426.Díl, Baru: Zavařeniny z prázdnin

Z těhle prázdnin si chci zavařit následující zážitky:

Ranní běh podél úplně zeleného kanálu v Poplaru v Londýně, kdy jsem se ztratila a psala si s Tebou, když jsi ležel ve vaně, a pak se našla … a taky si lehla do vany o tisíc kilometrů dál.

Debatu s Tebou, kdy jsme měly každá úplně jiný názor a dokázaly se neurazit, nezabít a nakonec si říct, že se máme rády, i když jsme jiná generace, i když se na sebe někdy zlobíme, narážíme a vztekáme se.

Chuť croissantu s výhledem na moře, ranní nahé koupání a starého bezzubého údržbáře, který se ptá: Aqua caldo? Si. Ty caldo? Si. Bydlíš tady? Já že bych se v noci zastavil… A já mu pošlu vzdušnou pusu a oba si tím zlepšíme den. A v noci zaplaťpánbůh nikdo nezaklepe.

Nově osazený truhlík na Tvém balkoně, plný voňavých bylinek a moje ruce od hlíny a Tvoje ruce, co šmátrají pod mými lacláči. A to, že mě pro jednou nepošleš před milováním do sprchy. A pak mě vojedeš jako děvku s nohama do praku. A nařídíš a povzbuzuješ. A mručíš a mlaskáš a mě to zajímá. Protože moje zvědavost vítězí nad mým strachem. No vida.

Spiklenectví, kdy spolu v noci spolu koukáme na náš seriál, a už se nám klíží oči, ale potřebujeme vědět, jak to dopadne, i když už stejně dávno víme, jak to dopadne, ale to nevadí, chceme to vidět znovu.

Bosé nohy ve Vltavě, kdy se Tvoje a moje prsty dotýkají, ale ještě se nedotýká žádná jiná část našeho těla a tak se na sebe díváme a usmíváme se jako dva blbečci. A z vedlejšího ostrova zní hudba a Ty říkáš, že to je romantika, a říkáš to dost často na to, že jsi voják.

Ten pocit, když jsem se začetla do knížky Jakuby Katalpy Je hlína k snědku, kterou mi doporučila Margit a zamilovala se do jejích obrazů ženskosti, syrovosti a pravdivosti, která se zdá být pomatená, ale ne těm, kdo mají otevřené oči. Píše jako Charles Bukowski, ale je to ženská a to je tedy vážně nářez. A taky to ve vás něco otevře.

Naše odpoledne plné opravdového povídání. Oběd, co se pomalu přelil ve večeři, a salsu mezi stoly, která byla nedokonalá, ale dokonale vášnivá. To že se Tě můžu zeptat, jak to vy chlapi vlastně máte, a nelhat Ti a taky slyšet pravdu. Láskyplnou pravdu.

Hodiny, kdy s Tebou sedím na zemi na nábřeží v Brightonu vedle pouličního malíře a Ty skicuješ lidské modely za jeho zády a jsi šťastná, protože tohle je to, co chceš dělat pořád pořád a pořád. A já vidím sebe, jak zachytávám momenty jinak ale vlastně stejně. A Ty jsi moje krev.

Chuť britského slaného másla a moment, kdy se pro něj nadchlo i moje dítě.

Naše nahá těla nad vodou a způsob, jak přidržujeme padlleboardy, aby se nerozjely do různých stran, a smějeme se a čůráme a jíme a vystavujeme své bujné vnady slunci.

Chuť vietnamské kapří polívky, když mi ji poprvé namícháš se vším, co do ní patří.

Tvůj orgasmus, hlasitý, silný jako zemětřesení, po kterém následuje série přívalových tsunami vln, a to, jak mi po tom usínáš pod rukama a mě zní v uších písnička …. a tady spí tvé tělo krásné a tvá je něžná tvář jako kdysi před dvaceti lety …

Můj orgasmus, kdy zapomínám, že si chci něco představovat, protože najednou žádnou představu nepotřebuju.

Dotek hada, kterého jsem držela v ruce a zklidnila svou mysl.

Zadostiučinění, když jsem dopsala všechny dlužné zprávy a založila všechny loňské spisy. A když si pak povídáme spolu u mě v práci a Ty mi vyprávíš něco, co já už dlouho tuším. A jsem za to ráda, i když je to složitý. Protože život je jenom jeden a Ty jsi pěkná ženská a bylo by Tě vážně škoda pro chlapa, co Tě nechce pomilovat.

Chuť pátého kafe toho dne.

Pocit úlevy, když mi konečně vytáhli s pusy tu hadici, co mi s ní vyšetřovali trávící orgány z vrchu a já se nepoblila, jen mi po tvářích tečou slzy. Spodem to bylo blbý a dlouhý, ale vrchem mě to konfrontuje s mojí vlastní bezmocí. A pak se směju, protože si říkám, že by to bylo ještě horší, kdybych poctivě netrénovala odolnost svého dávícího reflexu orálním sexem.

Obraz dvou švihlých černošek na pláži, který jsme pak znovu potkali na cestě vlakem, byly trochu jako já s Margit, ale moje dcera říká, že si o sobě moc myslíme, že takhle cáklý nejsme.

Nadšení, když jsme konečně přijeli do Amstru, čtvrtým vlakem o proti původnímu plánu, o den později, ale Ty sbíráš odpadky na molu a cpeš si je do kapes, protože takové kuličky, pružinky a udělátka se budou určitě někde hodit. A pak spolu paříme v noci střílečku v herním centru a vraždíme nepřátele a já křičím nahlas a je to opravdový boj.

Pocit uvolnění a klidu, když mě necháš sedět na terase s okouzlujícím výhledem a uvaříš mi fantastický špagety, protože jídlo dělá den a Ty si na něj potrpíš a nejíš kde co …

Ten pocit, kdy si nedáme ani čínskou polívku, ani si neobjednáme pizzu, protože nikdo z nás nemá hlad, protože jsme přejedení tou blízkostí mezi námi a tu není třeba ničím vyplňovat.

Vidinu zapadajícího slunce nad mořem.

Zážitek, kdy najdu záchody včas, poprvé v životě stojím ve koedukované frontě na záchod s muži, a moje hovínko mám nakonec i pevný tvar.

Překvapení, kdy objevím rytmus, ve kterém Tě moje dráždění uspokojuje. Kdy vidím, cítím i slyším, jak mocná je to síla.

Noc, kdy se mi zdálo o požáru v domě v mých rodičů a já odcházím a nemám potřebu to hasit, a pak druhý sen, kdy u nás doma na gauči přespává můj terapeut a já se probudím a směju se, protože vím, na kterou jeho větu si mám vzpomenout. "Baru, a kdyby byl někde takový muž, se kterým by ti bylo dobře a měli jste si co říct, odešla bys?"

Den, kdy si na Tebe vzpomenu a už mě to nebolí. Kdy si můžu znovu přisvojovat naše vzpomínky jako svoje a radovat se z nich. Moment, kdy se mi o Tobě zdá, ale ráno už nepláču. Moment, kdy si na Tebe nevzpomenu. Kdy Tě mohu nechat odejít. V tom snu stoupám v obchoďáku po jezdících schodem o patro víš. Ty něco vyprávíš a já odjíždím, aniž by sis toho všiml.

Noc, kdy se rozhodnu s Tebou nemilovat pod stropem se čtrnácti štukovými pičkami, i když to strašně chci. Ale nechci přijít o svoji sílu. Nechci se na Tebe zlobit a nechci s Tebou spát dokud Tě nebudu líp znát. A přitom Tě znám mnohem déle než ty druhé. A tak se čtyři hodiny mazlíme a pereme jako koťata a plkáme a masírujeme se a Ty spíš. A říkáš, že víš, že Tě dokážu vypnout. A že to víš od prvního momentu, kdy jsem se Tě dotkla v metru. A já vím přesně, který moment myslíš. A já si zase vybavuju, jak si mě poprvé chytl pevně za vlasy a zvedl mi bradu. A mě překvapilo, kolik je v tom násilném aktu něhy.

Rozhovor těl beze slov.

Moment, kdy jsem si na bundu připevnila odznáček s nápisem: I Will let over it, just gotta be dramatic first. A směju se, že mě konečně někdo vystihl.

Rozhovor, kdy jsi se mnou mluvil o své skutečné touze a mě překvapilo, jak vzrušující to je představa. A že příště, až mi hodíš klíče od bytu, klidně to tak může být.

Vděk, kdy se mnou sedíš na chalupě a nevadí Ti, že brečím, protože mám blbou chvilku, ale uděláš se mnou mocné ezo kouzlo, jak to umíš jen Ty. Jako tehdy v Marseille a od té doby se nejednou všechno obrátí. Opouštím všechny závazky, kletby i sliby. Už nikomu nic nedlužím. Kéž i já Tobě mohu být užitečná.

Moment, kdy na pláži poslouchám román Divé ženy, slunce mě zbarvuje, a lehátko pode mnou ulevuje mým zádům.

Noc, kdy se rozhodnu u Tebe nepřespat, protože se nechci úplně ztratit, rozpadnout a rozletět na kousky. Ale stejně vím, že až se po tom všem složím, zůstane ve mně kus Tebe a kousek mě se zasekne v Tobě jako tříska. A buď zaroste nebo vyhnisá, to já ještě nevím. A láska mě naplní k prasknutí, ale já se rozhodnu dýchat a dávkovat si ji. I s vědomím toho, že tohle je možná jediná dávka, kterou mohu mít s Tebou.

Trénink, kdy mě hecuješ a dostáváš ze mě to nejlepší, a já Ti nadávám a Ty se tomu jen směješ.

Situaci, kdy pečeš dobroty pro svou mladou lásku, a já jsem na Tebe pyšná. A další, kdy Ti dává kopačky, sedíme spolu na mostě a já jsem na Tebe znovu pyšná, že to zvládáš, a slyším Tě říkat: milovala mě jak nejlíp uměla, a máš můj obrovský obdiv.

Spiklenectví, kdy si špitáme jako malý holky, sdělujeme si tajemství a přísaháme na holý pupek, že tohle nikdy nikomu nepráskneme. A rozhodneme se, že naše kamarádství je víc než přízeň nějakýho kluka.

Moment, kdy si ode mne bere z ruky ořech plachá veverka, a potom sedíme na stromě a já krmím sýkorky v letu. A myslím na Kolibříka, posla radosti, štěstí a optimismu. Symbol lásky k životu a léčení. Malého ptáčka s obrovskou výdrží a schopností létat na místě i pozpátku, jehož křídla krouží ležatou osmičku jako symbol nekonečna. A já věřím v uzdravení. A asi mám námět na novou kérku.

Kostel na kopci se stovkou schodů a můj vlající šátek jak z filmu Mamma Mia a pomalu ustupující bolest zad a nastupující námět na povídku. A zapálená svíčka a modlitba v tom kostele s myšlenkou na Tebe, Tebe a tebe.

A uvědomění, že nejvíc je, když s Tebou prostě jen sladím dech. Nic neříkám. Jen jsem a dýchám s Tebou.

Chci si pamatovat sebe a Tebe. Tebe, kdo jsi mnohý… mnohá … mnohé …

Spíž mám plnou zavařenin. Vzhůru do práce.

Co byste si z letošních prázdnin zavařili vy?