238.díl, Baru: Překvap mě světe. Ale překvap mě příjemně!

Posledních čtrnáct dní je jako let. VýLet.Kdybych se vznášela nad svým životem, viděla bych pestrou skládačku plnou zážitků. A u spousty z nich platí: Neumím to, ale dělá mi to radost. Minulý týden byly jarní prázdniny a tento jsme měli jet s Margit na čtyři dny na lyže. Jak Vám psala, všechno se to nakonec přeskládalo. A tak je výsledný obraz mnohem pestřejší. Překvap mě světe. Ale překvap mě příjemně.

Zažila jsem úchvatného Valentýna. Měli jsme s Drahoušem volný den. Spousta lidí to neslaví. Některé dvojice naopak. My měli čas na sebe. On dostal pokojovou kytku z hipsterskýho obchodu, aby měl v pracovně živou bytost, já dostala sadu nožů, protože ty moje už jsou pižlavý. Dost si teda nabíhá, protože nevím, zda v naší vztahový dynamice je dobré mít doma ostré nože. :-) 

Kdybych si ten den chtěla naplánovat, takhle to nedokážu.

Ráno za ním jedu do pracovny. Má tam lidi. Má tam lidi? Nějaký divný. Dneska mělo být volno. Má tam tátu s rodinou. Aha. Takže začneme rodinným pokecem. Když odejdou, máme se. A máme se fajn. Dnešní den má být kulturní. Miluju Kunsthalle, jsem tam doma. Ale dneska je v plánu konkurence. Protože já ještě nikdy nebyla v Doxu. V pracovní den se procházíme Prahou. Kafe na Újezdě, skvělej oběd na Balkáně, toulání … jaký je toulání v pracovní den po městě s někým, koho máte rádi. Ke komu se můžete zamilovaně tulit a kdo Vás líbá. Před pár lety jsem měla pocit, že už se prostě nikdy nebudu líbat. Že líbání je pro puboše. Líbání, líbání je jedna z nejlepších věcí na světě a už nikdy nechci mít pocit, že jsem na líbání stará. Teda nevím, jaké je líbání se zubní protézou. Ale třeba na ni nedojde. A to mi připomíná, že se musím objednat na prevenci ke svý zubařce. Jmenuje se Bezsmrtná. Už jen kvůli tomu jménu. Takže se poflakujeme a povídáme a jíme a pak vážně dojedeme do Holešovic do Doxu. Na Kafkovskou výstavu. Kdysi jsem Kafku žrala a úryvky z jeho Zámku mi dodnes občas zní v hlavě. Dox je vyzdobený různými nápisy. Třeba Nedotýkejte se umění, umění se dotkne Vás. A na jednom dámském záchodku je cedule: Everything you have done in your entire life leads to this moment right here. Tu ceduli mám možnost si dobře prohlédnout. Strávím/e tam totiž trochu nestandardního času :-). Spolu. Pro mě je to první zkušenost tohoto druhu. Místo dnešní lekce jógy. Neumím to nějak zvlášť, ale dělá mi to radost. Spoustu radosti.

A v noci odjedu s dcerou na 3 dny do Itálie na hory. Busem. S cestovkou. Poprvé. V Itálii je teplo. Dcera báječně lyžuje. Jsem na ní pyšná. A je dobrý společník. I ve chvíli, kdy mne první den sejme výšková nemoc. Lyžujeme a sáňkujeme. Nejsem bůhvíjaký lyžař, ale dělá mi to radost.

Když dceru vrátím tatínkovi a začne mi svobodný týden.

Týden, ve kterém mne svět každý den něčím překvapí.

V pondělí dlouho pracuju.

Našim pondělním terapeutickým skupinám se daří. Máme tam dítě, se kterým je to opravdu náročný. Tedy náročný je to se všemi, ale tenhle kluk vyniká. Vážně jsme uvažovali, zda to vůbec půjde dál, zda ještě pomáháme. Před třemi týdny jsme došli na hranu. Seděla jsem s ním mimo skupinu a řekla jsem mu, že už nevím, co dělat. Že jestli se nerozhodne něco změnit, budeme se muset rozloučit. Že ho vyloučíme. Ale taky, že si hrozně přeju, aby mohl zůstat, ale sama to nedokážu. Ani já ani kolega. Prostě musí něco změnit, musí se začít snažit. Zlobil se na mě. Vztekal se. Ale pak se něco stalo. Jako by ten lidský vztah vyhrál. Proměnil se. Přestal otravovat a najednou jako by mohl být víc i pro druhý. A my s kolegou ho za tu změnu chválíme, jak to jen jde. Jsem dojatá, protože mám pocit, že tohle je smysl mojí práce. A ten vlastně nesnesitelnej kluk mne po hodině obejme. A mě se chce plakat dojetím ještě teď, když to píšu, protože tohle je terapeutický zázrak.

V úterý mě zastihne vážná zpráva.

Moje extchyně a žena, kterou mám moc ráda, leží v nemocnici. A je to vážné tak, že to může být její poslední noc. Její synové se s ní byli rozloučit. Ztrácí se, zánět ji zachvacuje tělo a antibiotika nepomáhají, říká doktorka. Nepoznává své blízké. Stáhne se mi hrdlo a vím, že tam prostě musím jet. Rok jsme se neviděly. Celá situace s mým rozvodem. Ale před čtrnácti dny jsme si psaly a ona se chtěla potkat. A já taky. Jenže mne nenapadlo, že to bude takhle dramatický. Jedu hodinu autem do nemocnice a připravuju se na nejhorší. Je zákaz návštěv, ale personál mě pustí. A když tam vejdu, ona mne pozná, je slabá, ale udělá vtip. Jsem tak šťastná, že se vidíme. A že zdrhla hrobníkovi z lopaty. Úúúff.

Ve středu pracuju do osmi. Diagnostika, terapie, porada, supervize.

A pak sednu do auta a jedu na večírek. Bizarní. Není bizarní ten večírek, ale jeho nastavení. Nástěnkáře už znáte. Co o něm ale nevíte a nevíte to o mně a o mým Drahoušovi je, že naši rodiče, všech tří, se narodili ve stejný den. Když jsem před dvěma lety potkala svou lásku a svízel v jednom, už na prvním rande, kdy to teda vůbec nevypadalo, že se takhle zamotáme, nám v jeden moment volali naši rodiče. Mě moje máma, jemu táta. Smáli jsme se tomu. A vlastně nevím jak, možná tím, že se blížilo léto a tím i onen datum, zjistili jsme, že jeho táta a moje máma se narodili na stejné datum. Věřte nebo nevěřte. A věřte nebo nevěřte, když jsem přišla na návštěvu k Nástěnkářovi domů (ve vší počestnosti), visela tam stará kolorovaná fotografie jeho otce. Sundal ji, abych si ji mohla prohlédnout. Na druhé straně byl popisek s datem narození. V momenty jako je tenhle se mi vždycky udělá trochu špatně. Nemám proto vysvětlení a všechno to může být náhoda. Ale jo. I jeho táta se narodil na stejné datum na konci června. Tolik k prvnímu kouzlu dat. Středeční večer je ale večírek se skoro cizími lidmi. Nástěnkář (jak výstižně řekl Drahouš je bílý králík, kterého musím následovat k zemi za zrcadlem) mě seznámil s dalšími lidmi. Jsou to běžci. Běželi několikrát Vltava Run, teď se chystají na půlmaraton. (Já tedy pomalu jednou týdně vybíhám na pětku v děsným čase, ale dělá mi to radost :-) ) Běžec a Běžkyně jsou milenci. Ona rozvedená, on ženatý. Večírek byl v jeho domě. Bylo to komorní a hráli jsme ping-pong. Ping-pong jsem nehrála od třetí třídy. Bylo to boží. Nejdříve jsem se bála, protože tyhle sportovní věci s míčky mi nikdy moc nešly. Ale nebylo zbytí. Hrála jsem. A co byste řekli? Dělalo mi to velikou radost. A to si teda musím ještě někdy zahrát. Povídalo se. Povídalo se hodně otevřeně o vztazích. Když jsem se dívala na Běžce, jako bych se dívala do zrcadla. A když jsem se jich zeptala, jak jsou spolu vlastně dlouho. Pochlubili se, že se seznámili před dvěma lety v pátek třináctého. A slaví každého třináctého. Nemůžou vědět, proč se tak divně tvářím. V pátek třináctého přesně téhož dne jsem se seznámila s Drahoušem. Ty datumy jsou ujetý. Přemýšlím, jestli nakonec budeme mít všichni na ruce znaménko velikosti mexického dolaru. Nebo jestli mi už hrabe alá Čistá duše. No nic. Nic si nevymýšlím. Prostě to tak je. Večírek je moc fajn a já se raduju z toho, že se seznamuji s novými lidmi a příběhy.

Ve čtvrtek píšu.

Odpoledne oslavím druhé narozeniny Kunsthalle. Dox dobrý. Hezký záchodky, ale doma je doma. Kunsthalle miluju. A večer ještě jedna vernisáž mrtvé výtvarnice v centru. Výstavu uvádí její muž. A mně se vybaví jedna známá, která objevila novou skupinu mužů. Jsou to vdovci. Zní to morbidně. Ale ano, už v našem věku, jsou tu zajímaví muži, kteří přišli o ženy. Známá povídá, že takhle skupina je rozhodně nedoceněná. Nikdy by mě nenapadlo, že jsme vlastně takhle starý.

V pátek během dne mám narozeninový wellness s Margit.

V úžasném hotelu Sen. Horko, rituály, ledová voda, nahota. Očistné a povznášející. Margit se narodila na přechodný rok. Ne nikoho se stejným datem Vám teď nenabídnu, nebojte, jen kdo ji znáte, nezapomeňte jí popřát, protože letos, letos je má po dlouhé době narozeniny doopravdy. A podle skutečného narozeninového věku je zrovna v pubertě.

V sobotu se flákám.

Svezu se s Nástěnkářem do Holešovické tržnice a tam několik hodin povídáme nad stydnoucím kafem, oříšky, koláčem, ukradeným jablkem a zakoupenými korbáčky. Napsala mu nějaká holka s malým chlapečkem a psem. Držím mu palce. Takhle by měl super balíček: mladá žena, syn bez práce a husky jako bonus. Zasloužil by si to, je to dobrej chlap.

V sobotu večer se vydám za hranici komfortní zóny. Jdu na svoji první milongu v životě. To je tančírna lidí, co tančí argentinské tango. Což je věc, o kterou se teď více jak půl roku s Drahoušem pokoušíme. Na milonze netančíte s tím, s kým jste přišli. Jsou tam pravidla tance, pohybu v prostoru i výzvy k tanci, kterou činí muž. Nová cizí komunita. Jdu tam úplně sama. Ujmou se mne. Cizí žena, pak cizí muž. Učí mne. Pak tančím argentinské tango s mnoha muži. S Čechy i cizinci. Vždycky jednu tandu s jedním, což jsou tři až čtyři skladby tanga. Je to zvláštní. S někým se učím, s někým mi to vůbec nejde, s někým se položím a nechám se vést, s jedním chlápkem je to divoká improvizace, s jiným mi nohy samy dělají kroky, o nichž jsem nevěděla, že je umím. S dalším se vyloženě trápím a dochází mi, že jsem vlastně hrozně unavená. S jedním mám pocit, že mu kazím jeho dokonalost. Zjišťuju, co všechno neumím. Ale dělá mi to radost. Tohle chci umět víc. Obdivně sleduji plný taneční parket a míhající se nohy. Okouzlující ženy. Bože, tohle chci umět ještě víc než ping-pong.

Neděle.

Neděle je teď. Ještě že má týden jen sedm dní. Sedím v pyžamu na gauči a píšu. Zastaví se Drahouš a možná půjdeme na procházku a možná se projdeme jen po mojí ložnici. Zlatý hřeb týdne přijde až odpoledne. Odpoledne mám termín na tetování. Je moje šesté. O tetováních Vám povím jindy. Můj nový obrázek je tanečnice. Svoboda pohybu. Krásný motiv v místech, kde má člověk křídla. Moji první tetování za svobodna. Tak mi držte palce, ať se vydaří. Je to na furt.

P.S. Mám tajemství. Teď už teda ne, když Vám to vykecám. Napsali mi z jednoho nakladatelství. Známého. Zaujal je kus mýho románu, co jsem tam poslala. Bude na tom ještě hodně práce. Ale pokud jsem ochotná k úpravám, přečtou si druhou verzi. Takže jdu makat. S pokorou. Nejsem v tom bůhvíjak dobrá, ale dělá mi to radost. Ne nadarmo je ta kniha uvedena následujícím citátem:

Je dobře, že máme tajemství a tušení něčeho nepoznatelného…Kdo to nezažil, přišel o něco důležitého. Člověk musí cítit, že žije ve světě, jenž je v jistém ohledu tajemný, že se v něm mohou dít a prožívat věci, jež zůstávají nevysvětlitelné, a nejen takové, které se přicházejí v rámci očekávání. Neočekávané a neslýchané patří do tohoto světa. Jen pak je život celý. (C.G.Jung in Jaffé, s.303)

Věříte na náhody?

Na zázraky?

Na synchronicitu?

A kdo jsou Vaše kmeny? Saunisti? Tangisti? Galeristi? Běžci? Literáti? Jungiáni?

A věříte tomu, že tyhle všechny věci se staly v jediném týdnu?

Neuvěřitelné.

Děkuju, Světe.