438.díl, Baru: Etna a Stromboli tankují super

Doma mi obrazily některý i dost nečekaný kytky, se kterými jsem to skoro vzdala.

Těší mě to a dává naději, že některé věci potřebují čas. Čas péči, trpělivost, víru a naději.

Nechce se mi věřit, že za týden začne Advent.

Minulý týden jsem ležela v moři na úplně opuštěné pláži.

Z naší sicilské eskapády mám pro Vás pár zábavných obrázků.

Z cesty dvou drama queen, jak to výstižně popsala Margit.

Bouřím se proti tomu, ale něco na tom je. Bylo to v něčem krásný a v něčem dramatický.

Emoce. Všudypřítomné. Silné směrem nahoru i dolu. Horská dráha. Takhle já to mám. A mnoho dalších žen.

Vlastně Luisu obdivuju, že se rozhodla jet se mnou. Když se teď vídám s chlápkem, kterého milovala. A nenáviděla. A milovala. A nenáviděla. A bála se té lásky a toužila po ní a pak se jí zbavila, ale nebylo jí o moc líp. Stalo se to před lety. Chalupář je muž pro praktickej život nepoužitelnej. Nikdy nemá čas a prachy. Nemá rodinu ani kariéru. Vystihla to skvěle. Stejně tak jako je patrný, že jeho vnitřní zranění se zformovala do nenávistného politického postoje. A pocitu oběti. A pak je v něm taky něco uklidňujícího, dětského a když mluví o bylinách, je doma. Ohrozil její manželství. Utla to. Ale milovala ho. Někdy milujeme i tyhle lidi. I když to nedává smysl a logiku.

Luisa je spontánní, prdlá, přemýšlivá a divoká a někdy taky kamikadze.

Vždycky mám někde v životě takovou kamarádku.

Bála se, že, přestože jsem jí před odletem vyhodila z batohu 3 svetry a šálu (bylo tam 23 stupňů), neprojde kontrolou velikosti batohu. Narazila na tu největší semetriku celnici, rozsypali se jí věci na přepážce, někde úplně zapadla její občanka .. ale zvládla to narvat do měřící bedny na gatu tak, jak jsme to měly nacvičený a prošla bez doplatku.

Strašně se bála letět. Čuměly jsme na seroš a bylo to úplně v pohodě.

Bála se bydlet v hostelu s cizími. Nikdo z jejich blízkých nevěřil, že to zvládne. Zvládla a byla nejspolečenštější obyvatelka hostelu ever - kombinací své šílené angličtiny (promiň no), němčiny a italštiny si povídala s každým. Byla vřelá a oblíbená.

Přemýšlela, zda si nainstalovat do mobilu překladač … do hostelu ….kvůli znásilnění … :-)

Měla několik balení špuntů do uší, které večer na palandě nikdy nenašla …

… tak hlavně si před znásilněním vyndat špunty z uší (to bylo heslo našeho pobytu)

Byli jsme jako dvě sopky. Ona Etna. Já Stromboli.

Potulovaly jsme se. Chlapi nám skládali komplimenty úplně všude. Bella. Bellisimaaa. Ciao. Cioa bellllaaa. A posílali vzdušné polibky. I ti ze zvedací plošiny, když instalovali vánoční výzdobu. Což teda v tílku pod palmou byl prostě úkaz. Sicílie by se měla používat jako léčebné lázně dívčího sebevědomí. Nádhera. Nikdo nás neobtěžoval. Všichni byli zdvořilí a neskutečně milí.

Na plážích jsme byly skoro nebo úplně samy.

Na té nejplnější byl i plážový bar a v něm dva starší manželské páry.

Tančily jsme na italské hity.

Jeden cizinec nám koupil drinky.

Nic nechtěl. Chvíli se díval a pak šel.

Pak se majitel baru zeptal, odkud jsme.

A začal pouštět hity v češtině a slovenštině.

Bylo to dojemný.

A pak mě vyzval k tanci … dva úplně cizí lidi uprostřed prázdného plážového baru, ale byli jsme prostě skvělí.

Všichni se koukali. Někdo natáčel. Lidé přicházeli do baru, aby to viděli.

Nakonec mě vzal do náručí a točil se se mnou.

To byl dotek Vesmíru. Čirá dětská radost.

Nic víc. Nic míň.

A mně se tolik stýskalo po tom, jenž mě do náručí brával.

Byla v tom radost i stesk i vášeň i bolest i společenství i samota.

Jak už to u tanečníků tanga bývá.

A pak jsme si šli po svých.

A já napsala Margit, že von ten život nějak přežít půjde 💋

Speciální byl náš výlet s Etnou do Taorminy.

V díle z Neapole jsem popsala, jak jezdí - cha cháááá - italské busy.

Prostě když to Vinčenzovi nějak vyjde. Nic neznamená Google, jízdní řád či ta moderní světelná cedule aktuálního dojezdu, co si tam Italové dali, páč to dělá celý svět. Na skutečnou dopravu nic z toho nemá vliv. Prostě musí nastat kairos ne chronos.

A my teda taky s Etnou dost kufrovaly.

Dlouho nejelo vůbec nic.

Pak jel správný bus, ale my bohužel stály na zastávce v protisměru (to jsem posrala já, ale měli tam dobrý kafe a čerstvý pomerančový džus).

Pak že pojedeme vlakem, huply jsme do busu s nápisem Hlavák, ale on byl okružní a Hlavák by přišel cca za 60 minut.

Tak jsme vyskočily na druhé zastávce.

Všechny moje sofistikované léty vypracované cestovatelské strategie byly na hovno.

A pak Luisa vykřikla: Hele bus.

Já: busy jsou tu všude. S pocitem, co je to za kravinu.

Ale tenhle měl vážně nápis Taormina a byl na kruhovém objezdu.

Tak jsem ho nadeběhla.

Luisa pádila taky. Hrdinka. Protože ona sama má s chůzí či během od malička problémy.

A já ji na našich cestách furt honím.

Čaply jsme ho.

Vůbec tedy nevím odkud jedeme … ale jsme v něm.

Prostě jsme ulovily bus do Taorminy po italsku. Strašnej galamatiáš.

Ale zřejmě když jedeš dvakrát blbě, je z toho jednou dobře, jako v matematice.

Dva minusy dají plus.

Taková bláznivá výprava.

Nejbizarnější situace se ovšem odehrála při zpáteční cestě na letišti.

Už matadorky. Zaplacené zavazadlo navíc po šopinku, to v Itálii ani jinak nejde.

Poslední díly toho skvělého seriálu na notebooku. Každá jedno moje Apple sluchátko v uchu.

Sdílení pytlíku s kešu oříšky.

Najednou Luisa zesinala.

Nevím, co se děje. Rozhlížím se, protože vypadá, že viděla ducha.

Zděsím se, kdo by tak mohl cestovat zpátky v letadle s námi.

Normálně mě první napadne, že teď zvednu oči a bude tam stát Drahouš se ženou a fantastickou rodinkou. Že mám takovou smůlu, že budu muset projít zapřením a ponížením. (Ano, opravdu mám něco i po své matce. Katastrofické scénáře jsou někde uvnitř mne stále k dispozici. A taky je to zpráva o tom, že bolest můžeme popírat, skrývat, zalepit, ale ta rána tam pořád je.)

Luisa něco vyplivne do kapesníku.

Musím ti něco říct. Zašeptá.

Pak dodá: Řekni, že se mi nebudeš smát a že se mnou budeš dál kamarádit.

Zírám.

Ukáže mi kapesník.

Je tam moje sluchátko.

Víš, ty kešu, jsou tak podobný … a Já se zamyslela… ale je to dobrý, nespolkla jsem ho, nespolkla …

Zírám

Zírám, protože nemůžu uvěřit.

Ani není moc okousaný.

Jen ucpaný rozkousanými ořechy.

Dostanu záchvat.

Svíjím se. Svíjí se Etna a svíjí se Stromboli. Protože tohle nevymyslíš.

Nechci vůbec přemýšlet, co bychom dělaly, kdyby ho spolkla.

Věci jsou někdy úplně jinak než si myslíš.

Za odměnu si koupíme dva smrtelně sladké zákusky.

A pustíme další díl.

Věděli jste, že sladkosti požité v rámci cestování to je kulturní exkurs? Ty se nezapočítávají se do kalorických příjmů. To se musí. Abys neurazil. Abys nebyl xenofob.

Máte nějakou podobně neuvěřitelnou jídelní historku?

A šáhlou kamarádku?

Umíte spát na palandě s cizími?

A kdy jste naposledy dostali kompliment?

A mezi tím … a po tom všem … Láska a duše

Čekám na Tvůj dopis … a něco uvnitř mne ví, že žádný nepřijde.

Že dopis příliš připomíná čin.

A tak napíšu alespoň ten svůj.

A přitom by stačila dvě slova.

Miluju Tě.

Nic se nezměnilo.

Nic se na tom nezměnilo.

Přestože bojuju, snažím se, zlobím se …

Chodím na rande a spím s jinými muži.

Nemůžu s tím nic dělat

Nejtěžší na tom je, že mám pocit, že by stačilo tak málo, abychom měli dobrý život.

Že když už ne my dva, tak kdo tedy.

Zlobím se na Tebe, že nás v tom necháváš.

Že marníš naše životy ve válce, která je nesmyslná, a že bychom prostě mohli sedět a držet se za ruce, a mít se dobře …

Jsme si podobní a jsme si blízcí.

Nemůžu mít fyzický vztah se ženatým mužem.

Respektive můžu, ale nechci.

A pak si vezmu z knihovny knížku, kterou jsem si koupila někdy v květnu.

A najdu v ní popsaný celý náš příběh.

Je to tak zvláštní.

I ten název je jako bych ho napsala já.

Tři hodiny lásky. (Jana Bernášková.)

Přesně takhle jsme my žili v okénkách.

Nejde o příběh sám… který je opravdu jak přes kopírák …. Jde o tu žitou zkušenost. Ze tě něco přesahuje. Že zažíváš věci a vjemy, který jsou těžko uchopitelný. Co dokáže láska. Přestože nemusí být realizována. Žít můžeme s leckým. Spát můžeme s leckým. A pak taky můžeme milovat. V nepravděpodobných situacích, bez nároku na to, že to někdo ocení, bez nároku na to, že to dopadne idylicky, s pocitem viny i toho, že se to právě teď a právě takhle nehodí. Tohle je láska. Nevybíravá mrcha, kterou se snažíme zanalyzovat, pochopit, rozmluvit, překonat, pochopit, ovládnout … a ona prostě jenom je.

A vlastně má dost málo společného s fyzickostí.

Asi přináší dobrý sex, ale možná ne ten nejlepší.

Protože, když se milují duše, tak není úplně potřeba všech těch poloh, uděláte, mazátek, lákátek, super slov a super stimulů, a svazování a ubližování a ovládání … když se milují duše je to prostě nejvíc i v nějaký úplný obyčejnosti.

A já prostě dneska cítím vděk za to, že jsem to mohla zažít.

A ještě jednu věc chci říct. I kdyby to byl úplně ezoblábol, tahle knížka, tak jí nikdo nemůže vzít tu obrovskou sílu léčivosti literatury. Prostě čtete cizí příběh, poznáte se, něco se vás dotkne … a … a … něco vás začne léčit. Možná porozumění. Možná sdílení. Možná lidskost osudu. Možná, že ještě někdo jiný ví. Možná to, že to někdo jiný řekl nahlas za vás.

Jsem najednou klidná, že ten příběh napsal někdo za mne.

Je napsaný, tak neumře.

Jako bychom i my tady chytaly s Margit naše příběhy do slov. Když je to napsaný, zůstane to i po nás. Prostě to neumře tak snadno.

Všichni chceme trochu nesmrtelnosti.

Máme ji v dětech, v domech, v zasazených stromech …

A pak v umění, které umožňuje nesmrtelnost sdílet.

Nakazit se jí.

Řeším teď přizemní věci typu placení školného a teď i výživného, když dcera bydlí u tatínka.

Budu platit za její ubytování, život a výchovu.

Balancuji mezi vědomím toho, co moje dítě skutečně potřebuje a jakou má spotřebu a tím, co umožňuje zákon. Nechci být dojnou krávou a zároveň chci spravedlnost a pravdu pro všechny.

Pro ni, pro sebe a pro svého bývalého muže.

A řeknu Vám na jednu bosorku jsou dvě hypotéky, školné na soukromé škole a plánované výživné opravdu hodně. Víc než jsem si kdy dokázala představit.

Hodně pracuju, jsem v tom dobrá a žádaná, ale řeknu Vám bez partnera v zádech to není úplně ízy.

Naštěstí snad i vesmír se stará (můj chlap je teď Vesmír) a nějak to rozumně vyjednáme a já na to všechno vydělám. Protože se zároveň nechci vzdát své volnosti, cestování s batohem, dobrého jídla a spousty těch kosmetických sračiček, po kterých si připadám zachovalejší. Jsem rozmařilá a to mi nikdo nemůže vzít. Byla bych asi v malých chvilkách rozmařilá i koncentráku. (Při vší úctě.) Jsem taková.

A jsem nějak vděčná za to, že to šlo alespoň postupně, protože kdybych měla tomuhle všemu (samota, odstěhování dcery a finanční zátěž) čelit hned po rozvodu, tak by mě to prostě možná zabilo. Dneska už nějak stojím, mám kde bydlet, mám bezpečný auto, mám síť přátel, dobrou práci a víru, že dcera na mne nemůže zapomenout ani mne úplně zavrhnout. Jsem její máma, která opustila jejího otce, protože upřímně, možná naivně, milovala jiného muže. A nechtěla lhát. Už nikomu. A nejmíň sobě.

Láska je nejvíc.

Pravda a láska.

Navzdory osudu a navzdory tomu, že si realitu nelze vyvzdorovat.

Třeba jí to jednou bude k užitku.

Že bude vědět, že její máma, stejně jako se kdysi rozhodla s obrovskou láskou pro ni (protože moje dcera je výsledkem mého rozhodnutí a já jsem plně zodpovědná za její početí a existenci), se dokázala rozhodnout neživořit. Jednou ocení i to, že jsem umožnila svému bývalému muži, aby byl s někým jiným šťastnější. Že jsem ho nedržela ve lži a lživém manželství. Že už nesedí na gauči a nehnije. Teď mu to sluší mnohem víc. Cesty boží jsou nevyzpytatelné.

A jít proti hlasu duše není možný, to je cesta ke smrti za živa.

Láska je nesmrtelnost.

A klidně ji analyzujme, zkoumejme, vysvětlujme chemicky.

Ale kdo to zažil, ten ví.

Ona smrt je taky jen chemický proces, a co to s námi dělá.

Klidný Advent.

Dotkli jste se někdy nesmrtelnosti?

Milovala se Vaše duše?

Platíte alimenty?

A jak to snášíte?