411. Baru: Kdyby tak všechny těžký časy byly jen PMS

Realita dní se sestává z práce a návštěv nemocnice. Nahoru dolu, odběry, vyšetření, některá velmi invazivní, cizí slova, moje dítě tam objelo půl baráku. Bylo na kardiologii, na očním, na ušním, na plicním, na sonu všeho. Bude tak zkontrolovaný … pojmy přituhují po pediatrovi psychiatr, po psychiatrovi neurolog a když se vysloví název dalšího oddělení od o … to vážně nechcete slyšet. Ale díky Bohu to všechno vypadá čistý. Budeme to hlídat, ale snad dobrý a všechno to způsobila psychosomatika a pocit extrémního přetížení. Léky pomalu zabírají. Příběhy ostatních dětí z oddělení jsou koncentrátem bezmoci a zoufalství … ale pak tam taky hrajou flašku, kličkujou před sestrama, nadávají, pomáhají si, někdo s někým chodí, poslouchají hudbu a těší se na nové díly Soudkyně Barbary a navlékají korálky a objímají se, když někomu z nich není dobře. Young adult román z psychiatrie by někdo měl napsat. My děti ze stanice Motol.

A přitom na zahradě sedí rodiny jako ta naše. Nebo slepá maminka s vodícím psem. Za jedním klukem chodí snad devadesátiletá babička s chodícími hůlkami. Za dvěma holkama dědeček, který je na jiném oddělení primářem a přiběhne v bílém mundůru. Občas se na návštěvu přimísí kamarádi a spolužáci, a kdybyste si nevšimli náramků na ruce, nepoznáte, které dítě tu po páté hodině zůstane a které půjde domů. Místní jsou většinou hodně hubený, ani nevíte, zda je to camp pro modelky nebo koncentrační tábor.

A občas je někdo nový, tak se ještě choulí u rodiče v náručí na čtverci, což je chodbička před oddělením. První stupeň návštěv je jen na čtverec. Pak zahrada. Pak areál, to už můžete mezi normály a třeba do Motolské kavárny. Nemocniční kavárna. Strávila jsem tam tolik času a mohla pozorovat ten svět sám pro sebe. Mísení zdravých a nemocných. Normálů a hospitálů.

Pacienti. Pacient je od slova patient, trpělivý. Pacient čeká. Čeká na vyšetření, čeká na výsledky, čeká na léčbu, čeká na propuštění … a někdy čeká na zázrak.

Všichni jsme nějak životní pacienti.

Když čekáme na pátek, na důchod, na to až budou děti větší …. No znáte to z těch motivačních citátů, jak na nic nečekat. Motivační citáty mě taky pěkně se.ou. J

My už jsme mazáci.

Vlastně už čekáme na propuštění. Dcera jede šestý týden.

Jako rodina ve třech jsme v poslední době strávily spoustu času. Jídlem, hraním, mlčením, vztekem, bezmocí, nadějí, čekáním, povídáním.

Jsme rodina. Pořád. I když partnerství s mužem skončilo.

To mi nikdo nevezme.

Jsem na nás pyšná, že dokážeme hodiny jen být, poslouchat starý audia z dceřina mládí, jíst zmrzlinu, povídat, hrát ping pong nebo monopoly. Jsem vděčná, že můj bývalý muž funguje a přináší klid. A občas zmrzlinu. Teda pro děti, ale já si můžu dát taky. J

V pět hodin všichni vracíme své děti na oddělení.

Už se známe, stejné rodiny, úsměvy, pláč, co někdy zadržují při předávání rodiče a někdy děti. Tady se prostě brečí a nikdo se nediví.

My všichni rodiče máme něco společného: V jeden moment jsme zjistili, že to sami nezvládneme. Že sami nedokážeme udržet své dítě při životě. V zemi, kde je mír a blahobyt. Většina dětí se vyhladověla a možná by vážně umřely, kdyby je nezachytil systém. Některé se řežou. Říkají jim zebry. Těm dětem, co mají po celém těle řezné rány. Některé prostě nerozumí světu a úzkost je škrtí. A všechny děti mají za sebou myšlenky nebo pokus. To je totiž vstupenka. Myšlenka na to, že možná život nemá smysl. Že to nezvládnu. A všichni tihle rodiče byli šťastní, že v jeden moment někdo sebral jejich dítěti všechny ostré předměty a telefon a nechal je v bezpečí navlékat korálky.

I já jsem nesmírně vděčná.

A musím říct, že mě zdravotnický přístup nepřestane překvapovat svou laskavostí a profesionalitou. Všichni jsou milí, všichni s námi i s dcerou otevřeně mluví, vysvětlují, podávají informace. Přestože děti samozřejmě na některé sestry a doktory nadávají.

Děti totiž nadávají na ledacos. Třeba na nás.

Když se dcera vrátí v podvečer na oddělení, někdy ještě chvíli sedím na lavičce u vchodu do metra.

Tuhle lavičku já dobře znám.

Sedávala jsem tu dva měsíce přesně před 14 lety.

Mohla bych to dohledat, ale je to skoro na den přesně.

Tehdy byly dceři tři měsíce. Já už se těšila, jak se oteplí a začneme trajdat po venku.

Představovala jsem si, jak si ji vezmu do nosítka a budeme si užívat volno. Na té mateřské dovolené.

A tehdy mě sem do Motola na dva měsíce zavřeli společně s dcerou, která měla vývojovou dysplázii. Je to ta věc, kvůli který se kontrolují kyčle novorozencům. A kvůli který některá mimina nosí Pavlíkovy třmeny. A my jí měli, tu dysplázii. Znamenalo to nastěhovat se do nudle 3x5 metrů ještě s jednou cizí rodinou. Zavěsit svoje dítě do závěsu v postýlce, kde mu postupně polohovali nohy do rozštěpu pomocí závaží na kladkách. Každý den kousek. A tím se klouby správně zakloubí. A fakt, před pár lety ji přeměřovali, a je úplně normální. Nikdo by nepoznal, že měla nezakloubené nožičky. Nesměla jsem jí tehdy z té postýlky vůbec zvedat. Jen na kojení a čtyřikrát denně cvičení vojtovky. Což, věřte, vám na pohodě rozhodně nepřidá. Můj muž tehdy přicházel po práci a občas v sobotu mě někdo vystřídal. Jinak jsem tam byla pořád. A klauni chodili už tenkrát. Myslela jsem, že mi tenkrát jebne. Ale dopsala jsem tam dizertaci. Milníky tvořili středeční nepřehlédnutelný přelet letadla Jumbo přes nemocnici, každý týden ve stejný čas, a páteční návštěva jedné kámošky. Jumbo, Pája, Jumbo, Pája, Jumbo, Pája. Takhle plynuly týdny.

Jednou v noci dcera hodně plakala, tak jsem jí z toho stroječku osvobodila. Vzala si ji do postele a obě jsme vyčerpaně usnuly. Ráno v půl sedmé nás nachytala vizita. Do pokoje nakráčeli doktoři a medici a já byla rozcuchaná a rozespalá  v noční košili se svojí dcerou pod peřinou.

A víte co? Je to jeden z nejsilnějších zážitků mého raného rodičovství.

Nikdo nám tenkrát nenadával, bylo to spíš úsměvný.

Možná taky tušili, že dráždit unavenou lvici s mládětem není dobrý nápad.

A pak jsme z toho byly venku.

Nikdy nezapomenu, jak jsme seděly společně na té motolské lavičce a chystaly se ven.

Nějakou dobu nosila ty třmeny i doma, a protože vývoj nezastavíš, dokázala se v nich postavit. A naučila se v nich i chodit. Jak Forrest Gump.

Léta jsem si na tuhle situaci nevzpomněla.

Teď jsem na tý lavičce znovu a doufám, že i tohle rozchodíme.

Že se vydáme pomalu ven.

Čeká nás tam venku spoustu práce. Pomalu už o tom začínáme mluvit.

Co bude dál.

Jinak mimo nemocnici chodím do práce a běhám a jezdím na koloběžce a pouštím si filmy a procházím se a chodím do sauny a jim ty prášky od psychiatry a potkávám se s lidmi a jím a spím … někdy je mi těžko a někdy se mnou prostě rozhostí klid. Nejlepší pocit, co znám.

Nikdo mi v mládí neřekl, jak bude rodičovství vypadat.

Kdyby ano, asi bych nenašla odvahu.

A stejně je to to nejlepší, co se mi kdy stalo.

Nevyměnila bych to za nic.

Je to teda kurva těžká disciplína. A to já fakt na tom určitě nejsem nejhůř.

Někdy si myslím, že by to možná někdo jiný zvládl líp, udělal míň chyb a fuck-upů …. ale moje dcera má jen jednu mámu, a to jsem já. Bohužel a Bohudík.

Jaké je Vaše rodičovství?

Pochybujete někdy?

Jste vděční?

Jaké jsou Vaše rodičovské mezníky?

A chvíle, co nikdy nezapomenete?

A místa?

PS: Margitin syn se dostal na vysněnou školu, je to frajer, jsem za to moc ráda a taky jsem na něj pyšná, je to přeci rodina.