282. díl, Margit: Babí

28.10.2024

Zase tu máme období štíra a s ním ostrou břitkost vyjevujících se skutečností. Bodá a řeže a nenechá nikoho schovávat se za maskami. Vášně bublají, stíny se odkopávají, valíme se v divokém proudu štíří energie obnažováni až na kost. Mnohdy je to náročné. V té intenzitě a množství vybavovaných sraček. Má to i své výhody. Nemá smysl hrát hodnou holku, nebo hodného kluka, protože na tohle se teď vážně hrát nedá. Jediné masky, které jsou povolené, jsou ty halloweenské. Štír nemilosrdně čistí, abychom pak unaveni mohli vplout do rozjímavého tempa adventu.

A tak, po návratu z krásných letních řeckých námořních dní, jedu v šíleném tempu, řeším v práci průšvihy, zaskakuju za recepční i za uklízečku, podle toho, co je potřeba, a pak měním mop či kávovar za terapeutické křeslo a zas jsem psychoterapeutka, abych v zápětí jednala s kolegy o jejich odměnách či nedostatku klientů, a to jsem zas paní ředitelka, dělám pohovory s novými lidmi a řeším stěžující si klienty a nebo zas vystupuju v nějakém médiu. A mezi tím chodím na různé semináře, kurzy a výcviky a supervize, sem tam přečtu něco chytrého a důležitého a naštěstí taky trávím čas s přáteli, byla jsem na nádherném výletě v Českosaském Švýcarsku, viděla nějaký ten pěkný film, jedla výtečného kohouta na víně, hnula si s kyčlí na sebeobraně, obdivovala výstavu dýní v botanické, potrápila bránici na skvělém impropředstavení a prochodila kus brdských lesů.

Impro na téma V hlavě bylo super. Kdo jste neviděli ten film - jedná se o animák, který se odehrává především v hlavě dívky Railly. Její chování a prožívání řídí jednotlivé emoce: Radost, Smutek, Vztek, Strach a Nechuť v prvním dílu. A v dílu druhém, kdy Railly vstupuje do puberty, přidávají se Nuda, Žárlivost, Stydlivost a všeobjímající Úzkost. Děti komentovaly, že ještě chybí Nadrženost. Ehm. Toto impropředstavení bylo o Railly v krizi středního věku a jejích emocích. A Nadrženost (nebo teda Vášeň) tu byla. Vypadala jako paní Kadrnožková z Macha a Šebestové a chovala se jako rajda. Její Smutek byl báječně depresivně melancholický a nejvíc se mu líbilo ve Sklepení stárnutí. Radost si přišla naprosto zbytečná, chvíli si lebedila v Lázních stereotypu, ale nakonec se vydala na Hřbitov sebedůvěry, aby tam objevila, co by milou Railly přivedlo zase k chuti žít a přivedla to znovu k životu. Z emocí se ještě objevoval Vztek, který nejvíc fungoval v kombinaci s Nadržeností, i když zrovna na poradě se šéfem to nebyla nejšťastnější kombinace. Po sérii nepříliš zdařilých rande z Tinderu nakonec emoce vykopaly na Hřbitově vzpomínku na jakéhosi slušného pána, kterého Railly obsluhovala na přepážce Úřadu práce a když práci našel, pozval Railly na rande, které nakonec dobře dopadlo a Railly byla šťastná. Všichni jsme si oddechli, hlavně naše namáhané bránice, a mohli jsme jít v klidu domů. A já byla ráda, že už je mi skoro pade a mám dvě děti a nepotřebuju řešit, jestli mám nějakého chlapa, nebo ne. I když na nezájem mužů si poslední dobou rozhodně nemůžu stěžovat! Jeden mi píše básně, jiný říká, že jsem vždy byla láskou jeho života, další se mě snaží naučit anglicky, jiný by se mnou rád na divokou tantrickou párty. Jak psala Baru - mozaikový muž je zárukou šťastné ženy, zdá se. Alespoň pro nás, ženy ve vyšším středním věku, kterým vyhovuje samostatný život, se takové řešení zdá ideální.

Na návštěvě v Brdech zas naopak funguje v praxi mnohoženství. Bez sexu, jen tak hospodářsky. Už jsem o tom kdysi psala, ale hospodaříme tu tentokrát v jednom muži, třech ženách a pěti dětech. Vaříme, pečeme, povídáme, tvoříme, hrajeme, odpočíváme a jako vždycky užíváme pohodu a souznění. S touhle rodinou se kamarádíme dlouho. Byly jsme s tou kamarádkou vždycky těhotné ve stejnou dobu, ti naši starší se narodili týden po sobě a první dva tři roky jsme spolu trávili spoustu času. Teď se vídáme málo, ale ti dva jsou vždycky po pár minutách jak dvojčata! A taky jsme byli v lese (houby jsme našli, páč jsme tam šli až odpoledne, další den jsme ale vyrazili už před obědem do bývalého vojenského prostoru a našli hub hromady) a děti s kamarádky mužem štípaly a vozily dříví (což je překvapivě bavilo daleko víc, než jsme čekali) a hrály pingpong a vědomostní soutěže... A my jsme s kamarádkou navařily a napekly několik jídel, které všechny do pár minut zmizely. Třeba usekané párečkové prsty v obvazech z listového těsta a nehty z mandliček. A večer film, děcka vybraly Gympl, viděla jsem to poprvé, překvapivě působivé, možná tím, že máme děti v tom věku, spustilo to úvahy a debaty o tom, jak žijí naše děti, a zda provádějí něco nebezpečného či nelegálního. A naše vcelku upřímné děti začaly vyjmenovávat, co všechno nedělají a o čem všem, co dělají, nám přece řekly… Debata se vedla nejen o sprejování grafity a pití alkoholu, ale i experimentech s marihuanou a jinými látkami (mně třeba velmi zaskočilo, že ani jedno z mých dětí nikdy nezkusilo marihuanu - jsem za to ráda, samozřejmě, jen u té 16leté je to v Praze celkem neobvyklé) a hlavně o vztazích a o tom, od kdy spolu lidi chodí, zda od první líbačky, prvního sexu, nebo od chvíle, kdy si řeknou "chodíme spolu" a oba to odsouhlasí, jak se to liší mezigeneračně, a o tom, kdy je vhodné představit svého partnera/partnerku rodičům a jak to kdo z nás měl. Velmi zajímavá debata to byla, děcka jsou opravdu přemýšlivá, vnímavá a otevřená a být jim rodičem, je sice občas dobrodružné, ale moc prima.

Říjen se chystáme zakončit halloweenským večírkem, k němuž jsem zmanipulovala Ev a ona zas ukecala svého muže. Už druhý týden vymýšlíme, co tam bude a nebude a jaký si kdo vyrobíme kostým. Kdo půjde za Beetlejuice, kdo za kostru z mexického Dia de los muertos, kdo za Harley Quinn, kdo za mumii a kdo za někoho z Addams family? Objeví se Fredy Cruger nebo panenka Chuckie? Kolik dorazí děsivých klaunů? A dočkáme se Střihorukého Edwarda? Rozhodně je v plánu vytvořit oltář vzpomínek pro všechny naše milované, kteří z tohoto světa odešli. Určitě tam chci dát fotky obou babiček a dědy a malého synovce. O moc víc jich zatím nemám - ne, to není povzdech, to je vděčnost. I když to jednou přijde, to je jasné, nijak zvlášť se neděsím, ale ani se netěším.

A tak si zatím užívám přenádherně barevného babího léta klonícího se k podzimu plného slunce v listí stromů a rosy v pavučinách (v počasí a vlastně i ve vlastním životě), snažím se nezávidět všem, kdo jsou momentálně v Berlíně a občas zas píšu básně:


Básníkovi


V kaluži tvých slzí,

v zajetí tvých dlaní,

v pralese tvých vzdechů

umírám…


V jásotu tvých veršů

v zakletí tvých citů

oslněna touhou

rodím se…


Já vznešená,

já zatracená,

děvka i královna,

bohyně i lůza lůz.


Kdo rozsoudí,

co hříchem je,

co láskou?


Navždy nemrtvá,

životem sražena

a smrtí oživována,

já, múza básníkova,

děvka i královna,

rodím se stále znova.


Jaký je váš baboletní skoropodzim? A jaké emoce nejčastěji ovládají váš život?