424. Baru. Povídka. Resocializační program.

Dneska pro Vás mám povídku. Jmenuje se Resocializační program. Otázky na konci si položte sami. Jedná se o literaturu. Veškerá podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná. 

...

Resocializační program

Jak se Ti daří, zeptal se Patrik a zadíval se na svou dlouholetou kamarádku, když jim starý kavárník konečně přinesl objednaný flatwhite.

Můj děda by řekl, jak je nakázáno … usmála se na něj.

A ty? Nenechal se odbít.

Já jdu krok za krokem. Ale nestěžuji si. Co byznys?

Hele dobrý. Tak máme boom, jedeme, ale potřeboval byl něco extra, upgrade, konkurence je veliká.

Taky se u vás sem tam mihnu, aby mi ten čas po rozvodu líp utíkal. Zaculí se.

Mám ti dát slevu?

Nemusíš. Neplatím. Nikdy jsem nemusela.

Ty jsi za sebe nikdy nemusela platit, to dobře vím. Ty a to tvoje vnitřní čaro…

Kdeže ty časy jsou…povzdechne si žena spíš na oko než že by to myslela vážně. Vždycky, když si s někým píšu, vzpomínám, jak jste kdysi v dřevních dobách vyvíjeli u vás ve firmě sérii zpráv, prostřednictvím kterých dostaneš holku rychle na rande. Ne-li jinam.

Taky si na to občas vzpomenu. I moje žena. Ta na to vzpomíná obzvlášť ráda. Stěžuje si, že od té doby v romantických sděleních dost pokulhávám …

Měl by ses polepšit.

Po pětadvaceti letech?

Tak abys neskončil jak já.

A co ty? Nějaké objev, tam u nás?

Ale jo, občas s někým randím.

A něco vážného?

Jako dokud nás smrt nerozdělí? V mým stavu. V mým stavu už nic vážný být nemůže.

Pohladí ji po ruce.

A jaký to pro tebe je? Tak profesně?

Profesně si říkám, že některým těm chlapům by stačilo jen opravdu málo. Víš, kdybyste měli nějaký propracovanější systém poradenství…

Koučink?

No tak nějak.

Go on, to mě zajímá.

Prostě, že by měli za zády podporu: Hele, takhle fotka ti zkazí všechny šance… Co přesně chceš? Koho přesně hledáš. Převlíkni se. Zahoď tu rybu. Neškleb se. Nemluv o sexu ve druhé esmesce. Nebuď línej a napiš něco o sobě. Ne, sexuální pomůcky musí chvíli počkat, nevyděs ji. Zajdi na zubní hygienu nebo alespoň žvýkačky. Voňavka neznamená, že jsi míň chlap. Se seznamem požadavků chvíli počkej. Vím, že v tom máš jasno, ale před tebou stojí reálný člověk, nemůžeš si to naklikat jak na e-shopu. Zkus se na druhém rande neopít. Nemluv hnusně o své ex. Zatím. Zaplať. Na prvním rande určitě zaplať. A ano, napiš jí. Jestli o ní stojíš. Stačí málo.

Takový program Premium gold.

Jojo. Premium gold.

Ale to by měla dělat ženská.

Někdy mám pocit, že to dělám. Jako bych prošla jejich životem a připravila je pro lepší příští vztahy.

To je ale skvělej nápad.

Ses posral, jak skvělej nápad?

No mohli by mít ženu na zkoušku. Ženu, které by zvýšila jejich šance v terénu do budoucna.

AI?

AI je málo. Potřebujeme opravdovou ženu.

Něco mezi koučkou a prostitutkou.

Přesně.

Ale nesměl by vědět, že je to profesionálka. Zaplatil by si Premium Gold a podepsal smlouvu, že se mu dostane zvláštní podpory, která maximalizuje jeho možnosti znovu se uchytit na seznamovacím trhu. Nezaručíme 100% úspěch, ale maximální podporu. Měl by chlápka na chatu pro praktické poradenství a někde mezi svými kontakty by se seznámil třeba s tebou. A ty bys ho prakticky provedla vstupní fází. Ale on by nesměl vědět, že nejsi normální holka. Rozvášní se Patrik a ve vzduchu ukazuje pomyslné uvozovky, když vyslovuje slovo normální.

No, to by mě mohlo bavit. Nebýt normální holka, směje se Kateřina a napodobí jeho uvozovkové gesto.

Tak přišla bys na jiný myšlenky.

Ale prachy nechci, budu to dělat pro bono. V práci pilotáže.

Jak chceš. Ale můžu ti platit alespoň náklady. Nebo vzdělávání.

Jako třeba kurz tantry?

Třeba, zasměje se Patrik.

Řeknu si. Víš, že v prachách úplně problém není.

Já vím… a obličejem mu přeběhne smutné pousmání.

A můžou to být jen krátkodobý smlouvy.

Jasně.

Týden, dva … Max měsíc. Aby nenastala vazba.

Taková přechodná pěstounka.

Přesně. Někdo, kdo pomůže plynulému přechodu do reálu. Udělá dobrou diagnostiku, naplní základní potřeby, zvýší sebevědomí, řekne v čem je muž dobrý a na čem je třeba máknout … udělá to citlivě a profesionálně a pak ho se vší láskou pošle dál. Do opravdového vztahu.

Není to nelegální?

Není.

Neetický?

Nevím. Jsou to dospělí muži… bude to ve smlouvě.

A co když se zamilují?

Prosím tě, byl ses tam u vás někdy podívat? Nikdo se nezamiluje tak rychle. A pak, věř mi, že existuje série zpráv, které muže stejně rychle odradí, jako ty vaše zprávy kdysi navnadili ženy.

Jako?

Tak hodně zpráv za sebou, silné emoce, výčitky, plány, řeči o svatbě a o miminku … stýská se mi … chci tě vidět … myslím na tebe … představuju si tě … mám tě ve svých snech … pojďme se potkat … co děláš zítra … a pozítří … a k tomu pár selfí … To, že se chlápek stáhne, je zaručený.

Když to nepomůže, máme tady variantu ghosting, nebo promiň někoho jsem potkala, vrátila jsem se k exmanželovi … nebo koma … a konečně možnost promiň umřela jsem.

Patrik se nemůže přestat smát. Má tu Káču fakt rád. Ten její šibeniční humor. V něčem je rázná jako chlap, ale pořád hodně ženská. A je opravdu krásná. Ta by pomotala hlavu kde komu. Tyhle jejich hovory si oblíbil. Na hraně fantazie a reality. Měl rád její energii. Od té doby, co se rozvedla, ještě víc. Rozkvetla. Vrátila se jí jiskra. Narostly jí vlasy. Měla ten drive jako ve třiceti, když ji potkal poprvé. Ale taky měla v očích to zvláštní vědomí konečnosti. Jako by se jí tam něco konečného vepsalo. A to ji činilo ještě přitažlivější. Že na nic nečeká. Že neodkládá. Že není na kdy.

Zároveň výrazně zacinkalo v Patrikově podnikatelské mysli, která už tuší prodejní potenciál VIP služby.

A Kateřina zatím myslela na muže, které potkala.

Na slovenského ajťáka, se kterým si psala a který byl ve fyzickém kontaktu nesmírně roztržitý. Pořád někde běhal po bytě a ládoval se kratomem a pornem. V posteli miloval ovčí kožichy a opojení vůní lanolinu. Říkala mu Bača. A její profi oko nemohlo nezaznamenat četné příznaky nemedikované ADHD. Měl fantastický hudební vkus a kreativní vhledy. Programoval po nocích a nerad se potkával s lidmi tam venku. Chodili spolu chvilku. Sehnala Viagru a dobrého psychiatra. Pak se jejich cesty rozdělily, ale občas si napíší. Čas od času jí pošle nějaký dobrý play list. Od té doby, co má cílenou medikaci, je jeho život mnohem lepší. Konečně koncentruje svoji mysl, v práci se mu neskutečně daří a moc si to pochvaluje. Třeba jednou potká i fajn ženskou. Někoho, kdo je doma taky rád a má slabost pro kožichy.

Vzpomínala na mladého italského doktora, krásného adonise, který vypadal jako antická socha a choval se jako vlk samotář. Když ho potkala, dva roky s nikým nechodil. Taková škoda. I tady byla odpověď jasná. Pochválit a podpořit, měl co nabídnout. Ale potřeboval trochu rozmluvit. Byl tak charismatický, že stačilo, aby jen trochu vyrazil do světa …. Seznámili se před rokem. Jeho budoucí ženu potkali v sauně společně na svém čtvrtém rande. Mladou právničku. Kateřina přemýšlela, jestli by neměla žárlit, ale s osudem, s osudem nic nenaděláš. Dneska už čekali rodinu. Vzali to dost hopem. Ale Kateřina měla radost. Jako by něco z jejich štěstí bylo i její zásluhou.

A pak Honza. Ten vdovec. Ufff. Tam si málem naběhla ona. Jako kdyby někdo dostal na týdenní program do péče ji. Jakoby na chvíli uvěřila, že ještě bude dobře. Nemohl vědět, jak hluboce se jí dotýká, když vyprávěl o posledních dnech své ženy. O rychlém překvapivém konci a měsících následujících po jejím odchodu. Jak se kamarádky jeho zesnulé ženy v měsíčních intervalech střídaly v péči o něj a jejich tři děti. Podle harmonogramu, který bez jeho vědomí dohodla před svou smrtí. Věřila mu každé slovo. Viděla fotky jeho dětí. Myslela na dědictví té ženy. A myslela na to, kdo bude dědit její rodinu. Zažila s ním několik fantastických večerů. Mluvil o budoucnosti a říkal my. Vytvářel plány a o jejich setkáních mluvil jako o jejich společných budoucích vzpomínkách. Říkal pomalu a jednal rychle.

Smál se jí, že když má kočku, jestli nemá taky toxoplazmózu. Byl to jediný muž, kterého si přivedla domů. A on ten prostor opanoval jediným pohybem. Chodil po bytě nahý, plival z balkonu a ptal se kam zmizeli všichni muži, že tu po nich nejsou žádné stopy. Muži odešli. Vystihl to jednou dvoučlennou větou naprosto přesně. A pak si vzpomněla, že myšky, které jsou infikované toxoplazmózou, vykazují změny v chování, které je činí náchylnější k ulovení kočkami. Toxoplasma gondii tvoří v mozku myší cysty, které ovlivňují jejich reakce a snižují jejich obavy z koček. Je to geniální strategie parazita, aby se rychle dostal do konečného hostitele. Myši se přestanou koček bát a jsou snazší obětí predátora. Myslel na tohle, když ji pomalu pokládal do postele a střídal něhu s útokem? Když se pak několik dní neozval? Když ji napsal krátkou děkovnou zprávu ve smyslu "jsi fajn ženská, ale já jedu dál", aniž by se ptal na její názor. Během jediného týdne s ním prožila celou budoucnost. Bolelo to, ale pochopila, že se může znovu zamilovat a to jí dalo naději. Nechtěla se na něj zlobit. Nechtěla na něj myslet jako na predátora. Nechtěla být oběť. To byl její resocializační program Exklusiv Gold. Byla moc ráda, že nedostala zprávu o jeho komatu či smrti. Co dala ona jemu? Pozornost, nadšení, body count … bůh ví.

Myslela na muže, kteří hledají ženu po delších odmlkách. Rozvedené, zklamané, vyhořelé ve vztazích. Muže, kteří nevědí, jak se ženami jednat. Muže, kteří ženy možná ani nemají rádi. Potřebují je a nenávidí.

Jeden švýcarský kuchař jí kdysi řekl, že jeho snem je najít společnici. Děvku, která prostě bude vědět, co má rád, a on se k ní bude vracet a ona mu dá slevu. Ženám, se kterými randil, nikdy neříkal jménem a při sexu jim zakrýval tvář. Byly to objekty. A zároveň to byl muž nesmírně přející, velkorysý a plakal u opery. Nebyl to špatnej chlap, sám měl dvě dcery. Dokázal si představit, že by tohle někdo dělal jeho holčičkám? Tady by to byl resocializační program opravdu na hodně dlouho a s nejistým výsledkem. A nebo opravdový pomalý vztah. Ochočování jak z Malého Prince. Přicházej pravidelně, budu tě čekat, řekla liška. A on přicházel ve stejný čas, a ona se těšila a nechala ho sednout si vždycky o kousek blíž. Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého, řekla mu. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě. Když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Tvé kroky mě vylákají z doupěte. Známe jen ty věci, které si ochočíme. Budu se na tebe těšit a objevím cenu štěstí. Tehdy dostanu své jméno. Přestanu být bezejmenná. Dodává v duchu Kateřina k Exupéryho příběhu. A tehdy se stáváme zodpovědnými za to, co jsme k sobě připoutali. Tehdy vidíme srdcem. A tehdy si uvědomíme, že budeme plakat při loučení. Že to bude bolet. Čelíme bolesti ztráty. A ta je větší než bolest způsobená důtkami. Je to vůbec možný? Věří Kateřina na takovýhle zázrak? Není to jen naivní představa. Že je možné pomalé ochočování kombinovat s BDSM aktivitami? Jako v posteli hot a jinak postupně a pomaaaaaluuuuu. A není to celé jen romantický blábol? Neměl by takovýhle chlap prostě chodit do bordelu? Místo hledání na seznamce. Dostal by to, co žádá, a vyplatil se penězi. Prostě jasný kontrakt bez dalších očekávání. Obchod. Jenže přátelé nejsou na prodej, přátele si musíme ochočit.

Myslela na Richarda, který doma nesnesl žádnou živou bytost, ani květinu nebo hmyz, za nic z toho nechtěl nést zodpovědnost, ale ve svých padesáti vzpomínal s láskou na Zuzanku. Se Zuzankou jsem měl nejkrásnější roky svého života. Říkával.

Mně bylo třicet, jí čerstvých 18. Měl jsem tenkrát škodu sto dvacet, a pro její spolužačky jsem byl "ten starší pán". Vždycky jsem jí něco navrhl a ona se jen zeptala: Rišo (s moravským dialektem), a bude tam zmrzlina?

Já řekl: Ano, Zuzanko, bude, a pak byl svět v pořádku.

Ráj trval dva roky. Pak jednou povídám: Zuzanko, pojedeme do Luhačovic.

Zuzanka se postavila, dala ruce v bok, zamyslela se, zakabonila svou krásnou modelkovskou tvář a prohlásila: Ne, Rišo, já chcu do Zlína. A to byl konec idylky. Vzpoura. Ještě jsme spolu pár let žili, ale už to nikdy nebylo jak dřív.

Kateřina přemýšlí, jestli by někdy někomu byla ochotna dělat Zuzanku.

Naivní panenku, co nic nechce. Jen zmrzlinku. Jako dítě.

Takový pobyt na seznamce v padesáti, to je taková moje vztahová univerzita třetího věku. Povídá Kateřina nahlas Patrikovi, po krátké odmlce.

No, řekl Patrik, já jako programátor umělé inteligence ti k tomu můžu říct jediný: Přepínání různých prostředí je u AI velmi náročné na výkon, procesorový čas a paměť. A většinou to na tom failuje … tak na sebe prosím dávej pozor.

Kateřina pokrčí rameny.

Gejši nepláčou. Napadne ji. Dají si panáka na cizí účet. A nad ránem se vypaří jako by nebyly. Inspirují ale neobtěžují. Nelíbají se na tramvajových refížích.

A pak se zasní.

Zasní se, že někde je muž, který se nelekne. Neodradí ho zprávy ani když sama navrhne rande. Ani když projeví svoje emoce. A možná udělá drama. Ani když si setře tu fantastickou rudou rtěnku. Ani, když bude poněkud plaše marnivá.

Kateřina si moc přeje ještě někdy v životě zažít pomalou letní procházku, holé nohy ve Vltavě, tanec v rytmu vzdálené kapely a líbání nad ránem v metru. Kdy od nikoho nic nechceme. Ani děti ani auto ani hypotéku. Kdy stačí, že někoho obklopíte vůní a jasem.

Jenže pak, pak mu bude muset říct pravdu.

Že jí končí smlouva.

Ta smlouva.

Ne tamta.

Že by to bylo doopravdy?

Bylo to doopravdy právě teď?

Když je na odchodu.

Promiň, miláčku, já vážně musím jít, ale Ty, Ty jsi rozhodně ready pro svět tam venku. Hodně štěstí.

Byla jsem hloupá, odpusť mi to a snaž se být šťasten. A nech ten poklop, já už ho nechci. Čerstvý noční vítr mi udělá dobře. Jsem přeci květina. Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Je prý to tak krásné.

Notálej tolik, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak jdi.

Nechtěla, aby ji viděl plakat.

Byla to nesmírně pyšná květina …