227. díl Baru: Co máte v těle a nevíte o tom

Původně se tenhle díl měl jmenovat: Špičky, pičky a špíčky a měl pojednávat o skupinovém cvičení, které máme s kolegyněmi v práci. Péťa, naše krotitelka, cvičitelka, bachařka a bohyně těla v jedné osobě přichází každé pondělí v době oběda. (Před její lekcí samozřejmě nikdo nic nejí, protože to by byla smrtelná kombinace. A navíc po jejím cvičení jste naspídovaní tak, že sníte cokoliv a chutná to báječně.) Petřino cvičení nemá žádný speciální název nebo kategorii, je to mix jógy, pilates, balančních pozic, posilování … whatever … ale hlavně je to hodně o rovnováze a o až robotickém opakování pohybů, co vypadají nenápadně, neškodně a nazítří Vás z nich děsně bolí zadek nebo vnitřní stehna … a s Vašimi stehny, zadkem a břichem se časem dějí zázraky. Milujeme ji a nenávidíme. V naší skupině jsem většinou nejmladší, ale i tak mám co dělat.

Naše cvičení často připomíná sitcom.

Zejména tehdy, když se přeslechnete a místo "přitlačte k zemi špičky", slyšíte "přitlačte k zemi pičky" a rozhlížíte se, co že je to za cvik a k čemu se Vám bude hodit. A špíčky, špíčky je třeba přitlačit vždycky, zatínat a mačkat.

Vždycky, ať je hodina jakákoliv, dojte na břicho a křídla. Proč posilujeme břicho, není asi žádná záhada, ale křídla byla pro mne před lety novinkou. To, že mám křídla, jsem zjistila až s Petrou. Mezi lopatkami jsou taky svaly. Věděli jste to? A ty je třeba zpevnit, aby Vám neplandala křídla. Abyste je drželi hrdě a zpevna. Nějak to rovná celé tělo a povznáší prsa.

A tak křídla trénuju, i když vím, že zřejmě nepoletím.

Petra všechno vidí a při cvičení nás poctivě kontroluje, třeba, jak držíte ruce a chraňpánbůh, aby někdo rukama dělal krtka (zkroucení dlaní vzad), to je pak nekompromisní …

Všechny se celou dobu cvičení těšíme na závěrečnou mrtvolu (pozn. relaxační asána mrtvoly z jógy) a holky vtipkují, jak je potřeba mít v rakvi správnou pozici a hlavně bacha na krtka … i když já myslím, že mi to bude jedno a budu nejspíš stejně spálená a krtek mi tělem po smrti zřejmě rejdit nebude. To spíš za života.

Minulé pondělí byla Petra v kondici, a dokonce nám vyprávěla vtip:

Do blázince nastoupí nový ředitel.

Nechá si v pondělí nastoupit všechny blázny a zahájí svůj proslov: Dobré ráno, všechny vás tady vítám. Já jsem váš nový ředitel.

Náhle se zezadu ozve: To bude dobrý, takhle jsme tu začínali všichni!

… tak třeba se Vám bude tenhle vtip v pondělí hodit.

No, ale jak říkám, mělo to být dneska o cvičení, ale bude to spíš o těle. Co v něm a na něm máte a někdy o tom ani nevíte.

Co máme v těle a nevíme o tom?

Ne, nemyslela jsem křídla ani krtka. Myslela jsem na vši, bacily a podivné předměty.

Začnu bakteriemi. Jedna známá se mi svěřila, že chytla pohlavní chorobu. V jejích pětašedesáti je to vlastně něco jako výhra ve sportce. (Protože to znamená, že má sex. A ona nejen, že ho má, ale ještě tvrdí, že je to vlastně čím dál lepší. Jenže na to spotřebuje několik milenců.)

Takže tahle babička se ptá svého gynekologa, co že je to za přemnoženou bakterijku, on jí to vysvětlí a napíše recept na antibiotika. Gynekolog je osvícený, a tak se zeptá, zda chce recept i pro partnera.

Ano.

Jeden?

Ne.

Kolik?

Tři.

Lékař jen kývne.

Zřejmě je zvyklý.

Počet receptů sedí a teď jen, jak to říct svým milencům. Že mají asi taky něco speciálního v těle. Nějakou přemnoženou mrchu.

No trapas, povídá kolegyně a potutelně se směje.

Rozhodně, Baru, ale nevím, co je to vaginální suchost.

Šťastná to žena. Tu by měli ukazovat v televizi, a ne všechny ty strašící reklamy na menopauzu a zubní protézy.

Méně dobrodružně zní informace, že začala sezóna vší. I ty můžete mít na těle. (O roupech ani nemluvě.) V lékárně je sleva na přípravky. V akci. Vědí proč.

Večer mi volal můj drahý (tento týden oslovovaný zásadně "ty můj všiváku"), že jeho děti mají vši. Zkontrolovala jsem ho. Čistý. Zatím.

Ráno píše Margit, že má vši ona a její syn.

Obklíčení! Nebo to šíříme my? Nebo…

Já nic, dcera s vlasy do pasu taky nic. ÚÚfff.

Navíc v mých vlasech po trvalé, to by se snad ani ta veš neudržela.

A do třetice mi volá maminka jako výherce o nejbizarnější příběh na téma, co máte v těle a netušíte to. Mému otci budou měnit koleno a musel na předoperační vyšetření. Na ORL řekli jemu a mé matce, že má cizí předmět v dutině nosní. A ukázali jim obrázek. Moje matka se zhrozila. Cizí těleso bude určitě nádor…. Ukrajinský doktor přivolal kolegyni. Svolali konsilium a rozhodli se těleso vyjmout. Hádejte, co to bylo? Byla to třešňová pecka. Léty zkamenělá. Matka zírá, otec zírá. Měl tam pecku a měl jí tam možná šedesát pět let. To je pecka. Máma si kdysi vzala chlápka s peckou. Koukala na doktora nevěřícně a myslím, že dodnes přemýšlí, zda je to možné, a jaká je pravděpodobnost, že by si tam můj otec strčil pecku v dospělém věku nebo že by mu tam nějak sama vklouzla. Záhada.

Takže tak. Někdo má křídla, někdo roupy, někdo krtka, někdo vši, někdo bakterie a někdo pecku. Mrtvoly budeme nakonec všichni. Já už dneska po poledni, až budu mít v těle Petřinu drezůru.

Co nejbizarnějšího jste kdy měli v těle?

Máte křídla?

A vši?

(Na pohlavní breberky se radši neptám.)

A strčili jste si někdy něco do nosu?

A jinam?

A co Vám dává křídla?

A jako bonus malý příběh od Jorge Bucaye:

Když mladík vyrostl, řekl mu jeho tec: Můj synu, ne všichni se narodili s křídly. I když je pravda, že nemáš povinnost létat, myslím, že by to pro tebe byla škoda, kdyby ses omezil jen na chůzi s křídly, které ti dal dobrý Bůh.

Ale já nevím, jak létat, odpověděl syn.

To je pravda, přikývl otec a vzal syna do hor k okraji velké propasti.

Vidíš, synu, toto je volný prostor. Když budeš chtít létat, dojdeš až sem, nadechneš se, skočíš nad propast, roztáhneš křídla a poletíš.

Syn zaváhal: A co když spadnu?

I kdybys spadl, nezemřeš. Utržíš pár škrábanců, ale to tě posílí pro další pokus, odpověděl otec.

Mladík se vrátil do jejich vesnice a zašel za svými přáteli a kamarády, které znal skoro celý život.

Ti nejbázlivější mu řekli: Šílíš? Tvůj otec je napůl blázen. Proč bys měl létat? Přestaň s takovými hloupostmi. Kdo potřebuje létat?

Nejlepší kamarádi mu radili: A je to pravda? Není to nebezpečné? Začni radši pomalu. Zkus skočit ze žebříku nebo z vrcholu stromu. Ale…. z okraje propasti?

Mladý muž poslechl ty, kdo ho měli rádi, vylezl na vrcholek stromu, sebral odvahu a skočil. Zvedl křídla a vší silou jimi zamával ve vzduchu, ale bohužel spadl na zem.

S velkou boulí na čele běžel za svým otcem: Lhal jsi mi, nemůžu létat, zkusil jsem to a podívej, jakou mám bouli, nejsem jako ty, moje křídla jsou jen ozdoba.

Synu, odpověděl otec, chceš-li létat, musíš vytvořit volný prostor nezbytný pro roztažení křídel. Abys mohl seskočit padákem, také potřebuješ určitou výšku.

Chceš-li létat, nesmíš se bát rizika. Pokud to tak ale nechceš udělat, pak může být asi nejlepší rezignovat a dál chodit jen pěšky. Navěky.

(Jorge Bucay: Budu ti vyprávět.)