262. díl Baru: Snová historka

Je neděle podvečer. Dcera se v dobré náladě přestěhovala na týden k tatínkovi. Prázdniny jsou naplánované a snad to všechno klapne v klidu. Doma se rozhostilo ticho prázdného bytu. Kočka se povaluje na sluníčku, na balkón lítá stádečko sýkorek na krmítko a dělají jí společnost. Je červen. V mailu mám několikery letenky a vlakový lístek od Interrailu. Ještě to nezačalo, ale už se TO blíží. Tenhle čas mám ráda. Jsem sice mega orvaná, bolí mě v různých intervalech kde co, o únavě bych mohla napsat knihu, vypráví mi o ní učitelé, děti i rodiče. Mluvila jsem o ní i v televizi … Rada? Hlavně dožít důstojně. Neurvat se. Užít si konce a patřičně je oslavit. Než- li TO přijde. Chtěla bych mít červen v duši celý rok. Chodit tančit venku. Pít kafe s tonikem na rozkvetlém balkoně. Opalovat se. Courat po trzích. Poslouchat kapely. Vymetat alternativní představení na neobvyklých místech. Potkávat se s lidmi. Podnikat malé výlety a těšit se na ty velké.

Máme teď s dcerou príma časy. Je hodně povídavá. To se samozřejmě střídá s fází zavírání se v pokoji a proměnami nálad úměrně věku. Ale vedly jsme teď několik příjemných rozhovorů. Ten o využití Archimedova zákona bych si klidně odpustila. Ten o Šrotíkově stavu asi taky. Má pravdu. Moje auto díkybohu obdrželo technickou na dva roky, ale pořád je hodně speciální: klapání, vrzání, zásek střechy, bolest nohy při mačkání spojky jak u Upíra z Feratu, kufr už se otevírat ani nepokouším … Je to senior. Jezdí, ale smrdí a vydává podezřelé zvuky. Dobrá zpráva je, že CD se podařilo vyměnit, takže nemusím zanevřít na bratry Ebenovi. S dcerou jsme přemýšlely nad tím, jak se přepočítávají autoléta na člověčí. U psů je to krát sedm. A u aut? Dvacet let je úctyhodných. Za chvíli by mohl být veteránem. Od hovoru o tom, kdy a jak pořídit nový vůz, jsme se dostaly k cestování busem. Dcera vyprávěla, že v autobuse MHD se lidé rozvrstvují podle určitých pravidel. Vpředu u řidiče vždycky sedí nějaká milenecká dvojice, co se k sobě má, ošmatává se a vede cukrovací řeči. Vzadu prý vždycky sedí ožralové. Dcera prohlásila, že raději cestuje vzadu, protože to nejhorší, co vás může potkat, je sedět vpředu s nějakou vykusující se dvojicí. Ptala jsem se jí opatrně, jestli jednou, až bude zamilovaná, bude chtít taky sedět vepředu. Řekla, že ano. Že na tom možná něco je. Myslela jsem na to, že dříve seděla vepředu proto, že se jí za jízdy dělalo špatně. (V raném dětství zvracela v desítkách dopravních prostředků. Nikdy nezapomenu, jak se jednou zaradovala v Ústí nad Labem a takhle věta u nás doma zlidověla: Hele, mami, trolejbus, v tom jsem ještě nezvracela…). Najednou cestování vpředu v autobuse nabralo jiný význam. Bude v ní něco romantického po mně. Myslím, že se jí ve škole líbí jeden kluk. Je to něžné, jak o něm vypráví, je hezkej, chytrej a hodně se do školy učí. Jako ona. A má dobrý nápady a nejvíc má ráda, když si najdou společnou chvilku a jen si povídají o anime a malování. Mám z ní radost. A moc jí přeju, aby její vztahy byly o blízkosti a porozumění.

A aby časem mohla jet busem u řidiče a nenápadně se vykusovat.

Jak jsem se vrátila zpátky do života, zpomalilo se moje tempo čtení.

Freudovská kniha mi tak ubíhá pomaleji. Jsem na straně 780 z 950.

Mám s ní ale další mystický zážitek.

A ten Vám chci vyprávět.

Když jsem se pročetla k roku 1900, kdy Freud poprvé vydal svůj Výklad snů, zdál se mi opravdu zajímavý sen.

O pronájmu, kde jsem žila.

Místnosti znovu připomínají byt na ulici 5.května, o kterém se mi zdá nejčastěji.

Je to byt, kde jsem žila před dvaceti lety ve svém úplně prvním vážném vztahu. S člověkem, kterého jsem milovala, zažila s ním spoustu dobrodružství, vzletů i pádů na beton.

Sen se odehrává v místnosti připomínající tamní jídelnu.

Sen:

Bydlím na tom pronájmu už dlouho. Ostatní se odstěhovali, občas se tam večer sama bojím. Ale je to moje doma. Nikdo jiný už v celém domě nezůstal. V objektu je ještě spousta starých krásných, ale opuštěných místností.

Jednou potkávám na chodbě domu muže a zjistím, že je to náš pan domácí.

Můj pan domácí.

Jsem ráda, že konečně potkávám toho, komu celou domu platím nájem.

Je to dlouhovlasý vychrtlý santus se špatnými jakoby kovovými zuby. Velmi ošklivý.

Vyprávím mu, jak se mi tam žije. Objímám ho. Nebo se k němu stulím. Nechám se obejmout. Je to nějak odpudivé, ale zároveň je to můj domácí, musím se přizpůsobit, rezignovat.

To je moje doma. Tady platím nájem.

Když se ráno probudím, hned si sen zapisuju.

Je to přesně ten sen, o kterém víte, že Vám má co říci.

Přemýšlím, kde jsem zůstala? Na jakém podnájmu, když se ostatní už odstěhovali do svých dospělých životů? Dlužím si něco z toho dávného intenzivního vztahu? Čemu nebo komu ještě pořád platím nájem?

Dva dny na to jsem svůj sen vyprávěla svému psychoterapeutovi.

Poznamenal, že je to taková intelektuální bonboniéra, že je tam toho spoustu, jen si vybrat.

To vystihl přesně.

A pak jsme si povídali o objímání ošklivého.

Možná něčeho ošklivého v sobě.

Je to přece můj pan domácí. Jiného nemám.

Takhle by celý příběh mohl skončit. Ale neskončil.

Dva dny na to jsem měla rande s Drahoušem.

Měl pracovní jednání s lidmi od Vězeňské služby, tak jsme si dali rande na Pankráci.

Strašlivě lilo.

Nebral mi telefon a já se nevztekala, protože vím, že ve věznici u vchodu Vám telefon seberou. Takže nezbývalo než čekat. Hnusnější místo k čekání, než stanice metra Pražského Povstání za deště abyste pohledali. Ale ve mně se rozhostil klid. Bylo to trochu jako ve snu. Sedla jsem si na autobusovou zastávku a četla si Freuda. Po půlhodině se mraky protrhaly. Všude spousta kaluží. Zastávka mě přestala bavit. A když už jsem byla na Pražského Povstání, měla jsem to k domu, kde jsem před dvaceti lety skutečně bydlela (a o kterém se mi před pár dny zdálo) sotva tři sta metrů. Šla jsem kolem zadních dvorků a přemýšlela, jestli ten náš poznám. Je to opravdu dávno. Bylo to dešti, nad chodníky se vznášel opar, všude plno kaluží. A u nás za domem se do jedné z nich zahledím. Na dně leží prsten. Drobný bílý kroužek s kamínky. Sedí mi jako ulitý. Směju se. V tu chvíli vím, že dluh je splacen.

Dál už nikde nájem platit nemusím.

Jsem sama sobě paní domácí.

A směju se nahlas, protože Pánbůh má smysl pro humor.

A mluví mým jazykem. On prostě ví, že já vždycky potřebuju nějaký hmotný důkaz, abych uvěřila. Symbol. Připomínku. Jsem taková straka. Straka zlodějka. Straka, co si všímá lesklých věcí.

Mám ten prsten na levém prsteníčku.

Na mém levém prsteníčku jsou navlečeny tři prsteny, které spolu podivuhodně pasují.

Jeden znamená Memento mori, koupil mi ho Drahouš v Kunsthalle poté, co jsme se dali zpátky dohromady a já si ho vybrala jako náhradu snubního prstene.

Druhý vypadá jako zásnubní a našla jsem ho před dvěma lety v Barceloně.

Věděla jsem, že je to znamení. Když jsem ho tehdy v noci navlékala na prst, přála jsem si, aby se mi, aby se mi něco zdálo, a skutečně pak ke mně v noci mluvila francouzská žena a dala mi poselství. Nekecám. Najdete to popsané tady:

https://www.programnaochranusvedku.cz/l/162-dil-baru-sotous-tour-pokracuje/

Mimochodem přesně před 100 díly.

A teď k nim přibyl třetí. Úplně nenápadný, a přitom perfektně ladící k předchozíma dvěma.

Symbol mého vykoupení.

Už platím nájem jen sama sobě.

Stala se Vám někdy podivuhodně snová historka?

Jak s Vámi mluví Bůh?

Potřebujete hmotné důkazy?

A kde byste rádi seděli v autobuse?

A máte rádi červen?