234.díl, Baru: Literární vsuvka

Dny se prodlužují. Cítím to v kostech. Upřímě doufám, že ty přemrzlosti, co Margit každý rok tak nutně potřebuje, už jsou za námi, a že zima se bude držet převážně hor. Pojedu s dcerou a snad i ještě jednou s Margit na lyže, jasňačka, v horách prosíme upravený manžestr, ale do Prahy klidně pomalu vpouštějte předjaří. Poslední dobou si užívám. Já budu ten typ, co únavu vždycky přehrne nějakou aktivitou (jak se Margit ptala posledně). Mám spoustu práce, ale připadám si užitečná. Sháním prachy. Tedy jednám o různých podobách hypotéky, abych vyplatila bývalého muže a zbavila se tak starých hříchů. Randím, tančím, potím se. Nejčastěji v sauně. Pořád se něco děje ... a poslední dobou poměrně málo sním. Zvláštní. Byly doby, kdy byly sny mými ukazately směru. Burcovaly mne. Moje sny teď spí.

Dneska Vám nabízím jednu svoji starou povídku o zvláštním snu. Všechny postavy jsou smyšlené. Ale ten sen se jedné mé známé skutečně zdál. Bavte se.

Taras

Ingrit procitne ze snu a je celá zpocená. Zasranej přechod. Už aby to bylo za ní. Začalo to mnohem později, než čekala. Má dobré geny. Ale logicky to přišlo. Návaly, kolísání nálad. A teď ty sny. Ingrit se octla na pohřbu své matky. Kár probíhá ve volební místnosti. Každý má svou plentu. Za plentou se podává občerstvení. Každý dostává svůj díl šťavnatého masa. Po slavnostním obědě přistupují k otevřené rakvi. Rakev je prázdná. Rakev je prázdná. Panebože. Rakev je prázdná. My jsme ji snědli.

Ingrit je mokrá potem, jako by vylezla z bazénu. Zdál se jí kanibalistický sen. Snědla vlastní matku. Toho ještě. To nikomu nemůže vyprávět. Bude si muset zase zajít na psychiatrii. Doktorka je hodná, ale bude jí vnucovat prášky. Pořád jí říká: Ingrit, vy je potřebujete. Ulevte si. Bez nich to nezvládnete. Má pravdu, ale Ingrit to nechce. Nechce sedativa. Nechce antidepresiva. Je po nich úplně vypnutá. Nic necítí. Necítí smutek, ale necítí ani radost. Nemůže se vyplakat.

Ingrit se vyplíží na terasu a zapálí si první dnešní cigáro. S počátečním natáhnutím se jí zatočí hlava. To miluje. Možná třicet let už nekouřila. Ale teď s tím znovu začala. S létem vždycky zatouží po cigaretové vůni. Dříve si někdy dala jednu nebo dvě. Nikdy cigarety nekupovala v obchodě. Vždycky počkala, když jí někdo nějakou nabídne. Když bylo nejhůře, tak někoho poprosila. Lidé byli převážně milí. Nebo přiopilí. A cigaretu jí věnovali. V poslední době už ale cigára regulérně kupuje. Trochu se za to stydí. Nekupuje je u nich ve městě, ale zajede do okresního a tam si koupí tajně několik krabiček. Kupuje slim cigára, přijdou jí elegantnější. A kupuje zásadně ty s obrázky malých dětí. Protože špatně vidí, připadají jí vlastně roztomilí. Takhle z dálky to vypadá, že mají lahvičku, ne infuzi. A hlavně, děti už má dospělé, takže tohle už se jí nemůže stát. To na to pěkně vyzrála.

Teď ale konec lelkování, musí vstát z křesla a nachystat svému muži léky. Teď na ně musí dohlížet s velkou pečlivostí. S termínem operace přece mohou zavolat kdykoliv. Někdo zvoní. Za brankou stojí skupina cizích chlapů. Vypadají jak vymahači výpalného. Jen místo pistolí mají rýče a krumpáče.

Tak jsme tady paninko.

Ingrit zalapá po dechu. Dech voní cigaretou.

Ingritin muž určitě pozval skupinu šesti romských kopáčů, aby mu postavili na zahradě taras. Běží ji hlavou. Přestože se jasně dohodli, že to počká. Konfrontace realitou. Nateklé obličeje, zanedbané zuby, nejošklivější jsou špatné zuby u mladých lidí. Ingrit vždycky záleželo na tom, aby měla v pořádku zuby. Hlavně žádný klapačky. Teď stojí v průchodu a proti ní stoji šest chlapů jako hora.

Tak jsme tady paninko. Opakuje jeden z nich. Na ten taras.

Pánové, ale já jsem si žádný taras neobjednala. Ingrit se třepe hlas. Posbírá zbytky odvahy. Pánové, to je nějaký omyl. Řekne razantně.

Paniko, včera jsme se dohodli s vaším mužem. Máme vykopat základy a postavit taras.

Ale … ale … Ingrit se úzkostí láme hlas. Nadechne a vydechne.

Ale pánové, to mě moc mrzí. Ale víte, můj muž je nemocný. Můj muž nemůže nic stavět, my jsme se na ničem takovém nedohodli.

Ale my už jsme zaplatili zálohu v betonárce. Prohlásí jeden z nich.

Bude to zřejmě ten nejchytřejší. Má na krku nejmohutnější zlatý řetěz. Jak jde o peníze, Ingrit zbystří a síla se jí vlije do žil.

A pánové, my spolu máme nějakou písemnou smlouvu?

To ne, paninko.

Tak vidíte pánové. To mě mrzí, že jste vážili cestu, ale my nic stavět nebudeme.

Nemáme sílu, chuť ani čas, pomyslí si Ingrit.

No tak my jdeme, ale ještě zavoláme. Zavoláme Vašemu muži. A ta záloha v betonárce!

Ingrit doufá, že pokud nějaká záloha existuje, tak jí nezaplatil její muž. A jestli ano, čert to vem. Hlavně ať už jsou pryč.

Muži se loudavě šinou směrem od domu.

Ingrit se pomalu ulevuje. Ještě měla v záloze policajty. Prostě by zavolala policajty, kdyby chtěli začít něco stavět. Kdyby se její muž probudil a pozval ty chlapy dál. Třas. Kroutivé pohyby. Cupitání. Zloba. Její muž. V tohle se proměnil. Nečekané zásilky, neplánované stavby, neobjednaní opraváři, hory odpadu. Ingrit se snaží nahlížet za oponu dneška a vzpomínat na to, čím byl dříve. Ale někdy to prostě nedokáže. Třeba dneska. Zřejmě zapůsobila dostatečně razantně, a tak se kopáči nasednou do aut a odjedou, aniž by musela operovat s voláním policie.

Úúúff. Oddychne si Ingrit. Počká až dělníci odejdou, sedne si na zídku a rozpláče se. Zakouřila by si, ale nechce to přehánět, musí se vejít do desítky denně. Na dlouhé vysedávání stejně nemá čas. A tak se vysmrká, hluboce vydechne, postaví se na rozklepané nohy. Tak snad má nejhorší dnešní katastrofu za sebou. Jako onehdy, kdy k nim na zahradu do altánku muž nastěhoval bezdomovce. Že mu bude pomáhat. Žena ho vyhodila z domova. Ten chudák měl někde čtyři děti. Krásný plán, Ingrit mu bude vařit a prát a dohlížet na to, jak bydlí a chová se. Bezdomovci budou platit za práci a výpomoc ubytováním a stravou. Ingrit nesnáší cizí lidi v domě. Má ráda své věci na svém místě. Že by společný otrok prospěl jejich vztahu? Nemyslí si. Nejvíce rozumu měl bezdomovec sám. Za dva dny se vytratil. Nic neukradl, a tak na něj Ingrit s láskou vzpomíná. Dnes bude ale hezký den, za chvíli se probudí i dcera s vnučkou, co jsou tu na víkend. Potěší se. Klárka s Andulkou jsou její radost.

Probudil se. Ingrit to pozná podle zvuků linoucích se z jeho pokoje. Napíná uši, aby zjistila, co čekat. Bude bolestné převracení? Dojde si dnes na záchod sám? Z pokoje se ozve nadávání.

Ingrit. Ingrit, kde jsi? Proč mě tu necháváš tak dlouho? Přeci už musíš vědět, co po ránu potřebuju! Ingrit! Ingrit, ty přeci víš, jak mi je, když se probudím, jak můžeš být tak bezohledná. Ingrit!

Dobré ráno. Pozdraví Ingrit, když vstoupí do pokoje. Vzal sis léky?

Pche. Léky. Co je ti do mých léků? Pořád s nima za mnou chodíš, nejsem malý dítě.

Mám ti namazat záda? Bolí to hodně?

Můžeš.

Ingrit si vymáčkne na dlaň hromádku Ibalginového gelu a roztírá je svému muži po bedrech a kolenou.

Byly tu nějaký chlapi. Začne opatrně Ingrit.

Jaký chlapi?

Nějaký chlapi, a chtěli u nás stavět taras.

No, ty sem objednal já.

Ale my jsme se na žádným tarasu nedohodli. Naopak, říkali jsme si, že počkáme do termínu operace a nebudeme se pouštět do žádných velkých akcí. Vyhodila jsem je. Řekne Ingrit a její hlas je stažený úzkostí.

Jak to, že jsi je vyhodila! Rozeřve se muž.

Vyhodila jsem je, protože nechci stavět taras. Právě dneska. Na ničem takovým jsme se nedohodli. Zašeptá Ingrit.

Víš, jak špatně se sháněj řemeslníci? Jaký štěstí je, že jsem je potkal. A ceny stavebnin rostou každým dnem. Jak můžeš být tak blbá, Ingrit. Všechno mi pokazíš. Já ten taras potřebuju, potřebuju novou cestu a zábradlí a tobě je to prostě jednou. Já jsem ten, co tě celej život táhne. Živí. Moje nápady, moje. A teď, když něco potřebuju já, tak na mě kašleš.Potřebuju tu cestu, abych mohl na zahradu.

Ingrit je rozezlená, ale pokusí se mluvit klidně. Hlas jí zrazuje. Ty tam ale nechodíš. Ty chceš jen stavět. Ale já mám na tý zahradě kytky, upravený cesty, stromy. Nechci to všechno zasrat betonem. Dodá prosebně.

To všechno má svý postupy, Ingrit, to ty vůbec neznáš. Ty, ty na baráku nic neuděláš! Proč mi bráníš? Řekni mi, proč mi bráníš? Tak někam odjeď, když se na to nemůžeš dívat. To ty pořád někam jezdíš. A já jsem tu sám. Já to potřebuju, betonovou cestu, zábradlí. Můj život je na tom závislej. Tohle ale ty, ty nikdy nepoznáš. Tomu ty, ty vůbec nerozumíš.

Drahý, některý Tvý nápady jsou fajn, Ale dneska žádný teras stavět nebudeme. Dneska ne. Máme návštěvu. Prohlásí Ingrit razantně.

No vidíš, dáváš mi za pravdu. Pak to vždycky velebíš, ty moje nápady, ale teď mi bráníš.

Některý nápady jsou ale ukvapený. Poznamená Ingrit. Vzpomeň si. Před týdnem si stavěl krb. V pondělí odváželi zničenou vířivku. Letos už je to čtvrtá vířivka. Čtvrtá. A taky jsi je nutně potřeboval, aby ses po ránu zahřál. A pak je stejně lepší si zalézt do vany. Snaží se Ingrit trpělivě vysvětlit svému muži. Všechno můžeme dělat, ale musíme to plánovat, aby to bylo hezký a funkční. Všechno má svůj čas.

Ale já ten čas nemám. Slyšíš! Nemám ten čas a já se na tu zahradu pak nedostanu. Zařve zoufale muž a pak se rozmrzele otočí na druhý bok.

A už se se mnou o tom nebav! Stejně to udělám!

Neřič, žádá Ingrit smířlivě, nahoře ještě spí.

Už se se mnou o tom nebav! Řekne muž tvrdohlavě ale již o poznání tišeji.

Stejně to udělám!

Ale vždyť tu tenhle týden máme ty klempíře a pokrývače na opravu střechy, i to je hodně práce. Namítá Ingrit.

Víš co. Když né já taras, tak ty odvolej ty klempíře! Tak. Když né já, ty taky ne. Prohlásí muž.

Ale to je dávno objednané, dům to potřebuje, nemůže nám sem zatékat, to je moje starost. Ingrit jímá úzkost, protože do domu zatéká a pokrývače sháněla mnoho týdnů. Teď nemůže couvnout, to by byla katastrofa. Nemůže o ně přijít.

Já nechci, aby sis něco brala na starost! Pokračuje muž v litanii. Nestarej se! To je můj problém! A víš jakej je rozdíl mezi náma? Já ti pomáhám a ty mě dokážeš jenom brzdit. Jenom brzdit. Ty mi vůbec nepomáháš. Ty mi jen diktuješ!

Slyšíš se, co to říkáš? Ptá se Ingrit zoufale.

Zase to nezvládá, zase se nechala strhnout, vyčítá si.

Já si chci jen povídat a věci plánovat. Teď není vhodný čas, drahoušku. Snaží se Ingrit říci co nejklidnějším hlasem, jako by promlouvala k děcku.

A já, já potřebuju cestu a o tom se s tebou vůbec nechci bavit.

Říkám ti nechci! Prohlásí Ingrit z posledních sil.

Posledně jsi řekla, že se k přírodě chováme jako hovada. Jsi vulgární, vychlastaná kráva, Ingrit. Muž nepřestává útočit, ale naopak přitvrzuje.

Řekla jsem to, protože jsem byla zoufalá. Normálně sprostě nemluvím, neříkej. A taky nepiju, dala jsem si jen skleničku vína s kamarádkama. Musím taky občas zajít ven, abych se nezbláznila. Řekla jsem to, protože jsem měla v té části zahrady zasazený kytky. Netřesky. Všechny jste mi je zaházeli dřevem. Pokouší se Ingrit obhájit své počínání.

Pár větví, ty naděláš. Kam jsme se měli dát?

Já je pak musela uklízet celé odpoledne. Víš, že už nic nemůžu zvedat. Bolí mě to břicho.

Ty a tvoje břicho, prosim tě! Víš, co ti teď řeknu, už mě nech na pokoji, nech mě bejt!

Co si dáš k snídani? Ptá se Ingrit jako by se nic nedělo.

Kdybych chtěl snídani, tak si ji udělám, nechci… A nelez za mnou s těma lékama! Nevynášej bažanta, běž pryč …! Vypadni už. Prohlásí muž, zavře oči a usne.

Ingrit trpělivě připraví dnešní léky na malý bílý talířek a odejde.

Po půl hodině se on znovu probudí, vstává a křičí ze své ložnice:

Jak jsi to uklidila tu hromádku bordelu v mým pokoji!

Jsi mi to nametla do cesty! Schválně!

A prášky mi nepřipomeneš!

Asi jsem skočila na jinou práci, já to ještě nemám hotový… Volá Ingrit omluvně z pokoje.

Já to ale rozkopu, když mi to takhle nameteš.

Nebuď mrzutej. Řekne vesele Ingrit.

Ale mě to bolí, bolí to, bolí to.

Mám ti udělat Nimesil? Navrhne Ingrit.

Hlavně mě nezametej ten bordel do cesty!

To je ale tvůj bordel, já ti ho jen uklízím.

Bolí mě to.

Tak proto jdeš na tu operaci. Ingrit trpělivě vysvětluje a doufá, že přispěje k dobrému ránu.

Zavolej tam, ať mi dají ten termín!

Řekli, že zavolají. Namítne Ingrit, protože z předchozí zkušenosti ví, že nemá smysl v nemocnici někoho nahánět. Být pacient znamená být trpělivý a čekat až se ozvou. A oni se ozvou, vždycky se ozvali, ale to čekání se vleče.

Zavolej tam, ať pak nejsme na dovolený. Rozkazuje muž.

My ale na žádnou dovolenou nejedeme. Povzdychne si Ingrit a už jí vážně docházejí síly.

Ale mohli bysme … Trumfuje muž.

Vy už jste snídali, co? Beze mě, viď? Prohlásí muž zlostně, když se pomalu přibelhá do kuchyně. U kuchyňského stolu sedí Ingrit, její dospělá dcera Klára a vnučka Andulka. Je krásné letní ráno. Dveře na terasu jsou dokořán. Na terase si kocour hraje s mrtvou myší. Andulka piští: fůůůj. Ingrit bere košťátko a lopatku, odebere kocourovi kořist a hodí ji do odpadkového koše. Musíme to brzo odnést, ať to tu nesmrdí.

Muž se posadí a obrátí ke své dceři:

Poslouchej. Poslouchej mě, Klárko. Chtěl jsem na zahradě postavit taras. Taras a pořádnou cestu. Abych tam mohl vyjet s vozíkem.

Ale ty přeci nejsi na vozíku. Odpoví polekaně dcera.

Nejsem. Ale budu.

Třeba nebudeš. Musíš chodit. Víš, co říkal doktor, musíš chodit. Oponuje Klára.

Poslouchej mě, všechny stavebniny zdražujou. Včera jsem potkal partu kopáčů, udělali by to za hubičku, ale máma je ráno vyhodila. Žaluje muž na svou ženu a hledá podporu u dcery.

Vy jste chtěli stavět taras, mami? Obrátí se dcera k matce.

Chtěli, ale jednou, teď se to nehodí, víš, že čekáme na termín operace. Tatínek by měl mít klid. Mírní situaci Ingrit.

Ale já ho potřebuju teď. Teď, než mi ten termín dají, po operaci se už na tu zahradu nedostanu. Teď je nejvyšší čas.

A ty, obrátí se na svou ženu, ty mi chceš zakazovat chodit na zahradu. Ale já mám svý práva. Slyšíš. Mám svý práva!

I já mám svý práva. Pípne Ingrit.

Ty? Ty máš všechno. Pořád někam jezdíš, byla jsi s kamarádkama cvičit, furt někam jezdíš!

Měj bys být v klidu před tou operací, nesmíš se rozčilovat. Klidní svého muže Ingrit.

Ty budeš uznávat, co je pro mě klid a pohoda. Ty! Ty bys mě chtěla zavřít do blázince. Ty bys chtěla, abych ležel v posteli za oknem a čuměl ven. To bys chtěla.

Neděs to dítě. Zaprosí Ingrit, když vidí, jak se Andulka u stolu choulí. Potřebuješ klid, všichni potřebujeme klid. Já jenom nechci mít beton na zahradě. Já tady nechci mít na zahradě bordel. Vysadila jsem kytky a chodívám tam sedávat. Já ten taras nechci.

Tebe se to ale vůbec netýká! Já, já ti pomáhám, dělám to celý léta, ale ty, ty mě jenom brzdíš. Mám na to dost peněz, kdy jindy než teď, abych mohl na tu zahradu mohl jezdit na vozíku, já tam prostě nedojdu, ty víš, že nesmím upadnout, ty to víš, ten doktor ti to říkal.

Ještě předevčírem jsi chtěl jet na dovolenou. Dneska sis přivedl bandu cikánů s betonem.

Před čtrnácti dny jsi potřeboval vířivku, už čtvrtou letos. Já to prostě nezvládám. Prohlásí rezignovaně Ingrit.

A kouří. Kláro, slyšíš, jak kašle. Změní téma muž.

Kouří. Řekni jí to, kolik kouříš, jen jí to řekni.

Kouřim. Abych to vydržela, kouřim. Prohlásí hrdě Ingrit.

Nekouřila si, a teď už zase kouříš. Ale ty si to vůbec neuvědomuješ, jak nás obtěžuješ svým zápachem.

Hmmm.

Budeš nemocná. Zahubí tě to, všechny to nakonec zahubí!

Už aby to bylo. Prohlásí Ingrit.

A nejen, že tě to zahubí, ještě způsobíš bolest svým blízkým. A nebudeš se o mě moct starat!

Dáš si kafe, drahoušku? Pokusí se Ingrit změnit směr konverzace.

Hmmm.

Ingrit před svého muže postaví hrníček s kávou. Od žida nebo ze spolku, od žida nebo ze spolku, říká si pro sebe Ingrit. Pana nebo lev. Pana nebo lev.

Co jsi mi to dala? Vykřikne muž a vztekle položí hrníček na stůl.

Je to hnusný, hořký. Dodá.

Promiň ještě jsem to nestihla osladit. Omlouvá se Ingrit.

Ti říkám, buď mi to udělej pořádně, nebo mi to nedělej vůbec! Říkám Ti to pořád!

Já žádný kafe nepotřebuju.

Ingrit se obrátí ke kuchyňské lince a maže chleby.

Muž se ale odmítá vzdát. A ještě. Ať ti to řekne. Ať ti to řekne! Žaluje dceři.

Dcera obrací pohled k matce, v očích má otázku, ale neřekne nic.

Má potíže. Jen jí to řekni! Má ženský potíže.

Vím to, říkala mi to, proto taky nesmí nic těžkýho nosit. Prohlásí dcera.

Ale ať jde k doktorovi.

Doktor je na dovolený, bude tam za 4 dny. Oponuje Ingrit.

Měla tam jít už před měsícem! A kouří taky měsíc.

A před dvěma měsícema jsem Vám říkal, že potřebuje pomoct. Vám dětem. Ha.

Ale já vám říkám, jak to dopadne. Máma půjde do nemocnice. Mě daj termín na operaci.

Co budeme dělat? Jak se o mě bude starat? Z nemocnice? No? Měla tam jít už před tím měsícem. Nikdo nic neodpovídá. Ženy vědí, že hádat se nemá cenu. Ingrit dýchá a doufá, že se téma brzy změní. Klára nechce rozdmýchávat konflikt kvůli matce ani kvůli dítěti, co s nimi sedí u stolu. Už takhle stačí, čeho musí být svědkem.

Půjde do nemocnice, mě daj termín na operaci a děda tady zhebne. Prohlásí muž směrem k vnučce Andulce. Nechá mě tady zhebnout. Táááák, tak to bude.

A dcera v duchu slyší: Tááák, a je to vaše vina.

A poslouchej, Kláro. A v tom je rozdíl mezi mnou a maminkou. Já jí pomáhám, když ona něco chce. Ale ona mi nic nedovolí. Ale já ten taras udělám, udělám, to uvidíte!!!

Do čtvrtka bude hotovej!

Vy si všichni myslíte, že to nedokážu, ale já ten taras postavím!

Ingrit se bolestí sevře srdce, protože její muž křičí o pomoc a ona mu nemůže dovolit zanést jejich krásnou zahradu betonem.

Kdybych jel na dovolenou, tak bych nestavěl. Dodá potom muž a je jasné, že mu pomalu docházejí síly. Zamyslí se, pomalu se zvedne od stolu a při odchodu zasyčí směrem ke své ženě: Tak já ten taras nepostavím. Ale tím jsi o mě přišla.

Ingrit sklidí ze stolu a začne pomalu vařit oběd. Poprosí vnučku Andulku, aby zaběhla na malý nákup.

Dojdi prosím do sámošky pro smetanu.

Nejdu. Odmlouvá vnučka.

Buď tak hodná.

Andula se vzpurně zvedne, vezme si síťovku a odchází se slovy: Vychrstnu vám tu smetanu do obličeje a něco mě po cestě přejede, a bude to vaše vina! Vaše vina! Napište mi to na náhrobek. Umřela jsem a je to Vaše, babiččina vina.

Promiň, mami. Promiň. Řekne Klára, když dítě odejde do obchodu. Nebývá taková.

Když se dítě vrátí, je zdravé a má dobrou náladu. Muž sedne ke klavíru, Andulka si vezme harmoniku a společně s dědou hraje holku modrookou. Ingrit sedí, slastně potahuje z cigarety a zavře oči. Vidí sebe a svého muže na parketu. On má vínové sako, které bylo tenkrát největším hitem. Ona má na sobě šaty s vycpanými rameny. Je štíhlá, vlnité vlasy má vyčesané kadeřnicí. Vytáčí spolu. Vytáčí spolu celý večer, pijí víno a smějí se s přáteli. Její nejlepší léta. Uměli vydělávat a uměli se bavit. Vyhrávali diplomy v tanečních soutěžích. Jak on hrával. Komponoval, skládal a psal texty. Jezdili na výletní lodě. Několik měsíců vkuse na zaoceánských parnících. Cestovali. To byla krása. Byl to ještě tenhle svět?

Ingrit oči otevře a vidí vnučku, co snaživě fouká ho harmoniky a svého muže dřímajícího u piana. Ach můj bože, kam se to podělo?

Muž spí a Ingrit sedí se svou dcerou Klárou u stolu a vyprávějí si.

Strašně bych si přála, aby tu se mnou byla máma. Víš, babička. Je to čím dál horší. Já už ani nikoho nezvu na návštěvu, on mi to zakázal. A tak tu sedim a kouřím anebo nakupuju. Ale nic z toho mi nepomáhá. Kdyby tu ale byla máma, máma by mě objala, dala by mi sílu.

A co by babička řekla? Co by ti poradila?

Nevim. Nepotřebuju radu, potřebuju, aby byla se mnou. Potřebuju cítit její vůni. Potřebuju objetí. Slzy vstoupí Ingrit do očí. Když máma umírala, slibovala mi, že bude pořád se mnou. Ona umírala a já plakala, že nevím, jestli to bez ní zvládnu. A ona říkala, ať se nebojím, že bude pořád se mnou. Víš, mě se o ní i zdá. Zdá se mi o mámě, ale je to hroznej sen. Zdál se mi už několikrát. Někdy se bojím usnout, že to znovu přijde.

Jakej sen? Ptá se Klára zvědavě.

Nebudeš si myslet, že jsem divná?

No, to nevim. Ale zdát se člověku může přeci cokoliv.

Mě se zdá, že jsme jí snědli.

Snědli? Zírá Klára. Jako kanibalové? Dodá.

Jo. Vydechne Ingrit. Normálně jsme na babičině pohřbu. Je hostina. Každý jíme za svou plentou, podává se pečené maso. Je to moc dobré. Když dojíme, jdeme k rakvi. A ta je prázdná. A mně dojde, že jsme jí normálně snědli. To je strašný.

Šmarja. Zareaguje Klára.

Někdy se vzbudím nad ránem a pak vůbec nemůžu usnout, tak strašný to je. Někdy si říkám, jestli jsem se už nezbláznila. Víš, já ale na psychiatrii jít nechci.

Ale, mami, posledně ti to tak pomohlo …

Nepřerušuj mě. Nechci léky. Potřebuju plakat. Léky tě oblbnou, ale nemoci plakat je ještě mnohem horší než ta bolest. Ale ten sen, chápeš. Nevím, jak se ho zbavit a děsí mě.

Víš, co mě napadlo, když to říkáš? Zamyslí se Klára.

Nevím. Odpoví Ingrit.

Napadlo mě, že když jíš něčí maso, tak si z něj bereš sílu.

Sílu?

Jo, že ti třeba babička prostě posílá sílu.

Naše babička. Ta dáma? Kanibalským snem?

Tak zní to uhozeně. Ale třeba jo.

To by se babičce asi nelíbilo. Pamatuješ si jí. Taková kultivovaná dáma.

Tak jestli jsi jedla příborem a použila ubrousek, tak je to v cajku. Zasměje se Klára.

To máš pravdu, na tom babičce opravdu záleželo, správně stolovat. Zasní se Ingrit.

A teď ti prostě posílá svoji sílu. Divným snem. Není to špatnej sen. Je to skvělej sen, mami.

Myslíš? Ptá se Ingrit, ale uvnitř cítí, že na tom asi něco bude.

Myslim. Prohlásí přesvědčeně Klára. Jsem si jistá, že je to babiččino poselství.

...

Muž se probudí.

Už odešli? Ptá se se zmateně.

Jo jo, ještě něco museli. Řekne Ingrit. A nechtěli tě budit.

Jo, jo. Posteskne si muž tiše.

Ingrit přistoupí ke svému muži, pohladí ho po ruce a zašeptá: Ten taras postavíme. Slyšíš. Postavíme ho. Ty a já. Ty se vrátíš z nemocnice. Uděláme projekt a já ti nechám postavit skvělou cestu nahoru na zahradu. Slibuju ti to.

A spolu tam budeme sedět a dívat se. Jen mi dej čas.

Děkuju ti. Ingrit. Děkuju. Řekne muž a po tváři mu steče slza.

...

Vnímáte cestu do světla?

A toužíte po jaru?