425. díl, Margit: When the bleeding stops

Celý život se popasovávám se svým ženstvím a jeho podobami. Co to obnáší "být ženská", co už ženské není a proč, co se za ženské považuje a proč, co z toho mi dává smysl, co mi přijde absurdní, a jak to celé vlastně chci mít já. Proto když mě teď, v mých téměř padesáti, začínají potkávat přechodová klimakterická témata, není to žádná novinka. Hledání sebe samé v měnícím se těle a měnícím se životě - jen je to v jiném hávu. Čtu si, poslouchám, ptám se, povídám... Jaké to pro moje kamarádky a vrstevnice je, procházet hormonálními změnami, pomalu ztrácet menstruaci a vyrovnávat se mnohdy dost nepříjemnými příznaky.

Před rokem jsem úplně jasně pociťovala silné příznaky premenopauzy. Noční pocení, stářím smrdící pot a absence chuti na sex či ochoty zkoušet nějaké nové vztahy. V něčem to byla úleva. Vzpomínám na povídání s kamarádkou v Brně, kde už jsem se pomalu brodila na ten druhý břeh a byla s tím dost v pohodě. A pak se objevila láska, která mě zasáhla takovou silou, že mě to mrštilo o mnoho let zpátky - mentálně i hormonálně (zdá se). A já si to užívám. Užívám si, že mám chlapa, kterej mě miluje a kterej mě chce kdykoliv a kdekoliv, kterej po mě touží a dává mi to najevo a kterej vzdychá nad každou mojí fotkou, jak jsem nádherná a sexy. Chlapa, jehož tělo i hlas ve mně vyvolávají mrazení a touhu, přesto, že rozhodně není žádný model, chlapa, vedle nějž se cítím chtěná, respektovaná, milovaná, přijímaná i svobodná. Celá. Celá já. Se vším, co ke mně patří. I s mojí temnou vílou.

Naše debata, o níž jsem minule psala, nás oba velmi zasáhla a donutila k hluboké reflexi toho, co od našeho vztahu chceme, co do něj chceme investovat, čeho si na něm vážíme. A jeho: "miluju tě a tvoje láska ke mně je to nejlepší, co mi život kdy přinesl, nechci o tebe přijít... vím, že jednou budeš chtít nějakého jiného muže a to je pro mě OK, jen mi to řekni... neznamená to, že se s tebou budu chtít rozejít, jen to chci vědět a chci mít možnost rozhodnout se a domluvit se, jak náš vztah bude vypadat dál..." bylo to největší vyznání, co jsem kdy od koho slyšela. To, že by mě mohl někdo milovat takhle široce, celou celičkou, i s tím, že mě přitahují jiní lidé, je pro mě objev a zážitek rovný objevení knihtisku. Dokonce si i dovedu představit, že tímto "povolením se zamilovat či zatoužit jinde", to ani nikdy nemusí přijít. A třeba i menopauza přinese nějaké zklidnění v mojí duši a vagíně. Ale uvidíme.

"Čím jsem starší, tím víc se podobám svému otci – dokonce i moje prdy znějí jako jeho!"... Čím jsem starší, tím víc se bojím, že se budu podobat svojí mámě. Začínají mě občas přepadat úzkosti. To jsem nikdy neznala. A teď mě občas uvnitř svírají podivné strachy a moje hlava vytváří katastrofické scénáře. Jako to dělá celý život moje máma. Někdy, když nemám přesný program, celé dny bych prospala a proválela v posteli. Jako moje máma poslední roky. Nikdy jsme se moc nebavily o jejím stárnutí a o její menopauze. Stárne hrozně nerada. Bojí se smrti (kdo ne, jasně) a nepřestává řešit, jak vypadá. Nedávno jí bylo hrozně zle, vezli jsme jí s bráchou do nemocnice, báli jsme se, jak to s ní dopadne – a ona řešila, že jestli to dopadne dobře, nechá si udělat plastickou operaci horních víček! Pamatuju doby, kdy nenalíčená nevyšla před dům. Strašně dlouho byla nádherná. A furt umí být velmi šmrncovní ženská. Ale stárnutí nesnáší. Poslední roky je jí taky hodně mizerně na duši i na těle - deprese a úzkosti a různé další neduhy – a já začínám přemítat, jaký vliv na tohle měla její menopauza, jestli to v té době vlastně všechno nezačalo jít do kopru. Časově to celkem odpovídá - odpovídá to taky době, kdy se rozešli s tátou... A přemítám, co to znamená pro mě. Znamená to, že se mám připravit na větší úzkostnost? Znamená to, že musím hlídat, aby mi nespadl řetěz a já se nepropadla do bahna nečinnosti a neuvízla v močále depresivního nicnedělání? Znamená to, že pořád vypadám velmi k světu (nedávno mi jeden pětadvacetiletý mladík hádal tak pětatřicet - slaďouš), se pak najednou překlopí do staroby a stárnutí mě zaskočí? Znamená to, že se nemaluju a nebarvím si vlasy, nechodím na kosmetiku a oblékám se do podivných hábitů, že skončím jako šedivá babka v pytlovitých šatech, u níž si nikdo není jistý pohlavím , věkem ani sociálním statusem? Jak to udělat, aby mě pomalu se rozjíždějící menopauza nehodila do kategorie "nepoužitelná"?

Čtu knihu "Ženy po padesátce" - rozhovory se ženami o menopauze a stárnutí a říkám si, že to mám furt dobrý. A včera jsem viděla skvělé taneční představení "When the bleeding stops" od islandské performerky Lovisy Nevímjakdál (Lovisu si pamatuju, protože se tak jmenovala Ronji máma). Mluvila o tom, jaké je menopauza tabu, a jak málo o ní věda ví a jak málo se o ní mluví, a jak se za ni stadíme. Jako by konec schopnosti plodit děti znamenal, že už jsme totálně na odpis, nepotřebné, k ničemu nepoužitelné. Jiné civilizace to ale přece vidí jinak! Lovisa jakožto tanečnice doporučuje pustit si v obýváku písničku, která ti vpluje do hlavy třeba na procházce, a tančit na ni. Jen tak, sama pro sebe. Nechat tělo a emoce, ať skrz pohyb vyjádří, vypustí a transformují, co je potřeba. Připojily se k ní stovky žen! Skvělý způsob. Kdybychom to dělali všichni, třeba by nebylo na světě tolik rakovin prsu a dalších karcinomů, jejichž nárůst bezpochyby s potlačováním či nevyjadřováním emocí souvisí (ano, ano, četla jsem rozhovor s doktorkou Skovjakovou, zakladatelkou mammacenter).

Na závěr představení všichni v publiku tančili - šedovlasé ženy i mladé holky, muži staří i mladší, všichni... "dance for me, dance for, dance for me, oh oh oh..."... Jen jeden chlapík uprostřed hlediště seděl jako zařezaný. A můj milý BB, s pusou od ucha k uchu, rozvlňujíc svoje majestátné tělo v rytmu té písně, mi povídá: "Před pár lety bych taky takhle seděl a bál se pohnout, že se ztrapním... přeju mu, aby z toho vyrostl!" Jo, jo, stárnutí má i svoje výhody - může vám být víc buřt, co si o vás kdo myslí. Možná i pro tu radost, živost a sílu, mu pak v metru ten starý podivínský černoch žehnal, že je mocný muž a že si mě má hýčkat, a že jsem pro něj dobrou ženou. Doufám, že jsem a budu, bez ohledu na věk.

P.S. Ptala jsem se mámy, kdy přestala menstruovat. Zamyslela a povídá: "Někdy v šestapadesáti? Já nevím. Musela bych se zeptat partnera, kdy mi přestal kupovat vložky." No, takže po menopauze, mě čeká ještě parádní skleróza!!!

P.S.2 Abych to trochu vyrovnala, vzala jsem milého ještě na jiné představení. Bylo plné krásných mladých těl. Akorát bylo o umírání. Tak nevím, jestli jsem to moc vylepšila...

Jak to máte vy - podobáte se se stoupajícím věkem více a více svým rodičům? 

Čím se to vyznačuje? 

A kterých fází stárnutí se bojíte?