225. díl Baru: Tanec v srdci

Tak se to stalo. Vážně nás rozvedli. Vážně jsem teď svobodná. No svobodná? Furt chodím do práce, platím daně, budu vyplácet muže z jeho části bytu, a to se dost zapotím, pečuju o dceru… V jednu chvíli mám ze sebe radost, jak to dobře zvládám, a pak se zase všechno zesere, přijde zvoraný test u dcery ve škole, poznávačka z členovců, puberta, výčitky, podivné vrzání v autě …. A pak se zase zvedám a směju a tančím.

Je to absurdní, před rokem a půl jsem vyslala přání, že chci integrovat muže do svého života. Od té doby mi umřel děda, rozvedl se se mnou manžel a aktuálně mám vztah, který je hodně svérázný. Jsem milenkou ženatého muže. (Teda doufejme, že to není ten Váš.) Pořád toho stejného, jsem vlastně trapně monogamní. Přestala jsem se ptát. Zažívám úžasný rande a učím se s blížícím se koncem schůzky odpojit dříve, než to udělá on. Když mne opouštěl, zraňovalo mne to. Tak teď si hlídám vymezený čas a loučím se jako první. Neškemrám o dalších dvacet minut. Cvak. Pa. A zároveň zažívám chvíle, kdy je mi s někým opravdu dobře. S někým, s kým máme hodně společného. S kým čas plyne jinak. Kdo je možná vážně můj soulmate. Teď. Právě teď. Cvak.

Je 5:30 a já sedím v malým městečku na předměstí Říma. Fiumiciono. Něco jako Přední Kopanina (vesnice u letiště poblíž Prahy a možná i součást Prahy, nevím přesně). Název tohohle italského městečka připomíná název léku na poševní záněty (nevím, proč mě napadá tahle asociace, ale mám to tam) a mají tu moře. Jsme tu s Margit na víkend. Vlastně strašnou náhodou. Ale já na náhody nevěřím. A nemůžu si pomoci, nevěřím na ně stále intenzivněji. Teď by mohlo následovat vylíčení toho, že jsme si rezervovali víkend pro úplně jinou akci před půl rokem, že Margit dostala v práci letenky jako benefit …. Zbytečný … Prostě jsme v skoroŘímě a bydlíme v městečku u moře od pátku do neděle a já brzo vstávám a tak v půl šestý ráno sedím na zahrádce u stolku vedle záhonku s tlejícími zbytky paprik a rajčat, mám svetr a píšu Vám.

Poslední dva týdny ke mně věci prostě přicházejí. Samy. (Teď by ke mně teda mohl přijít ten proteinový lívanec, co máme v lednici, mám hlad jak ďas, ale tahle to kouzlo zase nefunguje, pro ten si musím zajít dovnitř.)

Minulý víkend se událo Zažít město jinak. Ulice malých čtvrtí a lokalit ožily. U sámošky visel plakátek, a tak jsem se po sobotním běhu zastavila na plácku, kde rozbalovali stánky s občerstvením a poptala, jak že je to s tím avizovaným blešákem. Jasně, přijďte na desátou, vyberete si místo. Rázem jsem byla doma (běžecký rekord) a už to lítalo. Spousta krásného oblečení z různých cest, který už nenosím, několik kabelek, která držím jen ze sentimentu, šperky, co mne kdysi okouzlily, ale nyní se léta válí v šuplíku. Oblečení po dceři, ze kterého vyrostla. Deka. Štafle. Ramínka. Cedule "Holčičí blešák" a "Hoďte se do gala". Věci za pade a za sto.

Rozbalíme stánek vedle prodeje hraček, co se brzy promění ve společnou hernu. Povídáme si se spoustou lidí. Dcera objeví svůj obchodní talent a hlásá: Přistupte blíž, vy určitě nutně něco potřebujete, vidím to na vás. Prodáváme věci od O: Oblečení, obrazy a okrasné předměty. Všechno za stovku či za pade, umění k nezaplacení. Dorazí to pokoutní hláškou: Nakonec něčemu podlehnete a my jsme ještě dobrá varianta! A tyhle šaty, to jsou šaty s příběhem. A prodává oblečení a své obrazy a děti se přetahují o ty, na nichž jsou portréty z Mangy. Zírám na ni, je jasný, že má moje geny a fakt dobře maluje a kreslí. Bavíme se spoustu hodin. Jsem na ni tak pyšná.

Taneční škola, která má sídlo v naší čtvrti, rozdává dětem balónky a ty jim pravidelně ulítávají a chytají se do stromů. Následuje dětský pláč. A my půjčujeme naše štafle opakovaně k jejich stahování zpátky na zem. Což je vždycky napínavé, ale taky neskutečná zábava.

Potkávání se sousedy. Muzika. Dobrý jídlo. Pohoda. Do čtyř vyprodáme úplně všechno. Poslední kusy rozdáváme zadarmo. Pak si dcera zaleze domů, protože to bylo přeci jen hodně sociálního kontaktu na jeden den. A já jdu od pěti na workshop argentinského tanga. Jen se tak pohupuju, protože předepsanou dvojici nemám. Ale sleduju páry a mám radost a zajímám se. Argentinské tango je improvizační. Ženy zavřou oči a nechají se vést. Malá, asi pětiletá, holčička tančí se svým vrstevníkem, oči křečovitě zamhouřené. Následuje instrukci. A já vážně zatoužím chodit každý týden na lekci tanga. A pak jet do Argentiny.

V dalším týdnu jdeme s Margit na lekci salsy do Stromovky. Původně měla jít s Šermířem, ale ten ochořel. (Ti muži fakt nic nevydrží.) A tak trénujeme známé kroky s úplně cizími lidmi. K tanci mne vyzve flirtující stařeček rozhodně vysoko přes sedmdesát, co přišel ve skupince jemu podobných ve společnosti bělohlavé Barbie, ale při tanci mi šeptá, že je to jen jeho žárlivá kámoška a že on má přítelkyně v Austrálii a ve Švédsku. Gerontoproutník. Ale moc příjemný tanečník. S otočkami pak zápasím společně s klukem odněkud s Afriky, co má rytmus v těle a vypadá jako Eddie Murphy. Pak jeden kousek se Slovákem, který se Edie skutečně jmenuje, chodí sem balit holky o generaci mladší a já jsem na něj nějak omylem vyšla. A pak se bavíme a tančíme s Filipem, co je sympoš a dokáže to rozbalit. Vypadá trochu jako ďábel. A mně se noří obraz Káči, která chtěla tančit za každou cenu. Třeba i s čertem…. Naštěstí se mu rozhodně líbí víc Margit. Postupně zjistíme, že je to soudce, co se loni málem upracoval k smrti, a tak si rozhodl plnit své sny. Ďábel v taláru. Nedivila bych se, kdyby mu vážně vykukovaly růžky.

Hudba. Tanec. Příběhy.

Tanec v srdci.

Už nikdy se nevzdám tance. Tanec potřebuju. Bytostně.

Když v pátek sedám spolu s Margit do letadla do Říma, nemám vlastně žádná očekávání.

Řím má pro mne zvláštní symboliku. Před dvěma lety před Vánoci (kdy jsem vůbec netušila, jaké životní turbulence jsou hned za rohem) jsem tam hrozně chtěla sama na týden odletět a vidět Sixtinskou kapli. Tehdy mne zastavil falešně pozitivní covidový test. Neskutečná historka, kterou můžete číst ve 127. a 128. díle. Pravěk. Pak jsem tu byla letos o prázdninách s dcerou, před měsícem. A Sixtinská kaple byla vlastně zklamáním. A teď znovu. Náhodou. Existuje-li vůbec něco takového jako náhoda.

Obraz: Sobota 23.září. Podzimní rovnodennost.

Ráno běh podél pláže. Kafe.

Pak seance.

Margit veze karty, páč si musíme vyložit a trochu začarovat. Mám to s tím ezo pořád dvojaký. Vím, že to je. Všechna ta synchronicita, kouzla a tajemné zákonitosti světa.

Jenže terminologie orákula je mi stále vzdálená a mám tendenci se jí trochu vyšklebovat. Celá já.

Ale výklad na pláži s vlnami bušícími do kamenů dost sedí.

A pak se opalujeme a to je nej. Je chladněji, ale slunce funguje. Nabíjí.

Pak se podle google maps vydáme pěšky na zastávku a odtud na výlet do Říma.

Jenže Itálie.

V Itálii nic nefunguje, jak má. Nebo jak by vysoce organizovaný člověk (jakože já) očekával.

Zastávka je nejasná.

Lístky se dají koupit v appce, ale ta mluví jen italsky a furt padá.

Zaběhnu koupit lístky do tabáku a autobus nám ujede.

Jede dřív. Plus mínus pět deset patnáct minut …. Sakra.

Ital nezná ten zázrak … madona mia, porko dio, sakra, do p.dele …

A pak jede pár dalších autobusů úplně mimo jízdní řád a mimo naši trasu, a tak čekáme hodinu, že možná něco. Margit se opaluje a já mám pocit, že mám něco udělat, ale nevím co. A tak postávám na tom sluníčku, je mi vedro, ale čas plyne nějak jinak a vůbec, jestli my do toho Říma vůbec kdy dorazíme.

A pak se k nám přitočí dvě holky. Máma s dcerou.

Vypadají asijsky a ptají se anglicky.

Kdy to jede a co lístky.

Tak já jsem asi poslední, kdo by jim měl radit, s tímhle gulášem.

Ale nějak povídáme, svorně nadáváme a dáváme tomu 15 minut, že bychom pak eventuálně daly sdílenýho taxíka. Mezi sebou se baví rusky, tak zbystřím.

Starší z nich je tak našeho věku a je povídavá. Jsou z Kyrgyzstánu.

Na zastávce adoptuje kluka s kufrem jménem Alberto. Ten nám pomůže trefit autobus a vážně se po hodině rozpohybovat směr Řím.

A to už nás Sajra (starší) a Anisha (mladší) všechny představuje.

A jestli s nimi nepůjdeme v Římě na těstoviny …

A už jsme zájezd.

Šmarjá, rozhodně nechci trávit čas s cizími lidmi.

Ale Sajra nedá jinak, že musí proběhnout alespoň výměna kontaktů, že bychom mohli jet spolu taxíkem domů a se rozdělit se o náklady. A vypráví, jak byly nedávno v Praze.

Jsou docela milý, ale vážně na ně nemám náladu. A tak před nimi trochu prcháme a see you, see you. Když tak si napíšeme kolem osmé a potkáme se u Fontány di Trevi. Jasně.

Moc tomu nevěřím.

Den běží. Kafe, gelato, pizza, shopping, kultůra, několik kostelů, pohodička.

Kolem sedmý už se holky hlásí.

V osm nás fakt najdou.

Taxík stojí z centra ranec, tak zkusíme popojet: metro a vlak a možná taky bus.

Po cestě tančíme za zvuku pouličních muzikantů.

Sajra se směje a víská a tančí.

A další čekání na příměstký autobus …. Padesát minut je jak nic.

A pak se vyleje příběh.

To, co máme slyšet. Právě dnes a právě teď.

A mně tuhne krev v žilách a najednou vím…. Že přesně tohle mám slyšet.

Jediné, co máme je teď a tady … řekne Sajra. Jen tenhle okamžik. Máte děti? Anisha je moje dcera, je jí dva a dvacet. Je umělecká maskérka. Já jsem pekařka, doma jsem pekla dorty.

Na cukrářku z Kyrgyzstánu je její angličtina famózní.

Žijeme a pracujeme teď pár měsíců v Maďarsku. Dali nám tam víza na dva roky a teď můžeme cestovat volně po Evropě.

Dřív jsem pořád myslela na budoucnost. Co bude až… jestli bude dost peněz. Na co uspořit.

Mám, měla jsem čtyři děti.

Nejstaršímu synovi je dvacet šest. Pak je Anisha. Mladšímu šestnáct.

Nejmladšímu synovi bylo dvanáct. Když umřel. Stalo se to před rokem.

Krve by se ve mně nedořezal, když jí to slyším vyprávět. Vlastně přemýšlím, jestli jsem se v angličtině nepřeslechla. Nepřeslechla.

Ráno jsem šla do práce, on ještě spal. Nebudila jsem ho, vstávala jsem brzo.

Kolem jedný mi Anisha volala, že je mrtvý.

Jak mrtvý?

Už se neprobudil.

Byl tam doktor a byli tam policisti.

Nikdy nikdo nepřišel na to, co se stalo. Prostě umřel.

Můj dvanáctiletý syn usnul a už se nikdy neprobudil.

Zemřel ve spánku a nikdo neví proč...

A tehdy mi došlo, že nemá smysl těšit se na hezký okamžiky v budoucnosti. Že jediný, co dává smysl je teď a tady... To jediný máme. Jen tenhle okamžik.

A tak vždycky s dcerou vydělají nějaký peníze někde na farmě a potom projíždějí místa, co chtějí vidět. V Praze už byly a nadchla je. Každý měsíc nějaký další evropský stát. Obě mají v Kyrgyzstánu dobrá zaměstnání a další 2 syny/bratry a po Vánocích se tam chtějí vrátit, ale teď prostě jsou ... Máma Sajra povídala, že je to jediný způsob, jak se jí aspoň na chvilku daří přehlušit tu hroznou bolest ... Nepláče. Netruchlí. Tančí. Nějak dokázala proměnit tu strašlivou smrt v život. Když už má být, tak je.

Když Vám teď ráno píšu příspěvek, nějak přemýšlím, jestli se mi jen nezdály.

Takový ekvivalent kouzelné babičky, co Vám má dát poselství na cestu.

Ale v telefonu mám společné selfie se dvěma holkama ze střední Asie, z nichž jedna má na sobě bílé tričko s nápisem "Find positivity in each day".

Tak se mi asi nezdály.

Musím na ně pořád myslet.

Na tu sílu vyrazit.

Za sílu měnit smrt v život.

Na to, že chci žít, aniž by se mi stalo něco tragického.

Mám před sebou semestr argentinského tanga.

S chlápkem, co je mi drahý. Modlím se, ať to vyjde a bůh času Kairos je nám nakloněn. Těším se na jeho objetí a ráda zavřu oči.

Potkali jste někdy kouzelnou babičku?

Jste vnímaví k poselstvím života?

A tančíte?

Z radosti?

Ze smutku?

Salsu?

Tango?