415.díl, Baru: Severní vítr je krutý

Nějak se stalo, že teď poslouchám v autě rap místo klasiky. Původně jsem rapové radio naladila omylem, ale chytlo mě to. Víc to odpovídá mé momentální náladě. A četla jsem skvělou knihu. Co je odtud vidět od Mariany Leky. Jestli se chcete procházet polem laskavosti, vyražte. Je snad ještě lepší než Hlaučovy Letnice. Podobná, ale ženštější. Víc neřeknu. Nabízím jen citát, který mi z ní utkvěl: Láska Tě postihne. Přichází jako exekutor a lepí lístky postupně na vše ve tvém životě, abys věděl, že tohle ti už teď nepatří … to bych chtěla vymyslet. Tolik z kulturní rubriky.

Z domova:

Dcera je doma a já nemohu najít klíče. Jednu rezervní sadu. Prohledala jsem všechno. Auto. Tajné kapsy. Všechny bundičky, co střídám. Botník. Boty. Poličky… Nepravděpodobná místa. Místa, kam bych je mohla dát v pominutí smyslů. Obě práce. Místa, kam bych je dala, kdyby se mi rozjel Alzheimer … nic. Tak přemýšlím, zda čekat a doufat, že se někde vynoří (klíče ne Alzheimer), nebo potupně vyměnit zámek. Ještě zkusím vyčkávat.

Mezi tím moje dcera zkouší chodit do školy a sem tam si doplnit nějakou písemku, ale rozjel se jí masivní zvukový tik, který se spustí ve stresu. V něčem náročné, něčem smutné, vlastně roztomilé, když děsivé. Podivný popis. Ona sama ho reflektuje a komentuje podobně jako lidé s Tourretovým syndromem. Navíc se jí ve škole vážně dělá blbě. Někdy tam vydrží pár hodin a evakuuje se domů. Jindy pro ní musím dojet.

Uprostřed minulého týdne se to stane naposledy. Jedu pro ni mezi dvěma online směnami. Vezmu ji ze třídy. Nechci stresovat učitele, nechci, aby tohle musela zažívat, nechci, aby se jí někdo smál. Promluvím s třídní a prohlásím školní rok za ukončený. Tohle už prostě nedovolím. Má zřejmě tak silnou alergii, že už to nejde ani s léky.

Jak tak jdeme ke školním skříňkám, ptá se dcera, zda si má vzít domů všechno.

Určitě ano. Odemkne. Zašátrá. Vyhrábne. Vypadnou. Víte co vypadne? Jo jo. Vypadnou moje klíče. Dostaneme záchvat úlevného smíchu. No tak je jasný, k čemu to bylo dobrý … našly se. Já věděla, že někde být musí. Ještě, že jsem tomu dala čas a nevyměnila ty zámky. UUff.

Ze světa:

Měla jsem třídní sraz z první vysoký (učitelství čeština - dějepis :-)) po … no ostýchám se to napsat …. Poooo 25 letech. Některé páry jsou pořád spolu a většina lidí zůstala ve školství. Tedy mne to naplní nadějí, že svět je ještě v pořádku.

Po srazu mířím k našim, protože táta následující den slaví kulaté narozeniny.

Vezu dary i několik sklenic mých legendárních nakládaných sýrů.

Obávám se však, že to, co se line mým autem v Ústí nad Labem, není závan chemičky. Ajajaj … ty sklenice úplně netěsní.

Před dojezdem k našim se zastavím u bráchy. Udělá mi kafe. Napiju se. Zkřiví se mi obličej. V duchu mi proběhne úvaha, jestli tady na Severu vážně pijí takhle šílený kafe nebo je něco opravdu špatně. A jestli to dokážu ze slušnosti vypít. Lezou mi oči z důlků. Nedokážu. Hele, brácha, s tím kafem je něco špatně … jooo? Šmarja … já ten stroj čistil octem …. Fuuuuj …

Radostné poučení: Když mám pocit, že je něco blbě, může to bejt fakt blbě.

Dostanu nové kafe. Trochu se bojím … ale na druhý pokus už je to vážně lepší.

Pak vyrazím na oslavu. Je komorní. Naši (spolu skoro 50 let). Brácha s dětmi. Osmdesátiletí tetička se strýčkem. Pár otcových přátel.

Já.Hodná svobodná tetička. Dcera je u tatínka. S neteří a synovcem rozjedu hru na kavárnu. Devítiletý synovec sbírá objednávky. Dvanáctiletá neteř pomáhá roznášet. Jsme trochu chráněná dílna, protože moje milovaná neteř Pája má mentální postižení. Nemluví a komunikuje posunky a náznaky pár slov.

Rozdává hrnky se slovy dýk dýk. Ale všichni jsou zvyklý.

Je krásné počasí. Na zahradě je rybníček s lekníny a přes něj dřevěná lávka.

Sluním se na ní a pozoruji, jak na okraji rybníčku plují malí hádci. Asi užovčičky. Jsou tak roztomilé. Jak se vlní.

Kolem třetí hodiny se tetička s osmdesátkou na krku rozhodne protáhnout.

Neviděl jste někdo mojí hůl? Tady jsem ji měla.

Hůl? Ne.

Tady?

Neviděl někdo tetiččinu hůl?

Já viděl Páju, jak s ní někam jde.

Pájo?

Jooooo. Joooo.

Pájo, tys měla tetiččinu hůl?

Joooo.Jooooo.

A kde je?

Pomo pomo. Řekne Pája a tváří se vyděšeně.

Pájo, kde je ta hůl?

Tám. Tám.

A ukazuje k rybníčku.

Pájo, ta hůl je u rybníka? Pojmu podezření.

Jooooo. Joooo. Tááám. Tááám. A vede mě za ruku.

Je ta hůl v rybníce, Pájo?

Tám. Tam. Pomo. Pomo. Prohlásí na lávce.

Všichni zbystří.

Je možné, že Pája hodila hůl do rybníka?

Plave hliníková hůl?

Vleze tam někdo?

A svlékne se do naha?

Můžeme to něčím propátrat?

Jak bychom se jí doptali?

Nekecá?

Máme udělat rekonstrukci zločinu s druhou holí, že by nám ukázala, co se stalo?

Můžeme to riskovat?

Vybavím si scénu z Homolkových, jak loví čepici z latríny. U nás to vypadá podobně. Rozesměju se. A pak ji uvidím. Ne hůl, ale maminku těch roztomilých užovečiček. Má víc jak metr je je pěkně tlusťoučká.

Had. Had. Tělo se vlní pod lávkou. Hledači se rozprchnou.

Fuj, tam už nikdy nevlezu.

Co to bylo? Jaký je rozdíl mezi užovkou a zmijí? Zapojíme umělou inteligenci. Někdo vygooglí, že mají různé zornice. Strašně se tlemím. To bych tak studovala. 

To bude užovka, takhle ve vodě. Užovčí miminka rázem všem přestanou připadat roztomilá.

Taam. Taam. Pomo. Pomo. Prohlašuje Pája a skříží ruce přes hrudník a zakolíbá se ze strany na stranu, což je u ní výraz toho, že má někoho nebo něco ráda. Nebo že se těší.

Lávka se vylidní.

K hadovi, ať už je jakýkoliv, se nikomu nechce.

To chce panáčka, prohlásí strýček.

A všichni se odeberou ke stolu.

Vezmu si podběrák, lehnu břichem na lávku (abych viděla případnému hadovi do očí a mohla ho identifikovat) a propátrávám dno, kam jen dosáhnu, zda tam někde není ona ortopedická pomůcka. Po deseti minutách něco nadzvednu, naštěstí to není had. Objeví s očko hole a mně se podaří ho zachytit. S velkými ovacemi hůl vracíme.

Táám. Tááám. Pomo. Pomo.

Jupí. Jupí.

Veselí pokračuje a pomalu klesá do klidu.

Děti jdou s rodiči domů. Já se ukládám.

Tetička také. Je jedenáct hodin. Hezká oslava. Proběhlo to klidně.

Táta je spokojenej. Máma doklízí nádobí. Strýček si jde opláchnou nohy před spaním.

S tetičkou si ještě v podkroví vyprávíme. O dceři, o životě, o nevydařených partnerstvích.

Pak tetu zavolá strýček z koupelny o patro níž.

Pak tetička zavolá zúskostnělým tónem: Baruuuu.

No měla jen dodat: pomo pomo.

Koupelnou se rozlévá kaluž krve, na které by si kriminalisti rozhodně smlsli.

Sakra, co to je?

Vidím něco, co jsem ještě nikdy neviděla.

No mně už se to jednou stalo, nemáte obvaz? Říká strýček.

Když praskne křečová žíla, je to teda dost maso.

A když praskne někomu, kdo bere léky proti srážení krve, je to slušná fontánka.

Zakleknu k noze a do proudu vrazím prostředníček.

Rozhodně není čas na nějakou desinfekci.

Sedím na zemi a v noze tepe, ale kaluž už se nezvětšuje.

Kolem mne další tři důchodci.

Musím rozdat úkoly, protože nemůžu nohu pustit.

Takže jednoho pošlu pro židli, dalšího pro telefon. Třetího pošlu ztlumit televizi, ze které řve Pane, vy jste vdova. Nápad, že to zkusíme zastavit a nebudeme volat sanitku hned zamítnu. Pulzování pod prstem je jasné. Když prst přizvednu, fontánka trvá, takže už to nezkouším. Strýc, vyhlášený svými řečmi, že nechce nikdy oživovat, prohlásí, že už je mu přes osmdesát a že nechce nikoho obtěžovat a že chce zemřít.

Upozorním ho, že tohle vážně není dobrý moment a ať se hlavně nevrtí.

Jinak je zcela klidný. Tvrdí, že je dárce krve celý život.

Dovolím si poznamenat, že tohle je plýtvání.

Myslím na to, že v tomhle stresu nesmím dostat průjem. A nedostanu.

Donesou mi telefon, volám sanitku.

Ruka mi pomalu dřevění.

Po 17 minutách dorazí dva vysmátí chlápci. Vrazí tam strýci pětikorunu a stáhnou to a odvezou ho do nemocnice.

Za hodinu si ho tam sešitého vyzvedneme mým sporťákem.

Sýry jsou stále cítit.

Vlézt v osmdesáti do třídvéřového minicooperu je nejtěžší úkol dne. Teda už zítřejšího. Je jedna ráno. Jedeme domů a jsme rádi, že se máme. Strýc se pobuřuje, že sestřička si od něj nevzala při platbě nočního poplatku hotovost, že to už prý neumějí.

Kam ten svět spěje. A dala mu kvééé er něco.

Tak ještě odkliknu 90 kaček v apce a jdu si lehnout.

Na blog by mi úplně stačila ta historka s holí a hadem.

Ráno se probudím v 6:30. Celou obcí se rozléhají sirény. Požární poplach. Ale všechny to nechává chladnými.

To jen dobrovolní hasiči někam v neděli ráno vyrážejí.

Zastavovali jste někdy krvácení?

Omdléváte u odběrů?

Jste s někým pokrevně spřízněni jako Vinetou a Old Shatterhandem?

Bojíte se hadů?

A ztrácíte klíče?

PS: A pak se stalo ještě něco velmi důležitého. Ještě o tom nechci psát, musí se to uležet a uzrát, abych to dostala do slov. Je to náročnější než popsat boj s plazy, hledání ortopedických pomůcek a držení prstu na tepu života. Jde o to, že dát někomu jméno nestačilo. Drahouš zůstal Drahoušem. Snažili jsme se oba po svém, ale já se rozhodla, že čtvrté prázdniny si zničit nenechám. Že nedokážu čtvrtý rok čekat na zázrak. Chápu, že zázrakům to někdy trvá staletí, ale tolik času já nemám. Pardon světe.

Kruh se uzavřel. Začalo to třináctého v pátek před třemi lety a jedním měsícem. Skončilo to taky třináctého v pátek.

Vyloženě klika.

Všechno přijde, když má. Jako moje orchidey. Už jsem myslela, že je dávno po nich. Každých 14 dní je koupu, ale už minimálně dva roky nic. A teď všechny obrazily. Všech sedm kytek. Prostě přišel jejich čas. Za chvíli rozkvetou.

A já? Já teď budu mít o prázdninách spoustu svobodného prostoru. Ale už si chystám jeden železniční zájezd s mužem. Je mu teda devět … ale je to prima společník. A umí objednat kafe.