418.díl, Baru: Go over Hannover

Stojím před domem, z něhož jsem chtěla celé dětství prchnout … sedávala jsem v létě na střeše garáže a počítala projíždějící auta … auta, co mířila tam jinam … Znáte to? Vy, co jste se narodili na malých městech a toužili po světě tam venku? V dobách, kdy ten velký svět nebyl dostupný on-line. Syndrom autobusové zastávky na vsi. Mladí se tam scházejí, vedou řeči a dělají zakázané činnosti. Autobusová zastávka je klíč. Tudy se přijíždí nebo odchází. Nádraží má svoje kouzlo, ale k podobným sedánkům moc nevyzývá.

Nádraží mám ráda, nádraží a letiště.

Místa pohybu.

Tedy pohybu, když to jde dobře.

Nebo čekání, pokud to drhne.

Zitra startuju.

Zase jsem singl.

Evergreen posledních let.

Poslední roky jsem chodila s mužem, kvůli kterému jsem měla pocit opuštěnosti víc než kdy před tím. Paradoxně. Nikdy před tím jsem necítila bolest opouštění tolik. Mohla jsem si zvyknout, byla jsem opouštěna chronicky, radši mne opouštěl než vítal, byl takový, ale já si nikdy nezvykla. Spíš jsem si na opouštění vyvinula alergickou reakci. Jsem na něj teď přecitlivělá. Musím tu ránu nechat se zahojit. Hlavně si to neškrabat. Moc na to nemyslet. Pěstovat to dobrý. A nevzdat to.

Na první cestu vlakem těchto prázdnin vezmu Jéňu.

Synovce. Je mu devět a ještě nikdy nebyl u moře.

Den před cestou jde k zubaři.

Hrozně se zubaře bál, ale s babičkou to zvládli.

Má ovšem vytržený zub.

A tak na cestu dostaneme teploměr, antibiotika v sirupu, kdyby otékal, sirup na bolest, kdyby si stěžovat. Jéééžiši.

Do vlaku nad ránem sedá se mnou dobře naladěn a rozhodnut, že bude kousat na druhé straně a nebude jíst sladké …. a první se ptá, kde že je ten jídelní vůz.

Ono to půjde.

Dnes totiž projde cestovatelským křestem ohněm.

A na zub ani nevzdychne.

Jen dvanáctkrát řekne, co mám dělat, když se nudím…

Ale máme čtyřlístek a wi-fi. Takže dobrý.

Můj synovec má jednu superschopnost. Odhalila jsem ji před dvěma lety, když šel do školy. Poprvé jsem si toho všimla ve hře. Jezdil autíčkem a komentoval to anglicky. Crash! I can catch you! Vykřikoval. Patlavě, ale anglicky. Zkusila jsem úplně ujetý experiment. Prostě jsem na to dítě z české rodiny, kde nikdo neumí ani nepoužívá žádný cizí jazyk, a ve školce se učili jen barvy, začala mluvit anglicky. Řekla jsem anglicky, ať dá autíčko nad hlavu. Zpozorněl, udělal. Za záda, udělal. Ať poskočí. Poskočil.

What are you doing? Zeptal se mě jako rodilý mluvčí se zamračenou tvářičkou.

Hráli jsme na schovku a šestiletý kluk z české rodiny vykřikoval:

I'm going to disappear for ever and ever.

Where are you? Hledala jsem ho.

Pak jsme si povídali.

Are you afraid? Ptám se já.

I'm afraid of monsters.

And is the monster under the table? Zeptám se laškovně, protože pod stolem byla naše nejoblíbenější schovka.

The monster can be anywhere … odpovědělo české šestileté dítě, které neumí dobře česky, ale já pochopila, že ho vychoval tablet. Tlapková patrola a ti druzí. V originále. Zřejmě jsem byla první lidská bytost, kterou viděl ten jazyk použít na živo. To dítě reagovalo, komunikovalo, rozumělo a přirozeně ovládalo gramatiku. Zní to jako pohádka. Je to ale ve skutečnosti je to taky smutný. V téhle rodině totiž umí anglicky opravdu jen tablet. Jeho rodiče mi nevěřili. Je to, jako byste mluvili o hudebním talentu v rodině, kde se vůbec nezpívá a nikdo nehraje na žádný hudební nástroj.

Od té doby si to užíváme, a když chceme mít klid a pocit spiklenectví, přejdeme do angličtiny.

V následujících dnech uvidím, jak snadno jazyk používá, vykládá si s lidmi, hraje s dětmi a pohybuje se v něm s úplnou lehkostí. V češtině teda pořád ještě chyby dělá (troufám si říct, že by to mohla být vývojová dysfázie, ale na to se mne nikdo neptal).

Do Berlína naše cesta plyne až nad očekávání dobře.

Máme tam hodinu, což vyjde akorát tak na sváču a nákup červených rtěnek. Odstín 506, který vám mimochodem změní život, totiž prodávají jen na západním trhu.

V Berlíně v Rossmannu na nádraží mají poslední dva kousky. Alespoň že tak.

Sedáme na vlak do Kolína. Venku je 37 stupňů.

A pak se to začne komplikovat. Němci cestují vlaky hodně. Nádraží jsou plná a něco se začne dít. Vlak po různě dlouhé časové úseky stojí, cesta se vleče. Nabíráme zpoždění. Když vlak z Berlína do Kolína nabere 120 minut a není šance, abychom dnes stihli přípoj do Amstru, udělám rychlé rozhodnutí a přebukuju rezervace. A tak jsme neplánovaně vyskočili z vlaku v Hannoveru a jedeme jinudy. Nálada skvělá!

Další vlak jede za 40 minut.

Využijeme toho a seženeme další 3 rtěnky západního odstínu v Rossmannu v Hannoveru a stihneme nevýchovnou návštěvu McDonalda s hračkou.

Vlak nabírá zpoždění.

A pak se rozsvítí nápis, že byl zrušen. No nééé. Kur….á.

Jsme úplně zpocený, 37 stupňů sedíme jak bezdomovci na zemi na nádraží v Hannoveru.

Další spoj do Amstru jede za dvě hodiny.

Čekáme.

Rtěnek už máme dost na celý rok.

Čtyřlístek zabere na 30 minut.

Jéňa se ukazuje jako dítě nesmírně odolné, neremcá, sedí se mnou na peróně a neprudí. Na zub si bohudíky vůbec nevzpomene. Ještě toho trochu.

I další vlak se opožďuje. Když za 3 hodiny dorazí, posadíme se do něj s úlevou a nadšeně opouštíme Hannover. Když se nic neposere, doputujeme k moři posledním vlakem kolem půlnoci. Když….

Za půl hodiny začne růst teplota ve vagóně, svlékám, co jde. Jéňa komentuje můj sexy nátělník bezelstnými slovy čistého prepubertálního dítěte: teto, něco ti tam vykukuje a myslí tím můj dekolt. Ve vagónu je nesnesitelně. Stojíme. Stojíme už 20 minut. Hlášení. V některých vagonech nefunguje klimatizace, přejděte si do jiného, stěhujeme se, my jsme teda klikaři … stojíme další čtvrthodinu. Pak vlak zruší a všechny nás vyloží v nějaké zapadlé stanici půl hodinu za Hannoverem. Jsme asi prokletí. Komu zruší dva vlaky v jednom dni. Jéňa se naučí novou frázi, kterou tu slyší ze všech stran: we are in the middle of fucking nowhere 🤣 …

Tak ne, dneska ne …. Vzdávám to, šance dostat se do Holandska dneska prostě není, stejně jako ostatní cestovatelé se narveme do přecpané lokálky zpátky do Hannoveru.

Zas.aný Hannover, my se z něj snad nevyhrabeme.

Zabukuju hotel.

Píšu Margit.

Odpoví: Že ty sis zase někde něco přála!!!!???!!! 😅

Neprala sis třeba, abys na té cestě nemyslela na nic jiného než na samotnou cestu??? 

Nebo třeba sis přála, aby ta dovolená stála za to?

Přinesla nějaký pořádný zážitky????

Přiznej se!

… to je kámoška …

Fronta na informace na Hannoverském nádraží má desítky metrů. Informace nechci, chci postel. Je vedro. Zvedá se vichr a brzo začne bouřka.

Najdeme náš Imbis hotel. Díkybohu: Sprcha, klimoška, výhled přímo na nádraží … Rudiš by plesal.

Osud to tak chtěl …. Zítra pokračujeme v šest ráno 1.třídou 🤣

Do Amsterodamu dojeme o den později, ale jako páni.

K moři pak už je to jen kousek.

Holandsko

Voda, lidi, lodě, mosty, jídlo …

Místa, na kterých jsem byla v posledních letech několikrát. Sama i s Drahoušem.

Naposledy s ním před Vánocemi.

Tenkrát to vypadalo tak obyčejně a nadějně … naděje na obyčejný dobrý vztah … kravina … Musím ta místa přepsat jinými vzpomínkami, abych se sem mohla vracet …. Chci si nechat to dobrý, místa, kde jsme se smáli, objímali, hulili, cpali se v pekárně u Oscara, bleší trh, kde jsem si koupila nádherné povlečení a táhla ho přes půl Evropy, pláž, kde jsme se toulali v dešti, stánek, kde jedli uzené ryby rukama, hotel, kde jsme se milovali, hostel, kde jsme byli na stand-upu, hospoda, kde jsem se opili … tohle všechno si chci nechat jako zprávu o tom, jaké lásky jsem schopná. Jaké touhy a nadšení. Nechci a nemůžu se tvářit, že to nebylo.

Bylo to moje, je to mnou a jde to dál se mnou.

Jsem to já a proto to můžu zažít znovu.

Jinak. Ale mohu.

Mám narozeniny. Píšu si s různými lidmi a jsem nesmírně dojatá.

Ráno cvičím on-line a moje milovaná krotitelka - cvičitelka mi pošle sestřih mých online záběrů za poslední 3 roky, kdy spolu cvičíme. Mám různý barvy vlasů, oblečky, chvílemi natáčky na hlavě, cvičím na různých místech … dojme mě to. Pořád jsem to já. 

Máma mi napíše přání, které by chtěla jednou v životě číst každá dcera. Díky mami.

Několik chlápků, co znám, se mnou při příležitosti mých narozenin zaflirtuje.

Kluci, ani nevíte, jak mi to bodlo.

S Jéňou vyrazíme na výlet. Fotíme se se dřeváky na nohou, jíme obří hranolky a zmrzlinu, jezdíme lodí po kanálech. Vybrali jsme malého lokálního průvodce a je to nádherný výlet. Kolik míst už tady znám.

Lidi, tohle mi nikdo neuvěří, jakej já měla nakonec narozeninový večírek …. Šli jsme se po deváté ještě na chvilku projít v našem městečku k moři. Skončili jsme v herně, kde byla lokální oslava začátku prázdnin, pití zdarma, jídlo zdarma, někdo nám dal nabitou kartičku, pařili jsme hry, tančili, stříleli, vyhráli autodráhu a Pringels a šli domu …. Holandsko je země mých snů …..

Byl to opravdu šťastný den.

Další dny se Jéňa koupe ve studeném oceánu, hloubí nekonečné tunely lopatou v písku, hladí cizí kočky a psy a vykecává se s jejich majiteli. Znovu s ním zažívám atmosféru na dětském hřišti …. Matka dítěte, co se dokáže nadchnout. S láskou vzpomínám na časy, kdy moje dcera byla malá a součástí každé naší rodinné cesty bylo vymetání dětských hřiští. Chytá mě nostalgie. Jéňa běhá s klukama, pokřikují, závodí, honí se. Dlouho jsem s žádným dítětem na hřišti nebyla. Chvíli ho sleduju a chvíli si čtu a chvíli šmíruju ostatní rodiče. Mámy a tátové jsou tu zastoupeni rovným dílem. V tom se teda ještě máme co učit.

Celý náš zájezd má jen jedinou slabinu: Nezavírání stojících lahví s pitím. Jéňa nezavírá láhve s pitím a nechává je volně stát nastražené na různých místech …. Zavírám je snad milionkrát, protože vysvětlování nepomáhá …. a zřejmě na to existuje nějaký gen, protože moje dcera má tenhle zlozvyk taky. Neuvěřitelné.

Jinak se máme božsky.

A něco mi říká, že cestovatelské geny se taky dědí a objevila jsem parťáka na spoustu dalších cest. A to, že je o čtyřicet let mladší je úplná banalita.

Třeba mě jednou vytáhne někam z důchoďáku.

A pak mě napadá: Že vždycky je nějaký Hannover, aby pak mohlo být líp.

Go over Hannover. 

Be over Hannover.

Cestujete s dětmi?

Vzpomínáte na dětská hřiště?

Nezavírají vaše děti stojící lahve s nápoji?

Co děláte, když vykřikují, že se nudí?

Vyhýbáte se místům, kde jste prožívali ztracenou lásku, nebo je vyhledáváte?

A máte rádi lodě?

A McDonalda?