410. díl, Margit: Ambivalentní láska

"Všem matkám dnes přejeme vše nejlepší, protože za všechno mohou, a my jim za to s vděkem a ambivalencí děkujeme." viselo včera, na Svátek matek na facebookové zdi psychoanalytické společnosti. S vděkem a ambivalencí.... na lásku zapomněli... ale jinak dost sedí... Láska, vděk, kousek lítosti, kousek vzteku... ambivalence... Zajímalo by mně, co ke mně cítí moje děti. A jak se to bude v letech měnit. V tuhle dobu je to úplně super s dcerou – ta mladá žena je úžasná, trávíme spolu spoustu skvělých chvil plných hlubokého kontaktu... povídání o partnerství i různých dalších mezilidských vztazích, o životě, o světě, o ženství, o povolání... s mladým mužem jsou teď častější ty náročné chvilky, kdy ho rozčiluje obsah mých slov, frekvence a délka mého mluvení i tón mého hlasu, chvíle, kdy ho nic nebaví a nic se mu nechce a je protivný až na půdu s dojemnými chvilkami, kdy mi něco uvaří, nebo se dokonce přijde obejmout a pomazlit... někteří si myslí, že z něj roste báječný mladý muž, jiní se obávají, že bude stejný morous a protiva jako jeho otec, já jsem napjatá a snažím se to moc neposrat. Aby to pak mohlo být s ambivalencí, ale i s vděkem. A tou láskou!

Mateřství je náročná disciplína. Zároveň je to to to nejkrásnější a nejcennější, co v životě mám. Ženy kolem mě to mají podobně. Barunka žije asi jedno ze svých nejtěžších období díky tomu, jak se daří či nedaří její dceři. Clementine se stává mámou a dojemně to dokumentuje na svém blogu a podělila se i tady. Marťa se toulá po pobřeží a chlapečky zatím klidně odložila (statečná žena - ani složitostmi ve zdravotním stavu syna si nenechává sebrat životní radosti!). Pavluška má doma, teda spíš někde ve světě, dospělého chlapa, co z něj vyrostl umělec a světoběžník... A to jsou jen ty nejbližší... Nemám moc čas se s nimi potkat, jen s Baru nám to teď hezky vycházelo, akorát je to jen díky tomu, že na ni nemá moc čas ten její… Jj, partnerství je taky složitá disciplína.

Zdálo se mi o exmanželovi. Byli jsme mladí, někde na chalupě na dovolené s jeho rodinou, byli jsme domluvení, že s nimi strávíme nějakou chvíli, a pak pojede někam sami, ze budeme cestovat, myslím, že jsme měli odplout dvoumístnou plachetnicí. Ale on pořád dělal nějaké věci nima, tvářil se, jako nic a dny ubíhaly. Byla jsem hrozně naštvaná a cítila se úplně bezmocná. Řekla jsem si, že odejdu sama. Že se prostě sbalím a než se vrátí z další výpravy za dřevem, už tam nebudu, odpluju, nebo vezmu svoje auto a odjedu… to rozhodnuti bylo hrozně úlevné. Ale pak se tam objevila naše malinká dcerka, chtěla udělat culíčky a skákat a mazlit se… a já si uvědomila, že nemůžu odejít, protože s ním mám ji… hrozně jsem plakala, hrozně to bolelo… Ta bezmoc…. Ze vztahu se stalo vězení.
Mluvili jsme včera s BB o našem vztahu, jak je nám spolu dobře, ale jak má dojem, že v něčem (třeba v sexu) jdeme do rutiny… a jak čeká, že se dřív nebo později objeví nějaký jiný muž, který mě zaujme, přitáhne… Odstartovala to debata o loučení se svobodou a vyprávění o mojí party, v jejímž závěru jsme totálně opilá nějakému chlapíkovi vyrývala nehtem na záda svoje telefonní číslo, aby se mi ozval a přišel se podívat na moji svatbu)…
Já nevím, někdy toužím po flirtu. po tom pocitu, že by to šlo, po tom lechtání, po té energii… Třeba když jsme šly s Baru na čáry, touha zažít čarodějnou noc u ohně, v tanci, zpěvu, pohledech, jiskření, s nějakým mužem nebo muži, nic víc, nic míň, jako tenkrát v dávnověku u Sečské přehrady… Ale nechci o ten vztah přijít, velmi mě naplňuje. Dlouho jsem se žádným mužem necítila tak bezpečně a přitom živě, hravě, se sexualitou naplno oběma směry
I když si nás spolu neumím představit za deset nebo dvacet let (ale to si nějak neumím představit ani sama sebe)… Nevim… proč spolu lidi zůstávají, když už nemají ani děti ani sex? Prý že z lásky. Jasný, chápu. Akorát nevím, jestli to umím, takovouhle lásku. Snad jo, snad se to s tebou naučím, můj milý BB.

Až se tvé oči 

utopí v mojí hlubině,

až se tvůj penis

ztopoří v mojí vagíně,

až naše duše

obejmou se pevně,

až budu v tobě 

tak jako ty ve mně,

až na věky věků zastaví se čas,

nebude na světě nic kromě nás.

Zažila jsem to. Jak se naše duše objímaly. Viděla jsem to tenkrát u ohně, cítila, prožila... Vím, že to tak může být. Spojení muže a ženy může být veliké. Nejsilnější spojení ale zažívám se svou Sestrou a svou Dcerou. Pouto tak hluboké, tak samozřejmé, tak silné... Čáry... Magie... Síla... Co je nahoře, je i dole, co je uvnitř, je i vně… Křížem - krážem. Země, oheň, voda, vzduch… Dvě Čarodějky, co střeží Prahu ze dvou protilehlých kopců nad Vltavou. Sestry.

Vypláču za tebe
půlku tvých slz
vyrvu si za tebe
půlku svých vlasů.
Mé kosti
poponesou tvoje trápení,
moje srdce
bude bít za tvé
až jednou ti dojde dech.
Sestro.

Láska je komplikovaná a jednoduchá zároveň. Tak jako mateřství. Stačí to je naplno žít a neposrat se z toho (nebo jen občas, že, Baru?).

Co cítíte ke svojí mámě? A ke svým dětem? Proč zůstáváte se svým partnerem? A máte nějakou Sestru?

P.S. Jo a k Barčinu poslednímu příspěvku - mně se to stalo naposled před dvěma lety na letišti v Honkongu a od tý doby si do příručního zavazadla beru vždycky vlhčený ubrousky a náhradní spoďáry!