412. díl, Margit: Krátká zpráva z nepaniky
Dneska je ručníkový den. Takže: "Nepropadejte panice!" A kdo nevíte, o co go, přečtěte si Stopařova průvodce po galaxii. Zhluboka se nadechněte a pomalu a dlouze vydechněte, žijete na převážně neškodné planetě.
Původně jsem měla spoustu nápadů, o čem psát, a pak si zas říkala, že nenapíšu vůbec, protože jsem nesmírně-vesmírně unavená. A nakonec tady chvíli před půlnocí smolím alespoň záznam pár zážitků a několik myšlenek, aby blog nezel ráno prázdnotou…
Právě jsem se vrátila domů z představení "O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso" - sestavené z několika autentických výpovědích současných mužů o jejich životech a vnímání mužství. Vtipné, mrazivé, k zamyšlení… Byla jsem s dcerou a moc jsme si to užily. Třeba myšlenka, že v určitém věku si muž vybírá ženu, která z něj dotvoří člověka - a podle toho, jakou ženu si vybere, takovým člověkem se může stát… a nebo to že prý "ženy chtějí svatbu a muži nevědí, co chtějí" (s tím druhým bych souhlasila, s tím prvním si nejsem úplně jistá)… nejdojemnější byla zpověď trans Františka, co jezdí kamionem… a taky úvahy o tom, že je fajn chtít "vojet celej vesmír", ale je taky potřeba přijmout kus odpovědnosti a nést nějaké to břemeno…
A předtím supervizní konference, tři dny plné nesmírně moudrých a vzdělaných lidí, kteří jsou vesměs velmi otevření a laskaví… ostych, že teprve začínám a zážitek přijetí a ohromná hrdost na to, že do tohoto společenství smím patřit… a taky smích a sauna a koupání v rybníku s metrovýma kaprama a procházka v lese a skvělé jídlo a tanec do půlnoci a vícehlasé zpívání lidovek po půlnoci… a na závěr sen, v němž mám tajný poměr s jedním supervizím nestorem…
A doma zjišťuju, že moje kočka ohluchla, asi stářím, vůbec nevypadá, že by jí to nějak vadilo, ale dcera pláče, že nechce, aby umřela… A můj syn je skoro stejně vysokej jako můj táta a můj táta je starej, ale furt štramák a z nádraží v Roudnici na sraz se spolužákama přece nepojede taxíkem a radši ujde ty dva kiláky do hospody pěšky…A opět nemocná máma, která má opět nějaké záhadně vysoké hodnoty čehosi a opět se trápí tím, co jí asi může být, a jestli to přežije…
A několik kilo jahod a jahodový knedlíky, jahodová bublanina, jahody se šlehačkou a jahodové koktejly a jahody ke snídani, svačině, večeři i jako dezert… začíná asi pomalu léto, i když chvílemi je taková kosa, že se zdráhám odnést do sklepa vyteplený boty…
A první pracovní půltýden v Berlíně a zkoušení, jestli to takhle půjde, pracovat na dálku a žít s BB normální běžnej život, gruntovat společně byt a starat se o kytky a chodit na nákupy… a potkání s jeho kamarády a parádní hra s malou Holanďankou a pozdně večerní autobus tam i zpátky a masážní stůl vezený přes hranice a vyzkoušený doma v obýváku… a spousta času s diářem v ruce a loučení a stýskání i potkávání a spolužití…
A únava. Všudypřítomná únava… Já vím, že to mám z toho, že pořád něco podnikám a neumím zastavit a nic nedělat… a taky premenopauza a možná postcovid… a nějaká všeobecná únava všech a všeho v těchhle dnech… ale navíc mi někdo dělá nějaký brikule s časem, furt se mi smrkává a nedá se v něm stihnout všechno, co bych potřebovala.
Snažím se nepanikařit. Sice s sebou nenosím ručník, ale snažím se. Dýchám a žiju.
Četli jste Douglese Adamse? A nosíte s sebou ručník? A jíte maso?