221.díl Baru: Zážitky jak prase na dealerské trase

Věším. Ne sebe. Věším prádlo. U tety a strýčka na chalupě. Je jim k osmdesáti. Jsou svůj druhý pokus. Oba se kdysi rozvedli a brali se, když mi bylo 11, což už je 35 let. A já dneska poslouchám jejich vyprávění o tom, že se nedávno děsně pohádali nad tím, jak strýček pověsil prádlo. Tak za prvé: pověsil prádlo, a už to je velký. Ale u nich je to normální, protože si pomáhají a pečují o sebe. Je to dvojice, se kterou je radost být. U nich se povídá. O knížkách. O příbězích ze světa. O náboženství a světonázoru. O zajímavostech typu, co psali ve 100+1 (omlouvám se všem, kdo nevíte, co je 100+1, ale já na tom vyrostla a Vy si to vygooglujte). Strýček vždycky vykřikuje, že on nikdy nehřeší. A že ho nikdy nesmíme oživovat, kdyby se mu něco stalo. A moji dceru by česal nůžkama, jezdí autem jako závodník, občas si dá pivko a je politicky dost radikální. Ale každé ráno dělá své ženě obložené chleby a pod sýr schovává na tenko nakrájené plátky česneku, aby byla zdravá. A ano, pověsil prádlo na stranu, kde nejde proud vzduchu a určitě to tam schnulo mnohem mnohem dále. A ona jemu i nám všem ostatním vaří, co máme rádi. Pečuje o děti svoje i jeho a všechny ty vnoučata, co tak život přinesl. A tak pro moji dceru je fantastickou babičkou a dcera, která tu stráví poslední týden prázdnin, kdy já už pracuju, tu s nimi hraje Scrabble a karty. Rozhostí se klid. V tom vlídném prostředí i slečna puberta odpočívá. Teta celý život učila ve školce a dělala dramaťák, tak s dcerou vedou různé úvahy a eseje třeba na téma, jaké vlastnosti oceňuje, na kterých příbuzných a jak by vypadal koncentrovaný ideál. Dojatě si vyslechnu, že se jí líbí můj obličej a oči, i když mám teda ty vrásky. Mám. Mám je. Krabatím čelo už od mládí a mám jich spoustu. A moje dcera pak tetě na oplátku kreslí obrázky podle toho, co by si teta ještě teta přála v životě vidět: pyramidy, poušť, džungli … takovou kreslenou cestu kolem světa.

Margit říká, že tenhle typ vztahů jsou jako andělé, všichni je potřebujeme, všichni na ně věříme a jen málokdo je potká doopravdy.

Hrozně si přeju ještě někdy v životě zažít partnerství, kde by bylo takhle bezpečno. Kde bychom o sebe pečovali. Kde by nad vším visela láska a humor. Nad všemi okolnostmi. Možná můžu dceru poprosit, aby mi taky takový obrázek nakreslila. Třeba je její sešit kouzelný. Co nakreslí, to se splní.

Lákavá ale také dost děsivá představa.

Chtěla bych Vám napsat o svém posledním prázdninovém výletě, ze kterého jsem se vrátila minulý týden.

Tyhle prázdniny byly úplně jiné, než jsem si na začátku představovala.

Tak znáte to, když chcete pobavit Boha, seznamte ho se svými plány…

Ale život se prostě děje. A to se musím učit přijímat.

V dubnu mi volala kámoška: Baru pojeď se mnou k moři. Protože s mým mužem to letos asi nevyjde, na dovolenou jedem až v listopadu a to nevydržím.

Tak jo, řekla jsem.

A dobře jsem udělala.

A tak jsme jely v srpnu na čtyři dny do Marseille. Protože já jí prostě miluju. Marseille.

Nějak nevim proč.

Ale tak už to u lásky někdy bývá.

Je krásná. Kontaktní. Přímořská. Horká, ale oblažovaná průzračným mořem.

A je tu UNIQLO.

Jednou větou: Byl to výlet spoďárový.

Spoďárový?

Jo.

Vysvětlím později.

Nejdříve se zastavím u Marseille. Krásky s modrýma očima. Kdyby mělo město gender, je Marseille určitě žena s bělostnou pletí a její oči jsou modré. Jako bílé stavby na pobřeží a jako průhledně modré moře ve kterém se zrcadlí sytě modré nebe. A je to rozhodně koketa, která si dělá, co chce. Což ve Francii patří k bonmotu. Francouzi jsou fantasticky rezistentní vůči jakýmkoli sankcím. Je to národ, kde se kouří úplně běžně a nikdo se zas tak nepobuřuje. Anglicky se tu prostě nehovoří (tak samozřejmě někde ano, ale k přirozenosti to nepatří), ale místní Vás s úsměvem podpoří ve výslovnosti těch měkkých kulatých francouzských slov. A vy to ostatně děláte rádi. A taky se tu flirtuje. Muži na ulici se na ženy dívají, usmívají se, občas oslovují (a sociální fobie tu zřejmě neexistuje). Zdraví vás rybáři z lodí a smějí se a mávají i lodní popeláři. Kluci skáčou do moře z útesů. Na skalách se pouští hudba a popíjí víno z lahve. Ženy se opalují nahoře bez. Tráva je cítit za každým rohem a CBD v každé trafice. A taky je Marseille pěkná straka. Prostě si všechno musíte hlídat, páč se tu teda trochu krade.

Vzhledem k tomu, že jsme ubytko rezervovaly dostatečně dopředu, jsme se ocitly v ráji.

Představte si bytečky nalepené jako ptačí hnízda na skálu nad útesy. Jedna dlouhá betonová pavlač a před vchodem do bytu stolek a židle (samozřejmě na řetízku, jinak by to nešlo). Výhled na západ slunce a kameny pod námi, z nichž se dalo slézt (já) i skočit šipka (kámoška) do moře. Čirého. Teplého. Po ránu objímajícího a laskajícího naši nahotu.

Brzy jsme ale zjistily, že naše pavlač je zároveň cestou na zadní část pláže. Takže snídáte a u toho Vám za zády procházejí lidé a přejí dobré ráno, pěkný den a dobrou chuť. Večeříte a procházející muž Vám přidrží židli. A dobrou chuť a "sa va"?

Společnost to byla vskutku milá.

Než se začalo stmívat.

Se zapadajícím sluncem (romantika jak prase) se ukázalo, že stezku využívají i dealeři a uživatelé. (A občas by někdo rád poseděl i u našeho stolku.) A že tam opravdu nesmíme nic nechat. Nic. A že v manuálu k našemu bytu jsou tato bezpečnostní opatření vyjmenována a majitelé dobře vědí, proč to tam píší.

V průběhu pobytu jsme takhle přišly postupně skoro o všechny sušící se ručníky.

Každý den ubyl jeden.

Mrzel mne zejména ten tlustý, co se na něm dalo sedět pohodlně na kamenech a opalovat se.

Ale třeba si ho půjčili a zapomněli vrátit nějací milenci a zplodili zrovna té noci génia, co zachrání svět.

Když zmizel další ručník, rozhodla jsem se na místě na oplátku zanechat svůj. Což vedlo k uvolnění místa v mém zavazadle a možnosti si ještě nějaký ten hadérek koupit. Jely jsme totiž úplně nalehko s pidi batohy.

Pak nám ukradli plavací žížalu, kterou jsem zakoupila první den a na které jsem se vznášela jako na křesílku v té krystalické vodě.

A tak jsem začala plavat bez ní a zjistila, že se ani v hloubce nebojím, voda mega nadnáší a cítím se svobodněji.

Všechno, o co jsme na té pavlači přišly, nám přineslo něco dobrého.

Vlastně je to jen otázka interpretace.

Zajímavý je, že mne tady úplně opustil průjem, co mě trápil v posledních týdnech v Praze. Asi úzdrava dobrodružstvím.

Rozhodla jsem v Marseille trochu zakořenit. Jedním maličkým pidikořínkem. Je tam místo, které znám už léta. Malebný zálivek s pidi přístavem pod oslnivě bílým mostem. Chodí tam místní koupat se a do hospůdky. Vzala jsem tam kámošku a objevila, že u koupálka půjčují paddle a kajaky. Zajdu dovnitř. Prostoru šéfuje stará dáma Mary a muž, kterého komanduje, je Serža. Nikdo nemluví anglicky. Ale jedna hodná dáma mi pomůže s překladem a já zjistím, že věci se půjčují jen členům klubu. A tak se na tuto sezónu za pouhých 25 éček stávám hrdou členkou klubu Les Amis du Vallon des Auffes (Association loi 1901). V ceně je zápůjčka skříňky a sprcha. Sprcha je oldschool s gumovým závěsem. Klub celkově je hodně domácí. Ale mohu sedět u klubových stolečků, a to je cool. A tak každý den najdu chvilku a na hoďku zajdu do klubu a na paddlu brázdím pobřeží města. A občas stojím a učím se splynout pohybem s vlnami a chvíli pádluju v sedě. A někdy jen tak civím a někdy si pouštím hudbu. Třeba operu. A je to opravdu krásný. A samozřejmě si dám do životopisu, že kromě členství v profesních asociacích jsem i členkou klubu pod mostem v Marseille. A jako řádná členka se musím vracet. A to mi věřte, že budu.

Druhého dne se do vedlejšího bytu přistěhuje babička Wilma. Wilma Walsch je australská fyzioterapeutka cestující po Evropě. Jako protřelé ji seznámíme s pravidly Safe Marseille a myslím, že je nám vděčná. Různě si povídáme a zveme ji do Prahy a ona nás do Austrálie. Třeba to vyjde. Až budu stará, přála bych si být jako Wilma. Nezávislá cestovatelka a čtenářka knih, co se kamarádí s o generaci mladšíma holkama.

A teď ty slíbené spoďáry.

V Marseille je obchod, který miluju a jehož nejbližší pobočka je v Berlíně. Jedná se o britsko - japonský koncept, co prodává úplně jednoduché věci ze skvělých materiálů. A já dopředu věděla, že si tam musím nakoupit minimálně několik podprsenek a nátělníčků na nadcházející sezónu. Dokonce jsem uvažovala (vzhledem k pidi zavazadlu), kolik podprsenek se tak dá navrstvit na sebe do letadla.

Již v pondělí jsem tam kámošku zavedla a tím jí úplně změnila život.

Podlehla. Totálně. Prádlu a zejména bezešvým spoďárům.

Nelze se divit, protože jsme tam objevily stahovací spoďáry s nohavičkou na letní ochranu stehýnek slučitelné se životem. Skvěle vypadají. Ale nedusí. Aáááách.

A šaty. A vestička na podzim. A legíny. Legíny jak druhá kůže, co vypadá tááák francouzsky.

Od té chvíle naše dny nabraly jasný rytmus: Přístav – couryš (procházka) – spoďárov. Každý den alespoň dvoje. Nejlepší jsou ty, co mi ladí se rtěnkou … fuchsiové.

A taky jsem pochopily pravidlo shoppingu: Víte, proč může být ženské oddělení v prvním patře a dole jsou zásadně muži a děti? Děti vyšilují hned při vchodu do obchodu a muži dál, než do prvního patra nedojdou … a tak jsme zdolávaly patra opakovaně a domů přivezly spoustu nenápadné pohodlné krásy.

A když už jsme byly v tom nakupování, navštívily jsme i erotický obchod s velkým množstvím krásných barevných pomůcek (některé teda vůbec netuším na co jsou, ale zkušenější kámoška mne o mnohém poučila). Poté, co jsem se rozhlédla, jsem shledala, že můj starý pan ponožka (viz díl věnovaný cestě do Thajska) již určitě neodpovídá parametrům EU. Pořizovala jsem si ho ještě za svobodna. Ne že by se od té doby tak změnily tvary mužských penisů nebo jejich nápodob, ale materiály už jsou jistě kvalitnější. Ukáže se, že kámoška je rasistka a nedovolí mi černého robertka. Vím Margit, že se teď říká dildo. Ale ten můj je asi pořád robertek …. A tak si ve svém pidi batohu vezu domů i tyrkysově modrého Francouze Jeana.

Mám k němu i knihu, návod, takže je to intelektuál, možná mi u toho bude předčítat, to by byla má oblíbená funkce … jo a při bližším přezkoumání návodu se ukazuje, že je to Němec, ale já nejsem vybíravá. Ich liebe dich, Hans Knöpke …

Poslední večer se místo dealerů objeví na pavlači potkani.

Moje chyba, neměla jsem tam za tmy nakukovat.

Možná ty ručníky odtahují oni. Do svých pelíšků.

Už nám ukradli skoro všechny a tak je čas jet domů.

Au revoir, Marseille.

Jste členy nějakého klubu?

Dokážete si představit spoďárovou závislost?

Kde nakupujete spodní prádlo?

A láká Vás vycestovat do Marseille?

Šťastný vstup do nového školního roku.