437.Díl, Margit: Svoboda, svoboda, svoboděnka

Dneska je výročí Sametové revoluce a já tam nejsem. Nejsem v Praze, nerozsvěcuju svíčku na Národní ani na Václaváku, neprotestuju na Staromáku, že "Česko není na prodej" a mám z toho černý svědomí. Dala jsem přednost pár volným dnům s mým nejmilejším v Berlíně. Na svoji zemi a její svobodu ale intenzivně myslím. Neskutečně mě štve, že v Parlamentu budou divný týpci, co si myslí, že je potřeba korigovat, který věci dávají smysl studovat, který si myslí, že auta jsou důležitější než lidi, který si hlavně myslí, že prachy jsou důležitější než lidi a to hlavně (samozřejmě) jejich prachy, pro který je normální rasismus až fašismus, nenávist, lži a nerespektování zákonů a ústavy, týpci, co jsou soudně stíhaní, týpci, za které se budu stydět… Vím, že byli zvoleni podle našeho volebního systému. A snažím se zachovávat si optimismus a naději, věřit, že za své volební období všechno nezničí, že možná třeba pan prezident zabrzdí a vyrovná, co může, že za 4 roky budou volit některé naše děti a ty tohle nedopustí, zachovat si naději, že se západní svět v nejbližší době nezřítí do války a apokalypsy.

Zažívat, jak naše "zlatá dvacátá léta" kopírují trajektorii zlatých dvacátých minulého století, včetně světové pandemie, hédonismu, přebytku, rozevírajících se nůžek a s tím spojenému nárůstu populismu, rasismu, fašismu, nenávisti a hlouposti… Viděla jsem sto let starý film. Metropolis. V kině, s živým orchestrem. Byl to zážitek. Boj utlačované dělnické třídy nucené žít pod zemí proti těm nahoře, šílený vynálezce zneužívající své vynálezy a láska… příběh v něčem šablonovitý, v něčem až archetypální. Nejsilnějším zážitkem ale bylo to, že o sto let později jsme skoro na stejném místě - zlatá dvacátá léta se řítí do temných třicátých. Tenhle dojem umocňovalo i to, že před nedávnem jsem ve stejném kině viděla s BBm Diktátora a my nemohli nemyslet na prezidenta jeho země a na všechny fašisty a populisty celého světa na jejich popularitu, která roste.

Mrazí mě z toho, že mám pocit, jako by nás neodvolatelně cucával vír naší vlastní lidské blbosti a nepoučitelnosti, který se roztáčí stále rychleji a pohlcuje všechny hodnoty a ideály, na které jsme si zvykli v posledních nejméně třiceti letech spoléhat. Napínám myšlenky a naděje k Všehomíru a modlím se, aby lidi včas pochopili a nemuseli jsme si tím hrůzným kolečkem procházet znovu…

Taky jsem přečetla Brownovo Tajemství všech tajemství o kolektivním vědomí a o vědomí nezávislém na těle. Něco, co zní fantaskně mi vlastně zní naprosto přirozeně - jako by něco ve mně říkalo "no jasně, samozřejmě, to dá rozum…" a myšlenka, že když všichni pochopíme, že smrt není konec a že jsme vlastně všichni propojeni, přinese nám to ohleduplnost, porozumění, mír, klid, svobodu…

Svoboda. Svoboda bez odpovědnosti nedává smysl, svoboda bez odpovědnosti je jen anarchie, říkal dneska pan prezident. Kromě svobodného života ve svobodné zemi přemítám často nad svou osobní svobodou. Především nad svojí svobodou ve vztahu. Ne proto, že bych si chtěla užívat s jinými muži. Proto, že si uvědomuju, jak v zamilovanosti mívám tendenci zaplouvat do příjemné nabíjející symbiózy, která mě ale po čase začne strašně omezovat a já z ní revolučně utíkám, bouřím se a kopu. A to už nechci, na to už jsem velká dost. Jak poslední roky žiju sama, můžu si do jisté míry dělat, co se mi zlíbí, nemusím se nikomu přizpůsobovat. Můžu klidně nechat dřez plný špinavého nádobí, nebo si obléct včerejší spoďáry, můžu se vypravit do divadla kdy a s kým chci, můžu večeřet zmrzlinu, čumět do noci na filmy, vykuřovat byt šalvějí, zpívat si nahlas starý dojáky, potkávat se s kamarády i kamarádkami, nechat u sebe přespávat bývalé lásky, dlouze se vykonávat do telefonu nebo přeplňovat svůj byt šutrama a prázdnýma skleničkama… Můžu dělat cokoliv a nemusím dělat vůbec nic, a pokud u sebe nemám děti (ani BBho), je do toho každým úplný kulový. To je naprosto bombový. Často o tom mluvíme s Baru, o tom, kde končí svoboda a kde začíná osamělost, kde končí respekt a začíná podřizování se, jak žít v páru a zůstat sama sebou, jak se nepokřivit a nezůstat na ocet… To je taky o svobodě a odpovědnosti. Odpovědnosti za svoje vlastní já. Jak žít v pravdě a lásce. Kurňa těžká disciplína. Osobně i politicky.