433. díl, Margit: Pac a pusu z Vietnamu

20.10.2025

BB dostal nabídku práce v Hanoji, a tak za ním letím. Největším letadlem, co prý u nás létá, dvoupatrovým Boingem 777 nad vašimi hlavami… Podruhé ve svém životě odlétám sama tak daleko a zase za ním… Jsou to dva středně dlouhé lety s přestávkou Dubaji, jejíž letiště je obrovské a tak tříhodinová pauza nijak nevadí. V Hanoji se ocitám bez signálu, protože BB mi slíbil místní simku a WiFi funguje nějak mizerně. Vykládání zavazadel trvá víc než hodinu! A když se konečně vymotám z letiště, najdu BBho s pugétem v ruce, zpoceného od hlavy k patě v místním vlhkém vedru a značně nervózního, jestli jsem vůbec přiletěla… Ale jsem tady a jedeme do hotelu a on mě krmí ovocem, které pro mě připravili jeho vietnamští kolegové - ne, děkuju, tu sůl s kořením, kterou k ovoci nachystali, si nedám… Nejdřív na recepci, aby si nemysleli, že jsem holka na jednu noc, a pak už posílám rodině pozdravy ze 43. patra - no, když ty balkonové dveře nechám zavřené, jsem v pohodě a moje závratě taky…

Jen rychlá sprcha a chvíli pomazlení a jedeme na večírek k desátému výročí společnosti, se kterou tu BB spolupracuje. Cestou jsou strašné zácpy a jedeme děsně dlouho. Všude kolem se proplétají skútry naložené vším možným. Asijská klasika - na motorce se vozí všechno. Viděla jsem i rodinu, kdy pán vpředu řídil a za ním paní s kojencem v nosítku na břiše, jindy s kojencem jen tak v ruce, mámy se školáky, holky, co sedí vzadu na motorce s nohama na stejné straně jako dámy na koni, v ruce mobil a nezúčastněně se nechají vozit, paní, co vezla na stupátku svoje dva pejsky, chlapíka s obrovským balíkem desetilitrových plastových lahví, několika člennou rodinu na jednom skútru, nebo skútry s obrovskými dřevěnými konstrukcemi plnými velkých kytic….

A už jsme na večírku - všechno se tu bliští, bliká a huláká, všichni jsou děsně v gala, začíná se asi miliardou různých variací společných fotek, od vstupu se hraje o prachy (spíš drobné), všichni pijou jak Dáni a zlatým hřebem večera je vnitropodniková soutěž " Zitga má talent" plná nejabsurdnějších vystoupení (hlavně nahlas a se spoustou efektů)… jídlo je famózní a lidi se baví. Vyhrála jsem v tombole na své šťastné číslo 77 elektrický kartáček!!! - bohužel jsem BBho chvíli před losováním ukecala, že už fakt potřebuju do postele, tak nevím, jestli ke mně výhra doputuje a jestli v Čechách seženu kompatibilní nabíječku…. Jo a od zítra si vozím mikinu - všude uvnitř je překlimatizováno a mně je kosa.

Hned další den nás čekal budíček v půl páté a výlet do Halong Bay a Jeskyně překvapení a perlová farma… Nádherné vápencové skály uprostřed mořského zálivu, krásná velká loď, dobré jídlo, kurz vaření, na chvíli i pláž… a překlimatizovaný autobus se svítící střechou! Jak podotkl jeden z evropských kolegů, můžeme tam rovnou spustí Vietnamci tolik oblíbené karaoke i s tanci a barevnou hudbou… sami bychom si asi takovouhle verzi výletu nevybrali, ale platil to Google, který sem importoval skoro 20 odborníků na hry z Evropy a Ameriky a snaží se tak zkřížit euroamerické zkušenosti s levnou pracovní silou mladých vietnamských programátorů, výtvarníků, animátorů, game designérů a dalších, a vytvořit herní hit, který přinese hromadu peněz… Na rozloučenou jsme byli pozvaní na úžasnou večeři, kde jsem ochutnala masové kuličky z vodních šneků, pražené rybičky i vietnamské hospod s krevetami, různými houbami, špenátem, tofu a dalšími ingrediencemi. Mňam!

Za tři dny jsem utratila tři miliony, viděla asi patnáct pagod a svatyní, jela na třech taxi-motorkách a snědla zhruba tři kila nudlí. Zvládám přecházet rušné hanojské ulice, ale hůlky i přes několik domorodých lekcí mým prstům stále vzdorují. Je tu celkem vedro, tak 25-30 stupňů, a hlavně vlhko. A taky prší. Každý den tak jedna až dvě celkem prudké a vydatné přepršky. Za ten měsíc, co tu BB byl, byly dvakrát úplně zaplavené ulice a nemohli tak do kanceláře (obráceně by to bylo horší - muset nocovat v kanálu nikdo nechceme - i když tady si dávají každý po obědě šlofíčka celá firma, což je mimochodem podle mého nejzdravější způsob přežívání pracovního nasazení, tak jsou na to asi vcelku vybavení). Dostali jsme taky vouchery na VIP masáže - nejdřív mi dali takový obyčejný hnědý trenky, namočili mě do velkého dřevěného sudu s bylinným nálevem, vydrhli mi kůži drátěnkou, napařili mě v parní lázni, a pak jsem vyfasovala takový fešný zlatý trenky, v kterých mě masírovali. Moc prima masáž to byla. Taky jsme byli s BBC na tradičním loutkovém vodním divadle - fotky nemám, protože mi (narozdíl od Číňanek, co seděly před námi) bylo blbý fotit nebo natáčet představení, když to bylo zakázáno. Místo pódia je bazének s vodou, za ním stojí chatka, za kterou se schovávají loutkoherci, kolem bazénku je kapela, která hraje, zpívá a vyluzuje zvuky a hlasy loutek. Loutky se vynořují z chatky a jsou voděny na takových tyčích, které jsou schované ve vodě. Vodu herci umně využívají k různým hrátkám, třeba bitvě draků, setí rýže, nebo cákání kačenek… Příběh jsem nepochytila a skoro si myslím, že tam žádný nebyl, nebo to bylo nějak spojené s mytologií, kde kdosi na vodním buvolu dostal meč, který mu pak vzala želva… byla tam všechna místní bájná zvířata - drak, želva, fénix i jednorožec (které teda vypadá dost jako pes nebo tygr nebo kdoví co) a bylo to hravé s moc hezkým hudebním doprovodem.

BB chodil ještě dva dny do práce, tak jsem si Hanoj procházela sama. V Chrámu literatury jsem zjistila, jak si tu odedávna cenili vzdělaní a i relativně nemajetný neurozený člověk se v případě talentu a pilného studia mohl dostat na vysoké posty… Na jedné náhodné zdi jsem potkala projekt dvou česko-vietnamských umělkyň "Keramické srdce" - komiksový příběh inspirovaný modrobílou keramikou (jak tou vietnamskou s draky, tak tou českou s cibulemi) a technikou kintsugi, příběh o tom, jak nám předsudky a odsudky můžou rozbít srdce, ale že je taky můžeme spravit zlatým lepidlem a udělat z nich srdce pevnější a krásnější než předtím a nemusíme ani upravovat svůj zevnějšek, aby byl líbivější, ani se vdávat jen proto, že se to od náš očekává… Dojalo mě to k pláči.

Zažila jsem Train street, kde vám vlak projíždí tak blízko, že musíte uhýbat nohama. A Stará Hanoj v dešti vypadá trochu jako by člověk rozprsknul vietnamskou tržnici kolem Staromáku.

A Císařský palác, Růžová pagoda, Pagoda na jedné noze a Ho Chi Minhovo mauzoleum (trnulo mi tam - vojenské hlídky, chladná pompa a pionýrky zpívající o šťastném dětství - tak moc mi to připomnělo dětství moje…)

Jen co měl BB volno, přesunuli jsme se do nádherné oblasti Ninh Binh a odpoledne se nechali vyvézt na místní turistickou vodní cestu. To byla nádhera!!! Opět krásné vápencové hory ve vodě, tentokrát sladké, pagody, leknínové listy, jeskyně… Další den jsme si dodali odvahy a půjčili si skútr (narozdíl od měst tu je velmi slabý provoz) - trochu jsem se bála řídit a pan majitel se asi dost bál o svou motorku, tak jsme ukecali BBho, aby mě svezl, což původně nechtěl (motorce naštěstí vůbec nevadilo, že vážíme dohromady jako průměrná vietnamská rodina). Vydali jsme se k Mua jeskyni a na Dračí horu - v tom vedru a vlhku to byl fakt záhul!!! Ale na závěr jsem dala nějaké fotogenické pózy v leknínovém jezírku - snažila jsem se vypadat jako ty krásné gejši, co se tu fotí ve vypůjčených šatech, s klobouky a slunečníky a upravenými vlasy, ale ndopadlo to trošku jinak, co vám budu povídat… a nějaké to papání - dostala jsem nejpodivnější Bun-cha, co jsem kdy jedla - dva hranaté masové karbanátky a nastříhané nudle! Odpoledne jsme ještě přežili děsný slejvák (holt je tu období deštů - ale prší tak 1-2x denně max hodinu), a pak znovu sedli na motorku a zajeli si do ptačí rezervace - to byla TAKOVÁ NÁDHERA! Stovky ptáků létajících se k hnízdům na stromech, lovících ryby, nebo krmnících svoje mladé… jestli sem někdy pojedete, rozhodně si to nenechte ujít. A teď už čekáme v Ninh Binh na noční vlak do Hue Máme lůžka a doufáme, že budem spát…

Lidi zlatý, Hue je neskutečný město!!! Viděla jsem jen císařskou citadelu, ale zabralo mi to půl dne a nestačila jsem fotit! BB ve vlaku skoro nespal (já spala úplně v pohodě a vzpomínala jsem na výlety lehátkovým vlakem do Tater, svatební cestu s bývalým mužem, a pak ještě s Baru a našima rodinama, když byly děti malý) a navíc má nějaký kašel (nevěří mi, že z klimatizace) a měl nějakou práci, tak jsme spolu jen pojedli a já pak vyrazila za památkami.

Nakonec jsem strávila sama i druhý den. BB je chudák nemocný. Nejdřív to vypadalo jako kašlík z klimatizace, pak jako chřipajzna a nakonec se z toho vyklubala ošklivá střevní viróza, která atakuje oba otvory jeho zažívacího traktu… nestíhá chudák dobíhat na záchod… A tak se dál toulám po místních památkách sama (zkusil vyrazit se mnou, ale od první hrobky se vrátil do hotelu) - viděla jsem 3 císařské hrobky, což je vždy komplex staveb v nádherném parku, a pak ještě jednu pagodu. A taky lékárnu. Celý den prší. Na různých místech potkávám našňořené nalíčené Vietnamky, které si na těch krásných místech nechávají dělat stylizované fotky. Dokonce tu kvůli tomu jsou na takových fotogenických místech i půjčovny šatů. Zkoušela jsem to taky (teda bez těch tradičních šatů), jsem nepoučitelná, ale vypadám furt jak zmoklá Evropanka v přechodu.

No nic, jdu se postarat o svého nemocného muže a budu doufat, že to od něj nechytnu. Zítra se přesouváme dál vlakem na jih, do dalšího historického města Hoi An. Vybrali jsme si ale ubytování dál od centra, kousek od pláže, s výhledem na oceán. Doufám, že do rána zaúčinkuje černé uhlí a cesta proběhne bez nějakých střevních nehod.

Vlastně tu s BBm slavíme výročí - nemohli jsme se shodnout, jestli budeme začátek našeho vztahu počítat od prvního polibku, nebo od prvního sexu, tak jsme si řekli, že oslavit to cestou, která trvá od výročí prvního polibku skoro do výročí prvního sexu, bude ideální řešení. Vzpomínám, jaký to bylo tenkrát na lodi… vyhlašovala jsem, že mě žádní obtloustlí padesátníci nezajímají a byla citově zauzlovaná někde jinde, kde to nemělo budoucnost, bylo to tajný a neuskutečnitelný… a pak to šlo tak rychle, jako blesk z čistého nebe, hned jak jsem ho viděla na letišti, toho obtloustlého Amíka s brýlemi na holé hlavě, s tak neskutečně milým úsměvem a pro mě tak sexy postavou, řekla jsem si "a sakra" a moc … celá plavba byla takovým velmi opatrným oťukáváním, on byl nesmělý a mně přišlo jako naprostá pitomost začínat si s někým, kdo nemluví česky a bydlí půl Evropy ode mě a vlastně je starý mládenec a tak vůbec… Ale pak se to nějak stalo, poslední noc, kdy si řekl, že mě nesmí nechat odejít jen tak, a kdy jsme pohoršovali zbytek posádky… a já to pár týdnů. Zvažovala říkala si, že to nemá žádnou budoucnost, ale že možná je to dobrá příležitost vyzkoušet tu polyamorii, když jeden může v úterý a druhý v únoru a navíc mě moje nezávislost baví… rychle jsem ale zjistila, že chci vztah a že chci vztah s tímhle chlapíkem, i když to vůbec nedává smysl… A teď po roce… když jsem sem jela, byla jsem zamilovaná až po uši… teď po týdnu cestování a jeho velmi otravné chorobě, jsem spíš lehce přinasraná a otrávená, ale věřím, že je to jen fáze, taková srážka s realitou, která se nějak objeví v kterémkoli vztahu, že to zas poleví a bude nám spolu zas dobře… a ono to ve chvilkách, kdy mu je líp, vykukuje a vrací se to… romantická procházka lucernovým Hoi Anem a plavba po řece s pouštěním plovoucích lampionů štěstí, přitulení v posteli, společná procházka… je to tam, já to vím… láska…

A tak vám posílám pac a pusu z Vietnamu, tady z kraje dešťů a vlhkého tepla, k vám do prvních přízemních mrazíků, těším se na pár dnů na teplou pláž (kde snad neprší) a po návratu na Haloweenský večírek a na svoje děti a kamarády, přicházející kamarádčino miminko a na Barču, která mi tu při tom cestování dost chybí (hej, ségra, až nás přestanou tankovat chlapi a potřebovat děti, budeme cestovat spolu, slibuješ?)…

Na jakém zajímavém výletě jste byli naposledy vy? 

Slavíte výročí vztahu? 

A od kdy ho počítáte? 

A milé ženy, taky vás tak rozčilují nemocný chlapi???