413.díl, Baru: Posilovna zornicových svalů

Stihnu večírek a poslední dopolední blok supervizní konference společně s Margit. Na hotel Luna mám romantické vzpomínky. Teď se sem doplazím z posledních sil na jeden večer a dopoledne. Ale v mé situaci je to sakra výhra. Závěrečné přednášky vyzní tísnivě. Světové dějiny se vydávají na cestu, kterou jsme si nevybrali. Společnost je závislá, na látkách, na zdrojích, na moci. Lidem je blbě. Je mi z toho úzko. A pak mě osloví cesta k malým dějinám v přednášce Honzy Šikla. Připomene mi to pražskou přednášku Philipa Zimbarda, kterou jsem slyšela před několika lety a kde nabízel koncept "Be the daily hero!" S velkými dějinami nic neuděláme, ale můžeme se podílet na těch malých. Denní laskavostí a profesionalitou. Maličkostmi. Dobroskutky. Nenápadnými drobnými službami. Malé dějiny jednotlivých lidí ovlivňovat můžeme.

Nevím, o kom snila Margit v minulém příspěvku, ale já, kdybych měla sen o vztahu s analytikem byl by to právě Jan Šikl nebo Petr Poethe. Promiňte pánové, to jsou holt ty sexy mozky starších mužů, co tak bravurně píší.

A tak si to vyzkouším hned následující týden v praxi. Zajedu do velkého zahradnictví nakoupit drobnosti sestrám a doktorce na oddělení. Propuštění se blíží. Zastihne mě tam totální bouřka, a tak nabídnu odvoz domů paní s psíkem a hned je mi líp.

A aktivně zapojím do hledání Čipíka v naší čtvrti. Po celých Petřinách jsou rozvěšeny letáky firmy psídetektiv.cz. Ztratil se kocour. Čipík (10 měsíců), ztracen 23.5., volejte, odměna. Evropská kočka, zrzavý.

Při jedné návštěvě dcera zvolá na parkovišti: Podívejte, to je on!

A opravdu. Ulovili jsme zrzavého kocoura. Nechá se pochovat. Na krku má obojek se schránkou. Když ji otevřeme, objeví se lísteček se vzkazem, že bydlí v Zeyerově aleji, není ztracený, je v pohodě, rád se toulá po okolí a máme ho pustit.

A tak ho pustíme.

Chudák. Ten si teda musel užít spousty zachraňování v naší čtvrti.

Na vývěskách druhý den přibyla specifikace: Není to zrzavý kocourek s obojkem. Náš Čipík má bílé nožičky a náprsenku. Moc děkuji, že voláte a hledáte. (Po nalezení plakáty odstraním)

Při každém ranním běhu na Čipíka myslím, tak moc bych si ho přála najít a vrátit domů.

Lidé jsou dobří.

V úterý zavolají, že dceru pustí ještě ten den večer.

Potřebují místo, mimořádná situace, svět šílí.

Všechno se stane rychleji, než bylo původně v plánu, jako její porod před čtrnácti lety.

Stojím v chodbě dětské psychiatrie a čekám. Na čtverci. Na první metě.

Shromáždí se celé oddělení, děti se objímají, povídají si, loučí se, někdo jen stojí opodál.

Někdo pláče. Jsou situace, kdy rozpláčete i Zoloft.

Najednou se všechny děti semknou kolem mojí dcery, udělají kruh, objímají se a přejí jí šťastnou cestu.

Se sestrami si přejeme sbohem, ne na shledanou.

Po cestě mi dcera vypráví, jak se na oddělení rozloučili.

Když nastoupila, měla s sebou čerstvě upečené velikonoční perníčky.

Uschovala jediný, "trans žirafu", tak pojmenovali nepovedený perník s dlouhým krkem.

Rozlámali jsme si ho a snědli společně.

Pak jsme dopili společně moji poslední matonku.

Mami, to ti bylo jak poslední večeře Páně ….

Zamrazí mě.

Rituály, které učíme děti, všechno zůstává. Je to v nich zapsané, dělají, že nic, bouří se, ale ten otisk zůstává.

A víš co, některý děti ani nevěděli, co je to poslední večeře… podiví se.

No jo no. Říkám a v očích mám slzy a v hlavě myšlenku, jestli bychom Krista dneska taky zavřeli do blázince s celou jeho partičkou.

Další dny běží.

Lepší i horší okamžiky.

Strach ze školy, radost z přátel, pracovní povinnosti. Dáváme, co se dá. Ze dne na den.

Rytmus.

A sobota, kterou stráví dcera s tatínkem.

Ranní běh a myšlenka na Čipíka, kde je mu asi konec. Jestli ho ještě někdo může po tom týdnu najít. Zrzavého desetiměsíčního kocourka s bílými tlapkami a bílou náprsenkou.

Zpráva na telefonu.

8:50 Nechceš jet dneska na výlet do Prachatic?

8:52 Tak jo. V deset Tě vyzvednu.

Táta má dneska výročí, před 23 lety se zabil na motorce. Tam u nás na jihu. Řekne do telefonu kámoška Luisa.

A tak jedeme. Úplně neplánovaně. Navštívit její kraj. Mrtvé i živé. A některé na půli cesty.

Ve Vodňanech začneme v domově důchodců.

Mineme vstup do kaple a já si vzpomenu na jiný důchoďák, kde je vedle kaple stojan na fotografii ve formátu A4. A na tom stojanu je vždy vyvěšen umrlec týdne. Něco jako zaměstnanec měsíce v McDonaldu.

Stoletá babička mojí kamarádky je moc krásná, působí křehce jako panenka ponořená v peřinách. Okolo postele jsou vyvěšené fotky příbuzných, vnoučat a domácích zvířat. Pohledy z cest a diplomy za dosažený věk.

Babička je chvíli na příjmu … povídají si, o příbuzných, o dětech, o počasí venku, o jídle a péči sester. Celý život se smrskne do základních témat.

Na druhé posteli leží drobounká cizí stařenka, která možná spí a možná taky umírá. Nevím. Nepoznám to. Televize řve, na Nově začíná sobotní pohádka. Televize a sváteční pohádka, něco, co jsem neviděla už léta. Společník umírajících. Hlasitost na 47. Přistoupím ke spící paní a nenápadně stáhnu zvuk na ovladači, abychom se slyšeli. Mám výčitky svědomí, že se tak chovám u ní doma, ale ona dál tiše oddechuje. Změnu ani nezaznamenala.

Luisa mluví se svojí stařenkou.

Cyklicky se opakující informace, stýc František je dobrý pacient, on byl na tom žlučníku, je to dobrý pacient, pozdravují tě děti, pozdravují, to je dobře, jste hodní a František je dobrý pacient, dobrý pacient, dělá pořád vtipy a takových pacientů by mělo být víc, říká sestra, takový pacient by měl být každý, on byl na tom žlučníku.

Po deseti minutách nastoupíme do výtahu. Nasáté zápachem stáří, nemocnice, křehkosti, lásky a smrti. Pach, jemuž se nelze ubránit ani při vší úctě k místním obyvatelům.

Nos neošálíš. Stáří a smrt. Oddalovaná. Smrt na čekačce.

Přemýšlím, že bych nebyla dobrý pacient jako strýc František.

A že mám ještě svůj vlastní žlučník v celku.

Zmáčkneme knoflík do přízemí k východu.

Do hučení výtahu si kámoška povzdychne: Takhle tam leží už šest let.

A je to ještě život, zeptám se.

Myslíš, že se čas nějak zrychlí, aby byly dny snesitelnější? Že toho hodně prospíš a pročekáš? A prozapomínáš? A chtěla bys to?

Rozvineme diskusi o eutanázii, ve které jsme za jedno.

Výtah pomalu přistane.

Mám pocit, že ten pach na mně ulpěl.

Cesta ven je v temném tichu.

Zanořeny do svých myšlenek přistupujeme k mléčně bílým samootevíracím dveřím, za kterými začalo léto. Právě dneska.

Otevřou se.

A pak se to stane.

Dva metry před námi.

Ve vzdálenosti, kdy k vám ještě lehce zavane cizí tělesný pach, ale ne tak moc.

Obě zvedneme sklopené hlavy ve stejném okamžiku a synchronně, až je to neskutečné, z nás vypadne: Ty vole.

Před námi kráčí dvojice polonahých mužů.

Červenej a modrej. Podle barev šortek.

Nahoře nic, jen famózní muskulatura tvou nadlidsky tvarovaných těl.

Zastavíme se úžasem.

Bože, prohlásí Luisa, mně úplně vystřelily zornice. Neměla jsem tušení, že zornice je sval, který může udělat tohle. Takhle.

Rychle si kluky tajně vyfotím. Cítím se trapně, ale vím, že tuhle chvíli musím chytit.

Kdybyste viděli anděla, taky byste chtěli mít jeho fotku. Měly bychom, si připadat trapně nebo nepatřičně, že zíráme (a ano zíráme, protože to se nedá jinak popsat) na nahá mužská vypracovaná těla. Ale ten kontrast smrti a života je neuvěřitelně mocný. Jako napjatá pružina v jedné polaritě, která když vystřelí, mrští vás do života neuvěřitelnou silou.

Ani jeden se neotočí.

Pomalu se vzdalují až zabočí do zahrady svatého Jana Pavla II. vedle důchoďáku.

Myslím na Svěrákovu scénu z Kolji.

Já se neotočil, já je mám furt krásný.

Ani oni se neotočili, a tak si v jejich tvářích můžeme představovat kohokoliv chceme.

To jsou asi místní skauti, řeknu Luise. Jdou z posilovny. Každou sobotu tady mají speciální charitativní úkol. Třikrát obejít důchoďák, aby potěšili stařenky na vycházce.

Luisa je tak rozhozená, že mi to dvě vteřiny věří.

Pak mě sprdne, že jsem blbá.

A mně hlavou proběhne myšlenka, že to byli dva andělé smrti, kteří si přišli pro tu druhou stařenku. Odcházet s takovouhle eskortou …

Ale byli to určitě jen dva namakaný kluci, co se vracejí z posilovny a zmizeli za rohem.

Tu fotku teda mám.

A pak se život rozjede.

Vypijeme několik skvělých kafí, potkáme několik živých příbuzných a taky mámu s tátou na hřbitově. Luisa říká, že tam sedávají spolu.

Hlasujeme v porotě o nejlepší fotografii lokálních umělců. Jedna fotka mě uhrane.Výborně jíme. Zlepšíme den a možná i zachráníme život motorkáři Zdeňkovi. Vidíme sochu z písku v Písku, která znázorňuje Sochu svobody, která se stěhuje ze Států jinam a "liberty" má sbalenou v kufru. Vyslechneme vyprávění o Japonsku a růžích od Luisiny švagrový, která se včera vrátila. Věnujeme chvilku ticha křižovatce, kde skončil před dvaceti třemi lety život Luisiinýho táty. Byla to taková blbá náhoda. Natrháme náruč kopretin. Koupíme domů lokální pivo a kilo kafe. Čůráme v kadibudce. Potkáme několik skvělých lidí a vždycky je to setkání. Vyfotím ceduli s nápisem: Zastav se, usměj se a přej si. Přeji si být šťastná. Nechám dvěma ženám vyfotit svoji červenou rtěnku, protože tenhle odstín prostě musí mít. V autě posloucháme Mama mia a italské hity. Dostaneme několik komplimentů a jednu pozvánku na pivo. Ani jednu nabídku k sňatku. Čucháme les. Koupíme tříkilový kýbl jahod a strašně se jimi přejíme. Každý z těch zážitků by si zasloužil vlastní příběh. Tenhle den je na román.

A večer v Prachaticích v kavárně, kde mají improvizovaný bazárek, dostanu zadarmo tričko, které nikdo jiný nechtěl. Je na něm nápis: I dont wont to work! I want Cash. Beer. And multiple orgasms. Sedí mi báječně.

Po cestě domů se rozhostí klid a vděčnost.

Posloucháme Hegerovou. Chvíli si zpíváme a chvíli nám tiše tečou slzy.

Do Prahy dojedeme za tmy.

Vyložím kámošku. Byl to dlouhý den. Teď už jen krátká pětiminutová cesta domů. Bylo to hutný a kouzelný. Je to za mnou a ve mně. Teď už se nemůže nic zajímavého stát.

Chvíli po desáté, pomalu, skoro krokem se rozjedu od ruzyňské věznice, kde Luisa bydlí (trvale, ne přechodně, abyste si nemysleli) … jedu malou jednosměrnou uličkou podél Hvězdy. Přes cestu přeběhnou svítící oči. A pak se zastaví. I já zastavím, zapnu varningy a vystoupím z vozu.

Je zrzavý, má bílé ťapky a bílou náprsenku. Chvíli se na sebe díváme. A pak zmizí ve tmě.

Žije ….

Hledali jste někdy zatoulané zvíře?

Viděli jste někdy anděla?

Co si myslíte o eutanázii?

Chtěli byste cash, beer a multiple orgasms?

… uuuuf to je tedy mocná existenciální dávka ….