414. díl, Margit: Plíží se k nám léto

Plíživě, abychom si nevšimli, plíží se k nám léto. Letošní léto střídá deštivé a studené dny s těmi teplými. Loni už jsem drandila v plavkách na paddleboardu, letos jsem ho ještě nevytáhla (a zrovna dneska moknu v zimním kabátě na stadionu v Kladně). Může za to jednak počasí, ale i moje bolavé rameno a nedostatek času. Vím, že si na to stěžuju opakovaně, a že si to tudíž dělám nějak sama, ale já toho mám pořád nějak moc. Nevím, jestli je to proto, že moc pracuju ze strachu, že sebe a svoje děti neuživím teď nebo v budoucnu, nebo impulzivitou spojenou s touhou všechno vidět, zažít, všude být a se všemi se potkat, nebo obojím dohromady. Někdy svým klientům radím, ať si do diáře značí i čas na odpočinek a čas pro sebe jako aktivitu. Asi s tím budu muset taky začít. Pondělí 17:00 - 19.00 válení v houpací síti, úterý 19:30 - 20:30 mazlení kočky, středa 19:00 - 20:00 aplikace pleťové masky a umění do stropu, čtvrtek 20:00 - 22:00 Hra o trůny, pátek 12:00 - 13:00 oběhová procházka… to nezní špatně! Zkusím si podle toho naplánovat aspoň neděli.

Aby to nevyznělo, že pořád jen pracuju. - kus minulého týdne jsem s BBm strávila v Českém Krumlově. Dostal ode mě výlet a lístky na představení do otáčivého hlediště jako dárek k narozeninám. Říkala jsem si, že to je ideální dárek pro Amíka v Evropě a snad jsem se i trefila a líbilo se. I představení, které chudák musel sledovat s titulkama na tabletu, protože se v něm fakt hodně mluvilo (moc nerozumím tomu, proč někdo udělá představení, na které chodí tolik cizinců, tolik ukecané), se mu líbilo. Bylo o snílkovi, který tolik věřil, že se dá dokázat cokoliv, že dokázal vzlétnout jen silou vůle - zrovna můj BB by o něčem takovém mohl vyprávět... Chtěli ho za to věznit, zabít (toho hlavního hrdinu, Muže dvojhvězdy, ne mého BBho), jedna rudá femme fatal si ho chtěla vzít a dobít s jeho schopnostmi celý svět… ale on jen dál snil, konal dobro, zachránil ubohou divokou dívku z bordelu a nakazil ji svou vírou… nakonec ho prý fakt chytli a zabili, kvůli žárlivosti té rudé ženy, ale to my jsme už neviděli, protože nás kvůli blížící se bouřce a silnému větru z divadla evakuovali. BB si myslel, že blesky jsou součástí světelných efektů. Ty byly fakt skvělé. Hra se světlem, projekcí, prostorem, kostýmy, barvami, byla super… příběh šel udělat daleko jednodušeji a podle mého by mu to prospělo. Ale říkal pak ráno pán, co kreslil na smaltované hrnky, že je to to nejlepší, co tady kdy měli, tak asi jen zbytečně ofrňuju a remcám. Dost by to pravda odpovídalo fázi cyklu, díky které jsme nebyla spokojená s ničím a všechno (a všichni) mě dost iritovalo. Vcelku se ale výlet zdařil. Bydleli jsme v malebném penzionu zdobeném černými kočkami a čarodějkami (BB byl přesvědčený, že jsem ho vybrala schválně, protože jsem sama čarodějka s černou kočkou), zvládli dvě prohlídky na zámku, věž i jídlo a pivo v Cikánské krčmě i v pivovaru, viděli jsme medvědy, lítající jeleny (teda jen sochy), klášterní park i zámeckou zahradu a asi tisíc vyhlídek, záviděli trochu vodákům, utíkali před bouřkou v pláštěnkách a užili si milování v nadýchaných hotelových peřinách. Fajné to bylo.

A doma pak hokejbal, hokejbal, hokejbal… syn hrál rozhodující zápas o postup do finále. Lilo jako z konve, takže jsem sice fandila jako o život, ale nejvíc ze všeho si přála, aby se nikdo z nich na kluzkém povrchu nějak fatálně nezranil. A protože nakonec dost smolně prohráli, hráli pak s tamtéž týmem ještě jednou v neděli a takový fandící humbuk (a tolik na sebe řvoucích fanouškům pohotových se poprat)  jsem dlouho nezažila, málem mi upadly uši. Prohráli zas, v posledních vteřinách, po ne úplně spravedlivém zákroku jednoho z rozhodčích - tolik zklamání, potlačovaného vzteku a slz na krajíčku… bylo mi jich fakt líto, hráli skvěle a s ohromným nasazením. Naštěstí se ani tentokrát nikomu nic vážného nestalo a zklamání snad pomalu přejde. Tihle kluci se s frustrací učí vyrovnávat odmala. Sice hodně vyhrávají, ale prohry taky přicházejí a ve sportu je potřeba se s nima nějak srovnat… Jsou to dříči a drží partu. To mě na tom sportu baví. Ty víkendu plné zápasů mi lezou krkem, ale to k tomu holt patří.

Dcerunka pro změnu strávila víkend v Římě se svým chlapcem a jeho tatínkem. Přijela nadšená i unavená a povídala něco o nesamostatnosti a nezralosti mužů a o tom, že kdyby ji tam neměli, tak se nejen zhádali už na letišti, ale ani si nic nenaplánovali, nikam netrefili a vůbec celkově se nejspíš někde ztratili a nepřežili nástrahy velkoměsta. Myslím, že si to ale i přes to užila a chlapce ani jeho tatínka nezavrhla. Dneska prý u nás bude chlapec spát a budou si dělat pizzu, protože v Římě měli jen pinzu. Asi pizzu nenašli. Nevím, je mi to záhadou.

Dneska do Říma pro změnu odjíždí se školou syn a začíná nám období, kdy se budeme potkávat jen na chvíli, kdy se na sušáku bude pořád sušit nějaké prádlo, kdy se budeme přetahovat o cestovní zavazadla a kočka bude zanedbávaná a neustále naštvaná, že je tu hodně sama a nikdo ji dost nehladí a nemazlí. Léto. I když letos hodně prší a paddle jsem vytáhla jen jednou (na chvilku, protože tak strašně foukalo, že to moje rameno proti proudu a proti větru vůbec neutáhlo) a ve spacáku spala jen po grilovačce na výcviku (ale spala jsem pod střechou, takže se to nepočítá), léto je tady. To jsem zvědavá, co nám letos přinese.

Máte nějaké plány na léto? Umíte odpočívat? A kdy jste naposledy prohráli něco, na čem vám fakt záleželo?