254. Díl Baru: Drahá, nejlepší jsi nahá. Aneb bigamista a bikramista to není totéž.

Posledních čtrnáct dnů byl mazec. Děti se chystají na přijímačky, rodiče vyšilují, ve školách vrcholí zápisy do prvních tříd a s tím i vystavování případných odkladů školní docházky. Dělám to dvacet let, kdo by řekl, že kolem toho zrovna letos bude takový humbuk. Někdo na ministerstvu školství si všiml, že je odkladů moc. Že jsme na české děti moc hodní a když nejsou zralé, dopřejeme jim o rok déle ve školce. Tak, aby v září nešly na výlet v přaskáčích, jak říká moje kámoška, speciální pedagožka, která první třídu přirovnává k výletu, kde se paní učitelka snaží dovést na Karlštejn bandu dětí, někdo je atlet, jinej vozíčkář, někdo lenoch, někdo se furt kochá, někdo má běžecké boty a percepčně nezralé dítě má na nohou lyžáky, takže si tenhle výlet moc neužívá a jde se mu fakt blbě.

Dvacet let běžná věc, ale letos se to zdá evidentně drahé a chybí místa ve školkách, a tak se uvažuje o změně. Nějak to dopadne a všichni to zvládneme jako vždycky.

Chytla se toho ale media.

Od dob covidu mají v České televizi a Českém rozhlase můj telefon, takže když v pátek odpoledne volá neznámé číslo, jsou to oni. Media. Za poslední měsíc jsem byla dvakrát v rozhlase a třikrát v televizi. On-line i fyzicky, po telefonu i z přenosového vozu. Jde to tak rychle, že není možné se nachystat. Poslední akce byla debata Devadesátka od devíti večer. Dva chlápci a já.

Seriózně největší problém je, abych vždycky měla umytou hlavu (ne v rozhlase ne) a na sebe něco, v čem nebudu vypadat jako tlustoprdka. Takže to nějak pořeším během hodinové proluky mezi prací a vožením dcery na kroužek a z kroužku. Když už mě má za dvacet minut vyzvednout taxík (toho pro vás vždycky pošlou a pak vás hodí domů, jediný benefit z této služby veřejnoprávním médiím), podívám se alespoň do programu, co že je to za pořad. Protože sama se od rozvodu na televizi téměř vůbec nedívám a vůbec mi to nechybí. Tak abych nebyla úplně out.

A ustrnu.

Hlavním tématem dnešní Devadesátky je, že se v ZOO narodilo letos již druhé gorilí mládě. Jestli mě zvou na gorily, tak to je něco špatně.

Mláďata ano. Ale lidská, prosím. Posdílím informaci s dcerou, kterou momentálně v dobrém rozmaru nic nerozhodí, a ta mi doporučí, ať se zkusím neztrapnit, a hlavně, ať se na ty gorily nepovyšuju, že z toho by mohl být malér. Budu tedy gendrově i mezidruhově korektní, ale nejsem si jista, zda očekávají sdělení, jak má šestiletá gorila před nástupem do školy správně držet tužku. Naštěstí je nakonec pořad složený z několika témat, gorily jsou před námi. 

V debatě sedím sama, muži jsou na monitoru promítáni z Brna. Jeden ředitel školy se naváží do poraden, že dávají moc odkladů, tak se pokusím hájit vlastní cech, ale hlavně zatahuji břicho, usmívám se, a snažím se zbavit vycpávkových výrazů.

Tolik mediální obraz.

Je půlka dubna. Na poli domácím a partnerském se věci posouvají, i když mnohem pomaleji, než byl původní plán.

Ano, moje milá Margit se mě po Velikonocích skutečně ptala, jestli sliby platí a staly se realitou. Realitě se přibližují, ale jde to mnohem pomaleji, než jsem si myslela.

Přemýšlela jsem, jestli se mám vztekat, dělat velká gesta a zásadní rozhodnutí … chvílemi jsem měla pocit, že prostě něco udělat musím. Že takhle to dál nejde. Že být milenkou ženatého muže je ponižující a trapné … a že tohle já nechci … hrdost a pýcha jsou mocnou silou … jenže pak jsou tu city a potřeba trpět co nejméně. Tak jsem se zatím spokojila s tím, že život je proces. I ten můj. Že teče svým tempem. A že se teď prostě chvíli budu snažit nepřekážet. A třeba něco udělám později. A třeba se něco stane.

Teď je čas na jógu.

On ten můj bigamista je totiž i bikramista. Kdo jste to nikdy nezažil: tělocvična plná zrcadel, 42-45 stupňů celsia (prej jako v Indii), 90 minut, 26 jógových pozic ve stále stejném pořadí, dech, pot, hranice vyčerpání. Drahouš to výstižně popsal, že to je podobné jako spadnout do rýžovaru.

Ale nadchlo mě to. Už po čtyřech lekcích se ohnu tak, že jsem netušila, že je to možné.

Chodíme na ty lekce s Drahoušem spolu.

On cvičil bikram jógu před léty a teď se k tomu vrací.

Já cvičím jógu spoustu let, ale s bikramem nemám žádnou zkušenost. Tady jsem pochopila svoji nedokonalost. Nikdy jsem neviděla tolik žen s viditelnými žebry jako právě tady. Takže letos v létě mi určitě taky nějaký žebírka vylezou. To je jasňačka. Taky je to společně strávený čas, hecování, litování, pomlouvání okolí. A vlastně vám tady všichni připadají krásní, každý svým způsobem. Podobně jako třeba v sauně. Je to prostředí, kde jste sami v sobě a se sebou a všechno je v pořádku.

Jednou jsme si dali i domácí cvičení online, což jsme povýšili na naked jógu.

Fakt dobrý, páč on furt říká: Drahá, nejlepší jsi nahá. A to mi vážně lichotí.

(Do televize to tedy není použitelné ani na gorily.)

Důležité bylo si vypnout kameru na naší straně. Tenhle přenos by vážně nikdo vidět nechtěl. Ale bylo to boží. Tohle cvičení totiž mocně propojuje naše vášně pro jógu a saunu. V životě jsem nevypotila tolik vody. Tak uvidíme, jak dlouho nám to vydrží a kam to povede. Zajímavý je i aspekt vlivu na sexuální život. Chuť máte víc, sil a schopností míň, protože nás teda bolí úplně všechno … takže se tomu řehtáme.

Venku je léto.

Drze jsme se do něj vnutili.

Je to taková ochutnávka.

Dalo se piknikovat, jezdit na motorce i sjíždět řeku.

Dneska nás to ale podle předpovědi setřese skoro o patnáct stupňů dolu.

Jsem rozhodnutá si držet letní náladu alespoň uvnitř a pokračovat v bikram výletech.

Zásadní misí je pak přezutí a oprava auta.

Můj dědeček automobil má totiž zaseklou střechu a kufr.

Ach jo.

No jo.

No.

Snad to ještě chvíli dá. Držte mi palce.

Cvičíte? Jógu?

A věnovali jste se někdy nějakým zvláštním či speciálním cvičením?

Šli byste vystupovat do televize?

Co byste chtěli říkat?

A víte, co má gorila umět v šesti letech?

A máte rádi, když Vám někdo klade otázky?

(A už jste viděli japonský film Dokonalé dny? Pro milovnici veřejných záchodků jako jsem já, ideální.)