435.díl,Margit: Motherhood podle vzoru Sherwood

Asi bych vám měla popsat zbytek cesty po Vietnamu, mně to ale dneska nejvíc táhne k tématu mateřství. Ale abych vás neošidila, kouknu se krátce na konec Vietnamské road trip - původně jsme plánovali zůstat aspoň tři dny v městečku Hoi An, kde vám z pravého hedvábí či jakékoli jiné látky či kůže do druhého dne ušijí za pár kaček šaty na míru, ale lilo a předpověď ukazovala, že bude lít i celý následující týden a to i na jihu, kam jsme si chtěli zaletět na slunné pláže, tak jsme nakonec prchli po jedné noci a odletěli zpátky na sever na jiný slunný ostrov, ostrov Cat Ba. Slunce a písečné pláže jsme si nakonec užili jen den a půl, ale zbylé dny jsme jezdili po ostrově na motorce kolem tajuplných kopců z King Konga, chodili po kopcích v národním parku, navštěvovali místní jeskyně vesměs plné obřích krápníků a netopýrů, nakupovali suvenýry, chodili na masáže, pili avokádovo-kokosová smoothie, mangové shaky a slaný kafe a cpali se místními různě upravenými masíčky a mořskými plody a prostě si tak dovolenkovali. Pak jsme se nechali odvézt zpátky do Hanoje a každý po své ose odletěli domů, do studených, ale krásně barevných evropských měst.

Mně doma čekaly děti a spokojená kočka, o kterou se celou mou dovolenou vzorně staral dceřin kamarád (ta moje mrcha nevěrná ani nezaregistrovala, že jsem se vrátila domů a než odešel, chodila se mazlit jen k němu!). Syn oslavil patnácté narozeniny. Velký rodinný oběd ve skvělé restauraci s brazilskými grilovanými masy, který si mladý pán přál, vzpomínání na to, jaký byl jako malý, jak dostal k prvním narozeninám masový dort, protože to byla jediná forma dortu, kterou ocenil (moc se toho v tomto ohledu u něj nezměnilo) a jak rostl, babičkou objednaná prskavka a portugalsky zpívaná gratulace, fotokniha zachycující jeho 15 let a dojetí nás všech starších příbuzných. Je to pro mě hrozně zvláštní, sledovat jeho přerod v mladého muže a hledat si s ním novou podobu našeho vztahu. Někdy je něžný, milý, někdy i sdílný, obvykle gentleman, většinou ale nevrlý, vztekající se, že moc mluvím… má skoro dva metry, svalnaté tělo a najednou vypadá jako mladý muž, ale vždyť se ještě před chvílí chodil v noci přitulit ke mně do postele… a teď tráví po ránu půl hodiny v koupelně, pečlivě si vybírá oblečení s spodní prádlo, má třikrát víc kosmetiky než já, rozhodně by mě přepral i levačkou a na Halloween se namaskoval jako Tyler Durden z Klubu rváčů, půjčil si ségřinu sekáčovou koženou bundu a vypadal jak blonďatý Travolta z pomády po rvačce s partou nějakých jiných chuligánů. S dcerou se mi to zdá jednodušší - možná proto, že jsem si holčičím dospíváním sama prošla a nějak jí líp rozumím. S ním se občas bojím, abych ho neztratila. Hledám, jak mám být blízko, abych ho moc neštvala, ale abych se zároveň neztratila z dohledu. Často si říkám, že mě potřebuje, že prostě potřebuje, abych byla blízko hlavně proto, aby měl na koho bejt nasranej a mít koho prudit, že ho furt otravuje s nějakýma nepochopitelnýma blbostma. Někdy je to náročný. Takový nepřehledný Sherwood - nevíš, jestli zpoza stromu vyskočí krvelačný lapka nebo sličný a spravedlivý Robin Hood…

Hodně o mateřství přemýšlím. Byla jsem včera přizvána ke kamarádčinu předporodnímu rituálu. Byla to pro mě velká čest a přineslo to velkou sílu a hloubku. Hodně jsem vzpomínala na svoje porody a na to, jak byly děti úplně mrňavé. Na to, jak se dcerka v mém břiše otočila a nakonec postavila nohama a já ořvala to, že se musí narodit císařem… na to, jak jsem ji v porodnici, když jsem ji konečně po dni a půl měla u sebe, povzbuzovala: "Makej, princezno," aby začala pořádně sát, aby se mi začalo tvořit mléko, a jak jsem potom v horečkách třikrát za jednu noc propotila postel, když se mi laktace spustila… a jak to bylo nebetyčně slastné, když sála, a zároveň bolavé, protože se mi při tom svinovala děloha… a jak potom nechtěla vůbec spát doma v postýlce, a tak jsem s ní v kočáře prochodila venku v jakémkoli počasí celé dny, což bylo naprosto skvělé pro moji poporodní kondičku a navíc jsem u toho naposlouchala hromadu audioknih… a jak jsme pak počali druhé dítě a já měla strach, jestli bude v pořádku, protože jsem v ranném těhotenství nevědomky podstoupila silné rentgenologické vyšetření… jak jsem si tentokrát uhájila, že se necháme překvapit a to, že máme kluka zjistila až pohmatem, když ze mě vyklouznul… a jak to bylo od začátku jiný, být jim dvěma mámou… krásný… největší lásky mého života…

Ale taky mě to hodně vrací k mojí mámě - nejen proto, že jsem ji konstelačně té kamarádce na rituálu přehrála - vnímám, jak zestárla a hledám v sobě laskavost k ní. Zlobím se na sebe, když mě rozčiluje - což je často - a vyčítám si to. Věřím, že tu bude ještě dlouho, ale zároveň si uvědomuju, že tu nebude navěky. Máme období Samhainu, dušiček, a brány mezi světy mrtvých a živých jsou tenčí. Myslím intenzivně na svoje předky, obzvlášť na ženy, moje předkyně (nemáme v češtině nějaké lépe znějící slovo?) a hrozně silně teď pociťuju, že stojím uprostřed v ženské rodové linii nás živých. Uprostřed mezi mojí mámou a mojí dcerou. Obě jsou na prahu dospělosti - dcera od mládí směrem k plné dospělosti, máma na prahu mezi plnou dospělostí a opravdovým stářím. A já někde mezi. Ještě ne dost stará na to, abych nemohla otěhotnět a ještě moc mladá na to, abych se stala babičkou. A tak se těším z toho, že miminko bude mít za pár dnů Clementine, která má blízko ke mně i mému BBmu, a že my dva už žádné vlastní dítě mít nemusíme, ale můžeme se stát nepokrevní tetou a strejdou a časem třeba babičkou a dědou pro děti mých dětí… Jestli to nějak zásadně neposerem do tý doby - tu výchovu a ty vztahy, myslím. Protože to je nejdůležitější. A kurňa těžký. Nikdy nevíš, co za kterým stromem číhá.