285.díl Baru: Nekonečná symbióza lidí a molů

Dobré pondělní ráno. Sedím uprostřed holobytové místnosti a čekám na řemeslníky.

Už brzy přijdou a toho všeho se zbaví. Zbaví se mé staré kuchyně. Aby do týdne instalovali

novou. Mladou. To bude jinej sekáč. Ta už se nezakecá. To už neokecám. Tam už určitě budu

pořádně vařit. (Bez polotovarů.) Tam už se nikdy neusadí potravinoví moli. Tam už nikdy nic

nezasmrádne v lednici. Tam už nebudou v mrazáku svetry (ne, nebojte, nemám Alzheimera,

vysvětlím později).

Zatímco z Margit se pomalu stává světoběžnice a ona Vám o tom určitě časem povypráví, já

jsem s podzimem zalezla domů do brlohu. Je to zajímavý. Jak se to samo děje, že

s ubývajícím světlem zalézáme do nor. Steleme tlusté peřiny, rozsvěcíme domácí světla a

vytahujeme tlusté ponožky.

A na mě přišla ta kuchyň. Pravda je, že nápad a finance se musely vynořit již před půl rokem,

kdy jsem to své porozvodové vyrovnání vzala opravdu z gruntu.

A teď je to tady.

Jestli tedy přijdou.

Řemeslníci.

Někdy mezi osmou a devátou.

Slib je slib, ale nikdy nevíte.

Nemohu zapomenout na situaci před mnoha lety, kdy jsme dělali v obýváku francouzské

okno na balkon. Někde to tu v blogovzpomínkách taky bude. Objednávka půl roku dopředu.

Den Dé. Říjen. Půl bytu vyklizeného. Natažené folie, nastoupená bourací četa. Soused

připravený s kladkou, protože se okno muselo táhnout do třetího patra venkem. A zatím

někde po cestě na dálnici slítlo naše okno z valníku. Obrovské štěstí, že tenkrát bourači ještě

nezačali. Dalších šest týdnů jsme žili de facto na staveništi. A byl listopad. Básník Holan

píše, že pravé velikosti nabýváme na kolenou. To bych opravdu nerada opakovala.

Radši budu malá.

Takže teď doufám v šťastnou cestu kuchyňářů a žádné dopravní komplikace.

Co Vám však chci povyprávět, je, co celé akci předcházelo. Ono to totiž není jen tak.

Ono se řekne, tak to paninko všechno vykliďte.

Ale paninko, ono je tam v nitru kuchyně schované peklo.

To mám opravdu tolik věcí? Opravdu to všechno potřebuju?

Tak formičky na zajíce a zajíčky … po většinu roku nesmysl, ale na Velikonoce.

Chladící válec na láhev vína … po většinu roku nesmysl, ale na letní piknik.

Obří plastová mísa … po většinu roku nesmysl, ale na Vánoce na bramborový salát …

Btw. Ten letos určitě nevyužiji, neb dcera je na Štědrý den s tatínkem, Drahouš s rodinou a já

budu zcela sama…. A na salát, na salát se zřejmě úplně vykašlu.

V té nové kuchyni.

Hrozně se na to těším.

Na toulání po městě. Už mám i průvodce. Novou knížku Jardy Rudiše: Vánoce v Praze.

Doporučuji. Knížku. Ne Vánoce o samotě. I když …

Ale zpátky.

Všechny ty krámy pečlivě ukryté v hlubinách staré linky teď vyplouvají na povrch.

A stěhují se do ložnice. Něco umístím u vchodu do domu a rozdám sousedům. Ale furt je

toho spousta.

Po nádobí přichází spíž.

… A …. potravinoví moli.

Moli potravinoví, s nimi nikdy nejsi sám.

Moli … pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít, a nepřestanou hrát, když nemáš

chuť se smát … Otravní jak autor písně sám, prorostl nám dětstvím, mimoděk

se ten hudební socialistický příznak připomíná, jak se vynořuje spontánně

z hlubin paměti, a to jsem nevěděla, že jeho text je o hmyzu. Fuj. Oba.

Mrazák.

Mrazák jsem začala vyklízet již minulý týden.

Byli jsme doma společně s dcerou a Drahoušem, který se učil na doktorát.

A ten teda už má, jupí a je to událost století.

Říkám mu teď Doktor Gigolo. (Skoro jako Doktor Živago, ne?)

Málem jsme se ve finále jeho studia zabili, ale dobře to dopadlo a jsem na něj

pyšná. Na doktora.

Minulý víkend zněl rozkaz jasně: Vyjíme zbytky z mrazáku.

Filé, smažený sýr, plněné bramborové knedlíky a mražené houby v různém

poměru.

A kaldoun. Můj legendární drůbeží kaldoun s masem a knedlíčky. Loni poctivě

čerstvě zamrazený. To všechno jsme jedli … ne všechno ne … v úterý večer

si s hrůzou vzpomenu, že ten kaldoun jsem dala do mikrovlnky rozmrazit, ale

nejedli jsme ho …

Néééé. Sakra. Rozmrazený kaldoun tři dny stojící v mikrovlnce … ne, to

nechcete … ani vyprávět … ještě, že to všechno vyhodí. I tu mikrovlnku.

Většina lidí má v mrazáku jen jídlo.

Ale ne já.

Já tam mám v mrazáku model lodi z modelíny, co tam ukryla dcera po pokusu

z fyziky.

A svetry.

Moli jsou totiž i šatní.

A tady nechávám dramatickou pomlku neb o molech šatních se nevtipkuje.

Hlavně když milujete kašmír.

Kašmír.

Ten kašmír, co Vás zahřeje i zrujnuje.

A ty šatní zmetci se do něj v temnu zakousnou a udělají cestičky v kabátě

v hodnotě měsíčního platu. Na rukávu svetříčku se objeví drobné dírečky a vy

víte, že jste to zase nezvládli. Nejedí umělinu. Nejedí vlnu. Nejedí funkční

materiály. Žerou můj kašmír. Můj. … mám všechno, postřik, lapače, trpělivost,

víru … a moli …

Ale nevzdávám to…

Martin Luther řekl: "Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes bych

šel a zasadil jabloň."

Já, kdyby vyhlásili zítra konec světa, stejně dám kašmír do mrazáku.

Teď teda mrazák nemám.

Ale zachovala jsem dostupnost kávovaru! Kofein musí být.

Jsem připravena, mohou přijít. Už volali. Jsou na cestě.

Řemeslníci. Ne moli. (Ale i ti se určitě někde krčí a číhají na svou novou

příležitost.)

Držte mi palce.

A závěrem? AI by o mě řekla:

Barbora Nová je postmoderní autorka odkazující ve svém díle na různé jiné

autory a periodicky se vracející k tématu hmyzu, evidentně fascinována

zejména moly.

Kdy naposledy jste něco přestavovali?

Co se skrývá v hloubi Vaší kuchyně?

Co přesně máte v mrazáku?

Co jste kdy zapomněli v mikrovlnce?

A Vaše vztahy s moly?

(PS: Na molech je strašné i to jejich skloňování podle vzoru pán, nikdy nevím, jaký je tam "i".)