409.díl Baru: Hlavně se neposrat

Jedu na dvoudenní workshop o wellbeingu. Vedu ho. Sama. Krásná, dobře placená práce, která se v těchto dnech opravdu hodí. A přesto jsem v napětí. Vlastně z napětí skoro nevycházím. Díkybohu za ty sos léky od psychiatry. Po nich cítím uvolnění mysli i těla.

Mám workshop dohodnutý tak, abych ještě první den v podvečer stihla návštěvy v Motole.

Holky, co to organizujou, jsou skvělý, a taky mají děti.

Moje dítě má léky, ale čeká na další a další vyšetření. Bohužel magnetická rezonance ukázala nějaká zánětlivá ložiska. Nic moc víc se neví. Diagnózu, o které se doktorka zmíní do telefonu jako možné, si chvíli googluju, ale pak se rozhodnu nestresovat. Až budeme vědět víc, budu to řešit. Teď se musím koncentrovat na práci.

Upravím si hotelový prostor s židlemi do kruhu.

Přivítám dvacet lidí z oboru a rozjedu s nimi dvoudenní celotáborovou hru, jak to všechno v naší profesi přežít ve zdraví, jak šetřit síly a neposrat se.

Měla jsem si pořídit to motivační tričko s tímhle nápisem.

Už dlouho po něm koukám.

Hlavně se neposrat. Šije ho brněnská Puravida.

Příště.

Povídáme, analyzujeme, zkoušíme si, hrajeme si, zažíváme.

Zážitek je nejvíc.

Druhý den se více hýbeme a pracujeme s hlínou.

Je to paráda. Zažíváme hlínu s hudbou i bez ní. Sami, ve dvojicích, ve skupinách. Necháme se hlínou vést. Vždycky, když skupina pracuje, beru si i já kousek hlíny. Nechám si něco vzniknout pod rukama. Tentokrát je to zvláštní proces. Mažu hlínu po podložce, hnětu ji. Nic jiného se neformuje. Koukám na rozorané pole. Ano tohle jsem já, jsem rozorané pole. Pěknej humus, ale šance nového začátku, setby, zrodu. Kéž je to tak, že mám šanci znovu zasít. Vytrhnu se z myšlenek. Musíme se posunout dál. Další cvičení a reflexe, další aktivity.

Už se blížíme ke konci.

Evaluační listy. Zhodnocení celého dvoudne.

Šest minut samostatné práce a pak závěrečný devadesátiminutový blok. Uzavírání.

Co si každý z frekventantů pomyslně odnáší, jak posílí v následujících obdobích ty oblasti wellbeingu, kde mají deficit a tak.

Pohoda. Dojezd. Splavnost. Trocha aromaterapie do toho a jedu domů.

Zaškrundá mi v břiše.

Sakra.

No šest minut a záchod je hned vedle místnosti. To stihnu. Život s průjmy, o tom bych mohla napsat román. Zejména při zprávách z nemocnice. Některé hovory přijímám už rovnou na wc (naštěstí o tom ti doktoři nemají ani tušení).

Takže šest minut.

Běžím tam.

Tak běžím … neběžím, ale je to takový ten zdánlivě nenápadný, rychlý přesun se staženými půlkami a poměrně svižným pohybem nohou. Jen už být na místě. Mám na sobě legíny a na tom volné kalhoty a zástěru pro práci s hlínou. Zástěru odhodím u umyvadla, dveře k toaletě jsou zavřené. Sakra. Zpomalím, ale na zpomalování teď opravdu není prostor. Je tam někdo, řeknu, než vezmu za kliku. Nadbytečná věta... Je tam někdo? Nikdo se neozve. Rázně vezmu za kliku. Otevřu a zabouchnu za sebou.

Pět minut.

Ta věta bohužel způsobila dvou vteřinové zdržení. Takže, když stahuju tři vrstvy spodního oděvu, již se to děje. Usedám na mísu a už se to děje… a děje se to další minutu. Není cesty zpět. Tenhle proces má jen jediný směr, a to je směr ven. Gravitace nutně zasáhne všechny spodní vrstvy oblečení. Mohla bych se rozplakat, zamknout se tu, čekat, až někdo přijde a osvobodí mne. Mohla bych se vrátit, jak jsem a udělat nejslavnější coming out v dějinách prevence vyhoření…. Jenže v krizích já spouštím program "Řešení".

Udělám rychlou analýzu škod a stanovím priority.

Čtyři minuty.

Hlavně nesmím smrdět. To je priorita.

Spodní prádlo vyhodnotím jako zcela no go.

Legíny a kalhoty.

Široké kalhoty dostaly plný zásah na lýtkách.

Legíny méně. A dají se rychle přeprat.

Takže rychle a nenápadně k umyvadlu a přeprat legíny. S holým zadkem, třicet vteřin, snad nikdo nepřijde.

Tři minuty.

Obléci se do mokrých legín, zavázat zástěru od hlíny a nenápadně se vrátit do místnosti pro Ikea pytlík a éterický olej lemongrass.

Oblečení do pytlíku, olej na sebe.

Papírovými utěrkami otřít boty a podlahu. Vše spláchnout.

Dvě minuty.

Kontrola u zrcadla. Úsměv. Utřít rozmazané oči.

Minuta. Návrat do místnosti.

Pomalu končete vaši samostatnou práci, zbývá nám jedna minuta. Zahlásím a posadím se na svou židli. Studí mne mokré legíny, ale to je to nejmenší.

Jéééé, co tady tak voní, ptá se jedna frekventantka.

Lemongrass, Lemongrass je proti stresu. Pronesu moudře.

A pomyslím si, že možná lemongrass a hovna.

To je nejvíc antistresová kombinace.

Rozjede se závěrečný blok.

Hodnotíme a zamýšlíme se. Publikum je nadšené. Byla to skvělá práce a každý si odnáší něco pro sebe. A je tu poslední úkol.

Účastníci se mají zamyslet nad třemi otázkami:

Co pro sebe v oblasti wellbeingu uděláte dnes?

Co příští týden?

Co v příštím roce?

Já v tom mám jasno. Dnes pojedu přímo domů a zavolám dceři v určený čas z auta.

Příští týden si dopřeju čtyři dny volna a pojedu na koloběžce a v příštím roce dám výpověď na jednom ze svých pracovišť.

Došlo mi, že takhle to dál nejde.

Neplatí hláška Hlavně se neposrat. Platí hláška: Posrat se a přežít.

Velmi užitečný seminář.

Jinak zprávy z mého života:

Už jsem profík na kolobrndě. Mám v nohách spoustu kilometrů v Polabské nížině. Umím střídat nohy a ten pocit, kdy jedete a počítáte si nohy: osm, osm, osm, osm, osm, čtyři, čtyři, čtyři, čtyři (v kopci), a pak jen osm, osm, osm, osm nebo deset, deset, deset, deset … když se chcete svézt. Nic jen ty osmičky a cesta přede mnou. Jen před řídítka. Dívám se jen před řídítka. Osm, osm, osm, osm. Za chvíli budu zenový mistr.

Osm, osm.

Co pro sebe uděláte dnes?

Co příští týden?

Co v příštím roce?

A pos.ali jste se někdy?