408. díl Margit: Z druhého břehu a Clementine: Jak jsem se jela hledat

Z druhého břehu

Prožívám s Baru její náročný období a snažím se být jí takovou podporou, jakou potřebuje. Ani ne moc, ani ne málo. Nepoučovat, nepanikařit, nedolézat, neodmítat, být… A taky být pro své ostatní kamarádky a pro svoje děti a pro svého chlapa a taky s nima a jen tak sama se sebou a tak…

Užívám si se svýma dětmi a svým milým, hodně pracuju, snažím se i odpočívat a udržet si pozitivní ladění. Děti, co už jsou tak velký, že se jim tak skoro zdráhám říkat, jsou v mém životě stále více jen blahosklonnými návštěvníky. Ještě jsou ochotné si se mnou občas povídat, strávit nějaký ten čas, udělat pár vtipů a uvařit nějaké společné jídlo. Tuhle jsme vedli dlouhou konverzaci, zda je lepší být člověk, nebo prase, protože prase (teda prasnice) má orgasmus trvající přes půl hodiny, ale sex obvykle tak jednou do roka… zas ale může teoreticky ořezávat svůj vlastní špek a vyuzený ho užírat, takže netloustne…. Hmmm?

Poznala jsem spolutchýni a představila BBho svojí mámě a bráchovi, nevlastnímu tátovi, švagrové, strejdovi, neteři a mámině psovi. S extchýní už se seznámil dávno a mého exmanžela potkal nedávno v autobuse s Clementine. Máma si s ním povídala dojemně jednoduchou němčinou, spolu s tácem chlebíčků, sekanou s br-salátem, spoustou grilovaných dobrot a nějakým tím pivem, to vytvořilo dokonalou konverzaci. Padli si do oka. Jen moje máma nechápe, proč si takhle komplikuju život. No, to já taky ne, ale co už…

Jak už jsem avizovala, moc toho teď nenapíšu, protože se mám dobře a není úplně o čem… A tak jen podávám tuhle zprávu z druhého břehu rodičovství, kde je všechno, jak má být…

A taky má drahá Clementine vám napsala příspěvek - takže tradá... křeslo pro hostku:

Clementine: Jak jsem se jela hledat

Březen: Že sem budu psát příspěvek, už vím dlouho, dokonce i tak nějak tuším, o čem. Ale až když se vznesu nad Prahu a potlačím výčitky, že se nevěnuju přípravě workshopu, začnou mi chodit slova. Stromy se ještě neprobudily. Zvrchu vidím zelený jehličnany a holý listnáče, co takhle zdálky připomínají kožich. Mourovatej, jako ten, kterej jsem před rokem uspala.

Den 0: Vyrážím z Berlína, nikoliv z Prahy, o což se zapříčinila moje nepozornost. Nějak jsem se pracovně ocitla v Kolíně (DE) bez zpáteční letenky. Protože mám skvělého muže, dovezl mi do Berlína věci do zimy, strávili jsme tu pěkný víkend, prošli jsme se kolem mojí starý adresy, a nakonec mě zanechal mně samotné. Před deseti lety touhle dobou jsem začínala sérii pohovorů, která vedla k tomu, že jsem tu pak pět let žila. Že všechno souvisí se vším dokazuje i to, že na osobním pohovoru na konci března jsem v den jeho kulatin poznala Margitina současnýho muže a svýho nejbližšího berlínskýho kamaráda.

Berlín mám zarvanej hluboko. Stejně jako tehdy, i teď mě o sobě nutí pochybovat, a stejně jako tehdy nakonec raději odjíždím. Neděli večer jsme strávili s dvěma kamarády, seznámila jsem s novým drinkem, co je aktuálně in: Maté sekt, tedy maté čaj (trademarkový berlínský zdroj energie) a bublinky. Sedíme dlouho do noci v prvním teplým dnu, dokud se nezmění ve studený, odjíždím z Ostkreuz zpátky na Alexanderplatz a v okně S-bahnu se odráží holka, kterou nepoznávám.

A ještě nevím.

Ráda cestuju sama. Tenhle vejlet byl takovej nápad v okamžiku, kdy jsem se zděsila, že pokud se nám podaří počít, hned tak si, kór sama a kór daleko, nezacestuju. Vymyslela jsem si Thajsko, život, party, moře a drinčíky, jenže okolnosti mojí práce, aktuálního studia a obecně potřeba samoty mě nakonec táhnou úplně jinam. A tak v pondělí ráno sedím v prvním spoji na trase Berlín-Hamburg-Kodaň-Lund. Přespím v Lundu u sestřenice a pokračuju: Do Stockholmu, a následně nočním vlakem přes celý Švédsko až do Narviku. (Pokud věříte, že Německo je spořádané a Ordnung muss sein, ráda bych podotkla, že vlak do Hamburku jel z jiné koleje, v jiný čas a přistavená byla jiná souprava. Nejedu tuhle trasu poprvé; tehdy zase v Hamburku přistavili poloviční vlak a vyhlásili, že kdo nemá místenku do těchto vagónů, tak nejede. Jsem nedělňátko, takže jsem se svezla.)

Když jsem si kupovala lehátko do ženskýho kupé, švédský dráhy mi přiřadily upper berth, close to an animal. Zvíře je chlupatej pes jménem Godvar, jeho majitelka se jmenuje Anna Marie, a spolu jedou na víkendovej kurz pastevectví sobů. Další spolubydlící je Sofie, studentka umění z Amsterodamu, Švédka s ukrajinsko-kubánským původem.

Trochu závidím, vždycky jsem doufala, že potkám někoho v nějaký zemi a budeme mít několikařečový potomky. Ráno u snídaně si o tom povídáme, o identitě. To, že nevím, kam patřit, je o mně celkem známý. Teď jsem teda v Čechách, s Čechem, a co s tím prvním, to úplně nevím. 

Ráno u snídaně taky setrvale žasnu. Tuhle cestu jsem chtěla jet už hrozně dlouho, a je skvělá. Pomáhá, že je nádherně. Budíme se ve sněhovým království. Kiruna hlásí 10 pod nulou. Na obzoru hučí komíny. Ostrá modrá a bílá. Stoupáme, až se ocitneme v Norsku a nad fjordem (to jsou ty mořský zářezy do krajiny, nikoliv ty hory nad mořem, aspoň mně se to vždycky pletlo). Klesneme do Narviku. Člověk by čekal, že norskošvédský vlaky pojedou nějak spořádaně, ale ve dvě mi jede bus z Narviku a docela dlouho mi není jasný, jestli ho stihnu. Zpoždení nadjedeme a zase nabereme. Nicméně, stihnu, a další čtyři hodiny koukám na fjordy za oknem na trase Narvik-Tromsø, jako by se nechumelilo (nechumelí se, bude až zítra).

A ještě nevím.

Za oknem se kutálí slunce za hory po přímce, která je obzoru mnohem blíž než u nás, a tuhle jedinou plně jasnou noc taky vidím nádhernou záři. Není to poprvé, ale skoro jako by bylo. Píšu muži, že tu chci žít. Následující dny se chumelí a chumelí. Občas mívám zkrat, navzdory svému zkušenému cestovatelství, a vynechám zamyšlení nad tím, jak asi bude na místě, kam mířím. Podívám se na předpověď… někdy. Loni nebo kdy jsem jela do Holandska za kamarádem, a protože ve střední Evropě zuřilo horko, nenapadlo mě, že by v Holandsku (kde jsem byla minimálně desetkrát), mohlo třeba pršet. U Arktidy jsem sice koukala na předpověď a teploty, ale nenapadlo mě, že tam bude sníh! Nebo že to, že má sněžit, může znamenat, že ho za můj krátký pobyt napadne půl metru.

Arktida mě zasáhla do srdce. Nerada cestuju sama a za nikým. Jsem ráda, že jsem tady na severu u akční český rodiny, že běháme sněhem (už jste někdy odklízeli sníh ze střechy jurty?). Jsem ráda, že koukám z okna na moře. Jsem ráda, že jdeme plavat a na vánici se díváme z horkýho venkovního bazénu. Jsem ráda, že moje nedokonalé zimní barefooty skoro úplně stačí na to, abych došla vánicí, kam potřebuju.

Intermezzo (se dozvíte na konci).

Ráda cestuju sama. Malým letadlem do Trondheimu, kde se procházím malými uličkami. Kde se koukám na moře a na řeku. Trondheim je svůj, ale taky něco mezi Prahou (Zlatá ulička), Lisabonem (jak se zvedá kopec) a Berlínem (široká třída). Usměje se tu na mě kluk, no, mladý muž, jako na mladou holku. Možná naposled, napadne mě. Přemýšlím, jak dlouho ještě budu aspoň takhle — za chůze, s tvářemi červenými mrazem — schopná předstírat, že jsem mladá.

Vracím se domů přes Lund, Berlín, Utrecht, Rheine, nabírám další hrst historek s DB, které jsou trochu vtipné a trochu se mi chce něco zapálit. Na cestě z Rheine do Berlína vlak 1. se zdrží o dvě hodiny, protože čeká na posádku z protijedoucího, taktéž zpožděného vlaku, 2. několikrát přesměruje trasu, čímž dojezd do Berlína posouvá tam a zpátky o hodinu, 3. vyhlásí, že místo do Berlína dojede pouze do Hannoveru. To mám za to, že jsem nechtěla vstávat na ten dřívější, který jel včas a nezabalil to v půlce. Měla jsem plán, že u Margitina muže popadnu zbytek věcí a vrátím se na nádraží na poslední vlak do Prahy. Nakonec to stihnu. Nakonec stojím v neskutečným okamžiku v nedělním odpoledni na Berlin Hauptbahnhof, všude davy, až nakonec jako mateřská náruč dorazí vlak ČD a přijme mě, která má navíc zaplacenou první třídu, do svý pohodlných útrob. Já totiž spěchám domů.

Vím.

Jsem klidná. Jsem klidná, když se na naprosto neznámém místě v neznámém městě při 5 pod nulou v oblečení, které se nedá tak úplně považovat za arktickou výbavu, škrábu do debilního kopce ke kamarádce, a to tak že napoprvé blbě. Jsem skoro klidná, když na nádraží v Hannoveru chroupu syrovou rybu. Jsem klidná, když I. řídí na zasněžený silnici, jsem klidná, když sedím v miniletadle nad fjordy, jsem klidná v obřím davu. Nejsem klidná, když stojím u dveří a dobouchávám se na muže, který chvíli nechápe, že jsem se skutečně vrátila o den dřív.

Duben: Letím do Londýna. Lesy zvrchu už nepřipomínají kožíšek. V tichý nenápadný uličce, kterou mě vede Becca podél tratě ve West Hampstead, rozkvétá šeřík. Pracovně bydlím v SOHO v 5-hvězdičkovém hotelu s bazénem (nemám plavky). Snídáme s mou nejmilejší a vedeme krásnej otevřenej rozhovor. Ale emoce, emoce teprv přijdou, má milá. Emoce mnou škubou, když to teď, o více než měsíc později, dopisuju. Možná kupujeme dům. Možničká by mohla přijít pracovní nabídka do Londýna.

Vydala jsem se hledat, kdo jsem, jakej smysl má pro mě koučování, myslela jsem, že někde po cestě se mi něco ukáže.

Intermezzo: Je pátek 14. března. Za pár hodin mám call, kterej rozhodne o tomhle krátkodobým (dál s otazníkem) londýnským dreamjobovým angažmá. Teď ale stojím u okna, koukám na moře, na telefonu mám muže, a v ruce držím pozitivní test. Na covid? Ptá se kamarádka, které volám jako asi páté. Muž, sestřenice, Margit, nejmilejší, kamarádka. Asi. Co se divíš, dyť jsme dělali všechno správně, praví muž, zatímco já jsem v šoku. Nečekala jsem, že mě to zaskočí, nečekala jsem ten brutální impuls štěstí. Ráda cestuju sama, ale jak se ukazuje, na týhle cestě mám společníka celou dobu.

O výrazně míň jsem čekala, že teď, v 10. týdnu, budu nabírat slzy de facto furt. Já a hormony? Já a matka? Ve čtyřiceti? My a rodiče? Co se to kurva děje? TBC, doufejme. Termín mám na narozeniny nejmilejší. Muž je dojat konstantně. Rodiny jsou dojaty od Velikonoc. Držíme si palce.

Držte nám palce. Baru a minibaru držím taky všechny palce.

A co vy, komu držíte palce?

Jezdíte rádi vlakem?

Je cesta důležitější než cíl?

Komu jste volali jako druhý, třetí?

Už jste se někdy ptali umělý inteligence, jestli jste si tu rybu měli dát?

A jestli ty divný křeče můžou znamenat těhotenství?

A jakou máte šanci, že budete trpět nevolnostmi?

A jestli můžete pálivý jídlo?

A jestli můžete lítat?

A jestli si můžete barvit vlasy?

A jestli ta ryba byla fakt oukej?