432. díl, Baru: Černá kočka a první Přemyslovci

Sedí v chalupě. Připadá si trochu jako Hanule z Želar. Její úkol je topit v kamnech, aby se dům s přicházejícím podzimem prohřál. Do kamen smí přijít jen dvě polínka. Aby se nepřepálila. Nacpala by jich tam víc, aby to déle vydrželo … ale odolá tomu impulzu a drží se instrukce. Náramně těžký úkol.

Poslyš, kdyby se tu objevila taková paní, ona sem občas chodí…

Hmmm, zvedne oči od kamen.

Paní?

No taková, ona tu nemá moc zázemí, dělá tady po Peruci průvodkyni.

Hmmm, řekne a přemýšlí, proč jí o tom vypráví.

A?

No ona je taková vlezlá, lidi ji tu nemají moc rádi.

A ona nějak přijde? Pokouší se zorientovat…

No ona se tu občas zastavuje, občas chce někam odvést nějaké letáky…

Letáky?

No ona tady nebydlí, bydlí v Lounech, ale tady provází lidi, po zámecké zahradě, Boženině studánce, tisíciletém dubu … a má to moc hezky připravený.

A ona sem k tobě nějak chodí?

No tak občas, já jsem k ní chtěl být laskavý, má to těžký…

V tónu jeho hlasu ji něco zastaví.

Kolik jí tak je, zeptá se.

Já nevím, něco přes šedesát.

Představuje si otravnou vrásčitou zkroucenou stařenku s letáky …

A?

A ona se tak jako stylizuje, je hodně zvláštně oblečená, nechá si říkat čarodějka.

Čarodějka? Zeptá se a pomyslí si něco o podivnostech venkova a síle tohoto starého místa. A o kořenech přemyslovské tradice. O domě, kde žil Svatopluk Čech. A …. O hraničních poruchách osobnosti.

Aha. Řekne jen. A ta sem občas chodí s letákama…

No. Já jí občas něco někam odvezu.

Hmm. A obrátí svou pozornost ke kamnům. Tak již je na čase přiložit? A vážně jen dvě polínka. Tak, když budou menší, můžou být i tři, ne …. Tak že by to vydrželo dýl. Za chvíli bude potřeba dříví nanosit. Stejně si myslím, že tři polínka by byla lepší. Takhle to musím furt hlídat.

Čas pokročí.

On něco brousí v dílně.

Ona udržuje oheň a potuluje se po domě.

A pak se rozhodne mu udělat sváču.

Namaže chleby a nakrájí domácí rajčata. Zvláštní, hospodařit takhle v cizí kuchyni.

Když vyjde na zápraží, uvidí ho, jak u vrat mluví s nějakou dámou.

Ty vole! Stařenka? Já ti dám stařenku. Na dvoře stojí madam s naondulovanými vlasy a výrazně nalíčeným obličejem. Tak týýýhle není přes šedesát ani omylem. Odloží talíř se svačinou a zamíří ke dvojici. Dobrý den, pozdraví. Takovým tónem, aby bylo jasné, že ona je o mnoho mladší a téhle matroně bude vždy důsledně vykat. Z úcty ke stáří, vole. Žádný kámošení. On je vzájemně představí křestními jmény. Podají si ruce. Čarodějce ztuhnou rysy. V rychlosti předá letáky s nabídkou domácího cukroví na zakázku a klidí se ze dveří. A pak se jí ještě zeptá: … a nedáte si lívance? Ne děkuju. Nedáme. Odpoví ona důrazným plurálem.

Takže tahle paní sem vážně nechodí jen kvůli letákům.

Tohle je jejímu ženskému instinktu hned jasné. Na tu si budu muset dát pozor.

Na ní a její lívanečky.

Hele, nechodíš s ní?

Ne.

A nespíš s ní, že ne?

Ne, nikdy, já mám priority jasný …

No jenom aby.

Hmmm.

Když se později prochází po vesnici, najde několik jejich plakátů vybízejících k procházkám s čarodějkou.

U Boženiny studánky se potlouká místní dvojice. Kluk a holka. A ona přemýšlí, jak těžký musí být si najít nějakou spřízněnou duši v takovéhle prdeli. A že možná člověk pak bere to, co je. A tolik si nevymýšlí. Není vybíravý.

Zajde ke kostelu, aby si ho prohlédla z blízka za denního světla.

Odpoledne je krásné. Slunce svítí.

Pod stromem se povaluje černá kočka. Prohýbá se. Natahuje packy. Mňouká na ni. Opatrně ji pohladí. A pak znovu. Za chvíli už jsou dobré kamarádky. Hele, černá, mohla bys k nám přijít chytat myši, co? Nechtělo by se ti? Jedna nám tam v noci zrovna šustila. Kočka nastavuje hřbet. Lísá se. Ochomýtá se jí kolem nohou. Přidřepne k ní.

Pohledem zabloudí k zámeckému parku.

A tam ji uvidí.

Sedí hned za branou na lavičce.

Opuštěná čarodějka s lívanci v tašce z Ikey.

Hraje si s telefonem.

Jejich pohledy se na moment potkají. Usměje se, ale pohled čarodějky zůstává chladný a smutný.

V ten moment po ní kočka vyjede. Ve vteřině jí prokousne ruku.

Ona se lekne a ucukne.

Rukou projede ostrá bolest a prostředníček se jí stáhne tak, že celá pravá ruka změní svůj tvar.

Kočka odskočí a výhružně syčí.

Zírá na svoji ruku a nemůže uvěřit, že z jednoho škrábance může být taková spousta krve. Stéká jí v pramíncích na zem. V ruce cuká. Bolest je podivně silná.

Sakra.

Po kapsách začne hledat posmrkané kapesníky, kterými by krev otřela a krvácení zastavila. Nebo alespoň odhalila, co se jí to vlastně stalo. Její pohled zabloudí k parku. Čarodějka tam sedí a kouká do mobilu. Už v ten moment ji napadne, že ránu je potřeba rychle vyčistit.

A možná, možná, by měla zkusit i svěcenou vodu.

Jenže křtitelnice v kostele je prázdná.

Vydá se do parku. V budově muzea českého venkova mají stále ještě stojan s covidovou desinfekcí. Jupí. Poprosí pána v pokladně a ránu ošetří.

Stejně z toho nemá dobrý pocit. Ruka nabývá původního tvaru, ale stále v ní cuká.

Přemýšlí, jestli mohla kočka trefit nějaký nerv.

Po návratu mu příběh vypráví a on se zamračí. Hele, nedivil bych se. Mně se v ten stejnej moment zasekla bruska.

Bože, k čemu jsem se to přimotala.

Večer už má celý prst nachovou barvu. Když se v pondělí ráno probudí, barva začíná zaplavovat i nárt ruky.

Když přichází ke své obvoďačce, omlouvá se hned ve dveřích, že jde s takovou kravinou.

Historku o čarodějce vynechá.

Řekne jen, že naivně hladila cizí černou kočku.

Doktorka pokývá hlavou a nasadí antibiotika.

S kočkami to není žádná legrace. Rozhodně ne s těmi divokými. To je dobře, že jste tady.

Uvidíte za 48 hodin.

Antibiotika vyzvedne z lékárny a okamžitě je začne užívat.

…. a pomyslí si něco o podivnostech venkova a síle tohoto starého místa. O kořenech přemyslovské tradice. O domě, kde žil Svatopluk Čech. O tom, že vzteklina je sice u člověka stoprocentně smrtelná, ale na našem území prý snad už 20 let vymýcená, podle AI …. A něco o hraničních poruchách osobnosti. O hraničních zážitcích.

A klade si otázku, jestli někdo, kdo se prezentuje jako čarodějka, může být skutečným ohrožením.

A začne googlovat kterak se bránit potenciální kletbě.

Rozhodně dá alespoň párkrát Otčenáš. Tím se nikdy nic nezkazí.

Máte rádi černé kočky?

Hladíte cizí zvířata?

Věříte na kletby a uhranutí?

A co Vám proti nim funguje?