vesmír nadělil speciální dítě, ale to přece neznamená, že kvůli tomu ona přestane žít a zahrabe se v nějakém nemocničním pokoji. A tak z kočárkové tašky čouhá hadička odsávačky a my drandíme po Jeseníku a děsně zmoknem a sušíme se v kavárně a já hlídám Robokopa a ona mu narychlo kupuje nový fusekle, aby nenstyd a nemusely jsme hned domů. Vypráví o dědovi farářovi a o svém muži a zdejším kraji a já jí obdivuju a zároveň souzním. Taky to mám nějak v sobě. Neposrat se ze života a prostě brát věci, jak přicházejí a hledat na nich to dobrý. Třeba to, že výhodou neslyšícího dítěte s kochleárem je, že když nechceš, aby tě slyšelo, prostě ho vypneš a můžeš dělat randál, jak chceš. Nebo že když má tvoje dítě díru do břicha, kterou ho krmíš, můžeš ho krmit i když spí a nemusíš řešit, aby se najedlo než ti usne. A tak hned druhý den ráno překonávám svůj strach a přiznávám trochu i odpor k tomu malému podivnému uslintanému stvoření (Po Dolarovi další slinta, kterého začínám mít ráda), učím se mu odsát sliny a když ho bolí bříško, masíruju mu pidinožičky a bříško, ze kterého mu čouhá jedna z trubiček a on se zklidňuje a roztává mi pod rukama znakuje mi, že je spokojený a já si užívám zázrak a blízkost a vděčnost, že mě k sobě pustil Kdoví, ze které planety k nám přiletěl a jak dlouho tu s náma bude... Je pro mě dar, že se mnou jeho máma kamarádí.

Z okna jejich bytu koukám na hory, ze kterých po dešti stoupá pára. A taky na hřbitov, který je nezvykle prázdný. Volné travnaté plochy mezi hroby. Možná si sem lidi chodí vyzkoušet, kde se jim bude dobře ležet. Na kraji nebo v prostředku. A jestli ta mrtvola vedle třeba moc nesmrdí nebo nemá blbý kecy - kdo by chtěl trávit věčnost vedle nějakého debila. Kamarádka bychtěla být vysypaná do toho Račího potoka, co se z něj dá pít a zpívá v údolí u Tančírny. A nebo pod magnólií. Já bych furt ráda tu jabloň. Hodně si teď s lidma povídám o smrti. Dcera tvrdí, že je to moje úchylka. Ale mě nějak přijde, že jenom když se smrtí počítám, můžu si užívat život. Pociťuju teď tolik věcí! Vůně, doteky, rytmy, blízkost lidí, které mám ráda. Obrazy záměrně vytvořené i ty vznikající v přírodě. Zažívám obrovskou vděčnost a nechávám oči, uši i další smysly otevřené, abych jediný z těch zázračných darů nepropásla...

Půlden v horách. Sama, jen s vypůjčeným psem. Jen na pár hodin, ale ta divokost a svoboda mě pohltily. Pít vodu z pramenů, čuchat seno, smůlu, bláto a borůvčí. Slyšet řvát cvrčky a zurčet potoky. Pozorovat paprsky stromů mezi větvemi a brouky a žáby a lesklé mouchy... A ten nekonečný výhled! Chvíli horko sluncem pražené stráně a pak zas klouzavé vlhké kameny ve stínu stromů. Na vrcholu rozhledna do všech stran a několika zemí a lesy a louky a zeleno do nekonečna. A hrstě ostružin. Cestou dolů jsme sešli ze značky a bloudili v lese. Přibývalo mokřin, ubývala procenta baterie telefonu a blížil se večer. Ještě, že jsem nebyla sama - Argo by mě neopustil. S posledním procentem a padajícím šerem posílám kamarádce zprávu, že jsme v pořádku, jen dorazíme později a v duchu si dávám dohromady, jak co nejbezpečněji přenocovat v lese v horách bez vybavení. Myslím na Šermíře, jak se mi začátkem prázdnin smál, že se bojím ztratit. Tady jsem ztracená totálně. Ale zas nejsem sama , se psem mám pocit, že jsme dva. Takže se bojím jen napůl. A pak už jdeme skoro močálem, nohy se boří do mokré půdy schované ve vysoké trávě a dokonce i můj orientační nesmysl hlásí, že jdeme na blbou stranu. Rozhodnu se kus vrátit (přece jen) a volím cestu z kopce a ta opravdu časem protíná značenou cestu (fakt jsme šli na opačnou stranu) a ta nás vede do údolí a do civilizace a za hodinu už jsme doma. Ale bylo to krásný, na chvíli se ztratit....

V noci pak nemůžu spát. Hory ve mě zůstaly a probudily moje smysly ještě o trochu víc. Toužím. Moje tělo je jako horkem vysušené pole, půda rozpraskaná čeká na déšť. Volá ho z nebe a napřahuje se k němu.... Moje tělo touží po dotecích, po polibcích.... Touží být hlazeno a zasypáváno něžnými a pevnými doteky i vlhkými polibky. Ústa, krk, šíje, záda, ňadra, břicho... Podbřišek by potřeboval dvojnásobnou dávku. A můj klín? Ten touží být roklí, ve které se nakonec všechny ty doteky a polibky sejdou jako prameny deště v úbočí po prudkém lijáku.... Krajina tady v horách se z prudkého deště těší a raduje každý den a já jí závidím... Toužím být krajinou, která je zmáčena touhou, doteky, polibky, propojením....  A na závěr zastřešena duhou toho splynutí horka a vlhkosti.

Ale zase nic. Tohle léto je po tom rozkvetlém jaru pěkně vyschlá pustina. Vždycky, když to vypadá, že zaprší, ozve se jen trocha hřmění, ale sucho je dál... A tak aspoň pláču, aby ta vláha byla aspoň nějaká. Když už neprší...

Jaké máte léto vy? Vyprahlé? Zavlažené? Plné barev a vůní? Nebo usychajících či tlejících smradů?