239.díl, Baru: Mám sklep. A mohla bych ho vidět?

Je prvního ledna roku 2024. (Teda bude zítra, protože příspěvek finišuju na Silvestra). To číslo, 2024, vypadá skvěle. Osmička je moje číslo. Rovnováha. Tíha i lehkost. Hmota i duch. Kéž je to rok dobrý. Přejme si radost, inspiraci, zdraví, mír a klid. A štěstí. Páč na Titaniku byli všichni zdraví. A jinde taky … Štěstí je v životě třeba. Tak i za ně se na příští rok modlím.

Ale zpět do sklepa.

Ne, není to psychoanalytická rozvaha o mém nevědomí, o tom jindy.

Dnes sklep a síla přání.

Mám sklep. Už osmnáct let, co jsem se nastěhovala do svého současného bytu. Byt je patnáctka. Sklep třinácka. Posledních 18 let. Vcelku nic překvapivého, s tímhle nastavením jsem byt koupila.

Ve sklepě se Vám často nahromadí spousta krámů. Starý nábytek, něco, co by se mohlo hodit, ale nejspíš už se to nikdy nehodí. Nikam. Ale, co kdyby.

Náš sklep je plný nejroztodivnějších krámů za poslední dvě dekády.

Rozložená skříň, která se mnou bydlela ještě na Orteňáku ve sdíleném podnájmu tří holek (to mi bylo pětadvacet a jedna z nich byla Margit). Můj první psací stůl. Vláčky po tátovi. Několik beden pravěkého účetnictví mého bývalého muže. Proutěná křesílka z balkonu. Padesátilitrové akvárium, ve kterém jsem mnoho let chovala kraba Krabíka.

Upřímně, mnohokrát jsem si v duchu přála, aby náš sklep někdo vykradl.

Jenže, kdo by tohle chtěl. To by musel být hodně bizarní zloděj.

A tak se to tam jen tak kumuluje. V létě jsem šla zálibně kolem plnící ho se kontajneru v naší ulici a říkala si, jé to vypadá jako moje stará skříň, kéž bych tak měla sílu vyklidit ten zatracenej sklep…

A tak tam vlastně téměř nechodím. Do sklepa.

Jen před Vánoci.

Je tam totiž stoleček, co patří pod stromeček.

Takže se to blíží a já trochu s úzkostí hledám klíče. O klíčích od sklepa vždycky věděl nejlépe můj muž … všechny věci, co dělám sama jako rozvedená poprvé mne trochu straší … ale když najdu svazek popsaný jako SKLEP, bude to nejspíš sklep.

Sjedu do mínus jedničky.

Rozsvítím.

Ve sklepě se vždycky trochu bojím.

Ale pochlapím se (nechápu, proč se předpokládá, že muži jsou statečnější).

Odemknu vstupní dveře a vejdu do chodbičky s kójemi.

Najdu třináctku.

Je na svém místě.

Jenže klíč do zámku nepasuje.

Jak to? Tak mám blbý klíč?

Postupně zkouším všechny dostupné a nic.

Maskovací desky, které byly zadními deskami mojí knihovny, ale teď lehce kryjí dveře z prken, aby nebylo na první pohled znát, co ve sklepě je, se dají posunout.

Zatrne mi.

Uvnitř 13 je prázdný sklep a v něm kolo.

Kolo?

Jo, kolo.

Dobývám se do cizího sklepa?

Obejdu všechny ostatní sklepy, ale ten náš nikde není.

Dojdu se podívat do dokumentace na zápis do katastru, který se dělal nedávno, křížek na mapce mluví jasně, můj sklep je furt třináctka.

Pozvu jinou dospělou osobu, abych ověřila, zda vidí totéž.

Kolo.

Přinesl mi Ježíšek kolo? A odnesl bordel?

Nepravděpodobné.

Zavolám exmanželovi. Se sklepem nic nedělal, je to furt ten stejnej. A připomene, že tak měl krabice s účetnictvím. A že teda potřebuje zápis od policajtů.

Hmmmm.

Někdo mi vykradl sklep.

Stromeček letos bude stát nevím na čem.

Tuším, že se někdo spletl a vyklidil můj sklep. A dal si do něj kolo.

Zkoumám možnosti v sousedství, pátrám jako Hercule Poirot, zeptám se na družstvu a tuším, že je to někdo z lidí, co jsou tu nově v nájmu.

Zavolám 158.

Snažím se neobtěžovat na tísňové lince, ale milá paní mne ujistí, že volám dobře, a předá to obvodu.

Večer dorazí policista.

Zajde se mnou za potenciálními sousedy. Trefa. Přiznají se ihned. Nastěhovali se a majitel jim řekl, že jestli je něco ve sklepě, je to po předchozích majitelích, tak ať to vyhází. Udělali to. Jen vláčky si nechali.

Chudáci. Tolik práce.

Policista udělá záznam.

A mně dojde, že ta skříň, co na mne v srpnu vyčítavě mrkala z kontajneru, byla vážně ta moje stará skříň. Splnilo se přesně to, co sem si přála.

Naše přání se plní, jen se to někdy stane opravdu zvláštním způsobem.

V čas, který neurčíme my. Kairos, ne Chronos.

Zatrne mi.

A taky mě to pobaví.

Život.

V době, kdy se okolo mne prožene několik lidských tragédií, se mám opravdu dobře.

Vánoce jsou poklidné a dcera se raduje z dárků, a ještě více z toho, že má u sebe mámu i tátu, a ti dělají vtípky jako za starých časů. Jsem na nás tak pyšná, že to dokážeme.

Mezi svátky hodně odpočívám. Navštívím rodiče v lázních a v podvečer tančím s tátou v opuštěné recepci na hudbu z rádia. Můj táta má Parkinsonovu chorobu, a tak má s pohybem potíž, ale když začne tančit, jako by se jeho tělo na chvíli zapomnělo. Cítím, jakým je pro mne ten moment požehnáním.

Když se vracím do Prahy, mám radost, že mám o svátcích hlad a sprasím se v KFC.

Poslouchám audioknihy, jdu několikrát do sauny, mazlím se s kočkou, navštívím galerii Kunsthalle, vyslechnu jazzový koncert židovských písní, tančím.

Tančím ještě mnohokrát.

Jsem pozvaná jako VIP host na neuvěřitelnou párty. Souhra náhod. Koupím si nový nátělník a místo podprsenky nalepovací silikonová prsa. Nedoporučuji. Celou dobu jsem trnula, že mi někde vypadnou. Nevypadly. Úúúfff. A cítila jsem se jak modrooká blonďatá Princezna Diana.

Tančím na místech, kde jsem nikdy nebyla a tančím s lidmi z celého světa.

S mým chlápkem spolu pracujeme, milujeme se, potíme se v sauně, čteme si nahlas, diskutujeme, pohádáme se kvůli významu a umístění rychlovarné konvice a udobřujeme se a podnikneme dlouhatánskou procházku. Věšíme obrazy v pracovně a on pořád větrá. Zaplať pánbůh naštěstí nemrzne.

Kdybych se teď vznesla a viděla svůj život z výšky, smála bych se.

Loni touhle dobou jsem zažívala peklo (teda spíše malý soukromý peklíčko, v běhu světa nic, co by tu nebylo milionkrát, ale nebylo mi dobře).

A tak mne logicky na konci roku přepadne nutnost rekapitulace.

Moje rekapitulace je o vděčnosti.

Vděčnosti za život, který smím žít.

Kdy mým největším problémem je prázdný sklep a plesnivá skvrna v kuchyni, protože od sousedů zatéká.

Vděčnost, že můžu tančit.

Vděčnost, že můžu poslouchat hudbu, psát, pracovat….

Vděčnost, která se rodí uvnitř mé bytosti díky lásce, kterou zažívám. A není to jen ta milostná, je to láska v rodině, s přáteli, láska ke světu.

Mám tenhle svět fakt ráda.

Kéž tohle můžete taky zažívat. V roce 2024!

Jaký byl Váš rok 2023?

A Vaše přání do roku 2024?

Máte sklep?

A můžu ho vidět?