423. díl, Margit a Baru: Rok se s rokem sešel

Možná si vzpomenete na moje loňské zážitky z konce prázdnin a Šukací ostrov… pro ty, kdo nepamatují či nečetli, zde https://www.programnaochranusvedku.cz/l/274/ Letos jsem tu zas.

Letos mám repelent i opalovací krém. Poučila jsem se. Ovšem ne dostatečně. Měla jsem zabalit ještě špunty do uší. K diskotéce z vedlejší vesnice se přidává řev nespokojeného batolete z nedalekého kempu. Jsem zvědavá, kdy se přidá elektrárna.

Proplouvám po liduprázdném jezeře. Na hladině se zrcadlí mraky a zapadající slunce. Stojím na paddlu nahá a celý svět mi leží u nohou. Rybáři stojící na březích si můžou oči vykroutit a jejich pruty ke mně ční jako ztopořené penisy. Well, to si nechám líbit.

BB mi píše, že obdivuje moji odvahu. Oceňuju, že nepíše, že jsem blázen a že má o mě strach. Prý ví, že jsem chytrá a schopná žena. A že kdyby se o mě bál, nechá si to pro sebe. Chytrý, schopný muž!

Je úplněk. Sedím tu u skomírajícího ohníčku a čekám, kdy se bílá koule vyloupne nad jezero. Modlím se za mámu. Aby se nám vrátila celá. Fyzicky i mentálně.

Potřebuju takhle dobíjet baterky. Obnovit kontakt se sebou a s přírodou. Naplno procítit svoji svobodu, sílu, odvahu. Dát prostor svojí Divošce v jejím prostředí. Pravda, kdybych u toho neměla mobil a nechatovala s Barčou a BBm, bylo by to ještě o level výš, ale co už.

Noc nakonec běží celkem v klidu. Na vesnické zábavě hrají Kabáty a Schelingera, děcko kolem desáté umlká, komáry (až na jednoho) zahání repelent a já prospím noc v klidu. Měsíc zahlídnu jen když jdu nad ránem čůrat, to už ale na nějaké rituály není síla. Tak vyšlu jen myšlenku a zalézám zase do spacáku.

Doufám, že za srpnového ježdění za rodiči/prarodiči do nemocnice se nestane naše rodinná tradice. Loni táta, letos máma. Vypadá to, že jsem dorostla do sendviče - uprostřed mezi starostmi o své děti a své rodiče. Zatím to běží celkem dobře, tak snad nebude moc přituhovat…

Druhý den na padla parádní. Bohužel se mi nepodařilo vykopat se ze spacáku dostatečně včas a na jezeře už jsou lidi. Na tom druhém je prázdno, doufám, že se tam vůbec smí a že mě nezavřou, že tu jezdím. Slunce, vítr a voda hladí moje tělo jako ruce nenasytného pozorného něžného milence. BB by měl žárlit…. Užiju si takhle dvě hodinky, letos naštěstí namazaná krémem s ochranným faktorem, popovídám s pár dalšími naháči, dám si hnusný hambáč u stánku, vyfouknu paddle a hurá za mamčou.

Když si tak čtu ty svoje loňské zážitky, letos je to mnohem klidnější. Relativně podle plánu jsem odvezla syna na hokejbalový camp (cestou jsme se jen stavovali v KFC na benzínce na kafe a Shake, které jsme tam po 20 minutách čekání v nekonečné frontě radši nechali, abychom stihli dojet včas) a stavila se za tátou, kde jsem dostala tašku broskví a špek z maďarského ovcoprasete (to prase má fakt srst jako ovečka!) A k večeru už jako zkušený mazák nafukovala paddle u jezera, zabalila vybavení do waterproof batůžku a vyrazila na vodu. Letos žádné dobrodružství. To Baru to měla v Miláně divočejší.

No, to víš, Margit, Itálie …

Když kouknu na náš zápis z loňska, zas tak moc se nezměnilo. Furt jsme to my. I já se furt potloukám vlakem po Evropě a občas po Tindru. Ložnici pod hvězdami jsem letos nezažila, jen jednu houpačku na dětském hřišti a to nevím, zda se počítá. Je pondělí, mám mít hotový příspěvek, mám spousty zážitků a žádný čas ho napsat. Život jede rychle. Zvlášť když máte volno. A já ho teď měla. Trochu jsem randila s jedním chlápkem a trochu jsem randila se sebou. Učím se o životě a čím dál víc mi dochází, že se léčím z dlouhé vleklé nemoci. Sundala jsem si všechny indicie a prsteny. Nechala jsem si jen náušnice od mámy, náramek od Margit z Řecka a prsten, který jsem dostala, když se narodila moje dcera. Jako bych se tím volným prsteníčkem zbavovala dalších a dalších nánosů.

Posledních čtrnáct dní je plných svobody. Týden dodělávám resty v práci a týden jsem pak na cestách. Potkávám se s jedním Obchodníkem. Je to vtipný, protože zatímco v jiných vztazích se nechávám opájet synchronickou a osudovými podobnostmi. Tak tady, tady, abys synchronicitu pohledal.

Chlap, co chce ženu, která hlavně hlavně nesmí být ezo, napíše mně. A přes všechna varování riskuje schůzku. Vlastně ho skoro sbalím na kolonoskopii, po které by mě byl ochoten vyzvednout. Naštěstí to není třeba. Už na začátku povídá, že všechno je statistika, teorie velkých čísel, na osud a zázraky nevěří, a rád by si ujasnil kontrakt: Hej princezno, nechci závazky, ale uvařím ti, budu o tebe pečovat … nesnesu omezování, potřebuju prostor a nikdy s Tebou nebudu bydlet a nežením se.

Hmmm. To je tedy romantická nabídka.

Ale pak si řeknu, že se taky můžu zastavit s jedním chlápkem na odpočívadle, nechat si uvařit a sedět na terase s nohama na stole, nechat si nosit drinky a povídat si … tohle teď život přinesl … ale stejně vím, že se radši vzdám terasy a jeho, než bych se vzdala zázraků ve svém životě… A že vůbec nejsem schopna odhadnout, co bude v další kapitole … protože tohle tohle nevymyslíš. Kdyby ses posral … tohle proste napíše jenom život nebo Bůh nebo nevím… a nechávám to být.

A tak zažiju skvělý jídlo, Pride s cizím mužem, další dávku Woodyho Allena (ehm ehm, no už mám průpravu), jógu na terase v nejvyšším patře v satelitní čtvrti, a svůj první výlet na Harleyi. A chystám se na týden vlakem po Itálii.

Vyrážím v neděli večer letadlem do Milána.

Vyrážím v neděli dopoledne na urgent do Motola.

Protože …. Protože výlet na motorce, intenzivní jóga a špatný pohyb (jak stojí v mojí propouštěcí zprávě, ale ten pohyb teda vůbec špatnej nebyl, jen měl poněkud fatální důsledky ….) mohou způsobit, že si hnete zády.

Doktorce nepopisuju detaily (aby nezáviděla) a společně se shodneme na dvou rychlých injekcích do zadku a receptu do lékárny. A pak, povídá doktorka, se teda hodně modlete, ať to povolí. V lékárně mě vybavili slušnou drogovou základnou na cesty a můj stav má příznivý dopad na váhu mého batohu. Nevezu téměř nic.

Let je ještě v pohodě, injekce fungují.

První noc jakž takž.

Když chodím nebo ležím, je to dobrý, nejhorší je sezení. A přede mnou celá Itálie dolů vlakem. Nebudu kecat, chvílemi je to vážně peklo, permanentní otřesy, hodiny a hodiny stojím a čtu si. Jsem sjetá množstvím léků, ale moc to nezabírá.

Čtu Šikmý kostel 3. Příběhy z padesátých let mě uklidňují v tom, že člověk se může mít mnohem mnohem hůř. Moje svoboda je ale nade vše… A ta trocha bolesti je maličkost. A koukám na pravo z okénka … a tunely, moře, tunely, tunely, moře, moře, moře, úplně tyrkysové moře, áááách óóó … bože to je krása … ne nevrť se …au au … to je krása, to je krása…. Ve vlaku to voní opalovacím krémem, po ránu se mnou cestují černošští prodavači z pláží se svými složenými stánky … jedu několik dní a mezi tím si občas léčím záda na horké pláži a slanými koupelemi a sluncem.

Občas se recepční diví:

Vy nemáte zavazadlo?

Just this bag?

Yes, just this bag.

And. Just you?

Yes, just me …

Only me.

And Im so happy ….

Pomalu povolují i záda. Velmi opatrně. Jsem pokorná a šťastná za každý bezbolestný čas. Vylezu ke kostelu na vysokém kopci po velké spoustě schodů a myslím na Maryl Streep, jak běží s šátkem ke kapli po podobných schodech ve filmu Mamma Mia.

Pierce Brosnan přijde později.

Mám totiž rande s Obchodníkem v Miláně.

Koupím si kvůli tomu (a svým zádům) noční lůžkový vlak, abych druhý den napsala Margit:

Tak tohle, tohle Tě opravdu pobaví, jaká já jsem romantická hrdinka. Jedu celou noc. Přesedám v Miláně, kde si narychlo ještě aplikuju pleťovou masku na veřejných záchodcích. Bych podtrhla své opálení.

V devět mu jedu naproti do Bergama, městečko u letiště, jasně si píšeme, ze nestihnu letiště a budu čekat u fontány před nádražím.

Opaluju se a jsem celá rozechvělá.

Poslouchám audioknihu, skončí …

Písničky … proč to tak trvá?

Je to 20 minut. Psal, ze je v buse.

Takže čekám .. píšeme si… srandičky… a zjistím, ze sedl na bus do Milána … prej jsem říkala, že bus je před východem , a tak do něj sedl…. takže …. míří do jiného města, než kde na něj čekám, vole … to je znamení …. 😱 … do Milána mi jede vlak za hodinu, mam hlad, jsem na cestě od včerejška od tří, teda asi 20 hodin …. No chuť na romantiku mě vážně přešla …

A pak se musím zase smát … tohle nevymyslíš … tohle píše život … no hlavně bacha na záda …

Jaké máte léto vy?

Co vám dobíjí baterky?

A jaké máte letní neduhy?