422.díl, Margit: Zas jedna neučesaná

Muž právě odešel a na mém těle pomalu zasychají jeho kousky. Ještě včera jsem se těšila, že budu mít trochu času pro sebe a teď je pryč pár minut a mně už se hrozně stýská… Vím, že tohle stýskání během pár dnů ustoupí, budu si užívat život bez jeho přítomnosti, svůj český život, a až pár dní před odjezdem do Berlína se vrátí a já se nebudu moct dočkat, kdy ho zase uvidím, ucítím… Nepamatuju se, jestli jsem kdy zažívala takhle naplňující vztah. Tolik lásky, sexu, humoru, něhy, péče, cestování, sdílení, diskusí o všem možném a zároveň svobody být sama sebou, svobody žít vlastní život, dělat svoji práci, mít svoje přátele, rodinu, aktivity, podivnosti, touhy, čas pro sebe… Možná to prostě trvalo, protože tenhle balíček pámbů doručil na západní břeh Severní Ameriky a mě prsknul do prostředka Evropy… Netvrdím, že jsem s jinými muži nebyla šťastná - to by nebyla pravda! Jen teď zažívám komplexnost v opravdovosti a upřímnosti, jakou neznám. Pravděpodobně je to i naším věkem, zkušenostmi, ale taky vím, že věk ani zkušenosti nestačí. A nebo mojí špatnou pamětí či tendencí prožívat "teď a tady" jako to jediné důležité, jediné "dějící se", jediné opravdové. Jsem šťastná. A vděčná. Osudu, Všehomíru, Bohu, jemu, sobě, nám.

A zároveň mě to všechno konfrontuje s mojí černotou. Nová knížka od Jakuby Katalpy Je hlína k snědku?, která mluví jazykem nejtemnějších zákoutí mé duše, naléhavost písniček od Maneskin a naše debaty o věrnosti a otevřenosti, o morálce a o tom, co je a není ve vztazích v pořádku, otevírají dokořán vrata mých nejhlubších nejčernějších temnot. Svítí na tu sveřepou punkovou vílu, co si po nocích řeže zápěstí a vlastní krví si tetuje na břicho čárky za každého zabitého parchanta. Je tvrdá jako skořápka makadamovýho ořechu a nepřátele střílí flusačkou s otrávenými šipkami - jen tak z plezíru. Aby tady nezacláněli. A protože jí to baví. A aby si mohla vytetovat další čárku. Je divoká, nespoutaná a jediný, o co jí jde, je, aby se měla dobře. Sežere jakýkoli jídlo, když má na něj chuť, i kdyby ho měla vytrhnout z ruky bezbrannému děcku. Vošuká každýho, kdo jí zavoní, když má na to chuť, a je jí u zadku, jestli je to pankáč z podmostu, nebo spořádanej taťka od rodiny, co si jen nestihl dost rychle zapnout poklopec. Co se blýskne, je obratem ruky její. Cpe si kapsy kradenýma sklíčkama i drahýma šperkama, když se jí líbí. Kdo se opováží se na ní křivě podívat, ať se začne modlit, aby mu neskončila otrávená šipka v oku dřív, než s ním stačí mrknout. Udělá tři přemety a s chichotem zmizí za nejbližší ohradou. Vysmívá se všemu a všem. Nikomu nevěří a nikoho kromě sebe nemiluje, protože dobře ví, že to takhle maj všichni a kromě ní samotný je její blaho každýmu u prdele. Taky je jí jedno, jestli umře ona, nebo kdokoli, koho zná. Je jí i jedno, kdy to bude. Hlavně, aby to šlo rychle. Žádný sraní s tím. Žádný, zachraňování, oživování, nemocnice, hadičky. Hlavně žádná bezmoc. Modlí se, aby měla dost sil všechny hadičky si v takovém případě vyrvat z těla a pokousat každýho, kdo by se pokusit zastrčit je do ní zpátky. Občas žere ze zabitých nepřátel kusy masa. Ostrýma zubama vytrhává z jejich těl křehoučká srdíčka, ledvinky a jatýrka. Krev jí stejná po bradě, mezi pysky, po krku, až na prsa. Dává jí to sílu. A ona potřebuje bejt silná. Protože o to v tomhle světě jde. Bejt silná, nemilosrdná všeho schopná a myslet jen na sebe. A v tom je ona dobrá. Zatraceně dobrá.

Jasně, že je ve mně i ta bílá stránka. Ten anděl, co ve všech lidech vidí jejich světlo a doteky svých křídel umí otřít slzy, obejmout i zázračně uzdravit. Anděl, v jehož přítomnosti každý jasně a zřetelně vidí svoje dobré, silné a hodnotné stránky a cítí, že je přijímaný, milovaný… Anděl, který svým úsměvem dává naději, odpuštění, pochopení. Jasně, že ten je tam taky. Ale toho znáte. Tu malou tvrdou neúprosnou sebestřednou mrchu většina z vás nezná. Ale ona tam je. A něco ve mně je za ní rádo. A něco ve mně se nepřestává třást strachy, že mě kvůli ní zavrhnete. Že mě kvůli ní opustíš. Ty, jehož láska je pro mě tak drahocenná…

Lapám po tobě

rukama, nohama,

srdcem i vagínou…

Vyplašená samotou,

hrozící se opuštění,

utíkajíc před bezmocí.

Před válkou,

nedostatkem,

smrtí i stárnutím,

před všemi strachy světa…

Do tvojí náruče,

na špičku tvého penisu,

do bezpečí tvojí lásky.

...