439. díl. Margit: Ááááááááádvent

Je mi sladkobolně. Clementine porodila zdravou krásnou holčičku, které dali do vínku 4 R ve jméně. Jsem dojatá, že porod proběhl v pořádku pro obě holky a mám ohromnou radost z miminka v tak blízkém okolí. Zároveň na mě doléhá můj věk. To, že já už další vlastní děti mít nebudu. Je to paradox, já vím, před pár dny jsem s doktorem diskutovala antikoncepci a otěhotnění se bojím, jak čert kříže. Gynekolog se na mě zahleděl a zeptal se mě, jestli si myslím, že bych mohla vážně ještě otěhotnět ve svém věku. S mužem o rok starším, než jsem já. Prej by mě pak ukazoval studentům. Mám si užívat a antikoncepci neřešit. No nevím, zkusím mu věřit. Aspoň v těch dnech, které mi nevycházejí jako plodné :-D A stejně kousku mně je líto, že už moje tělo ten zázrak nikdy neprožije…. A tak se raduju z malé Krementýnky, i když jsem zatím neměla tu čest ji pochovat a snažím se těšit na vnoučata. A užívat si neplodný (snad!) sex.

Má sedmnáctiletá dcera volá svému otci: "Tati, byly jsme s mámou u toho gynekologa a mám pro tebe důležitou zprávu…" odmlčí se a matka z povzdálí křičí: "Neboj! Není těhotná!!!" Aneb jak tatínkovi oznámit, že gynekologovi se neznají její střeva a narozdíl od praktické lékařky věří, že její zažívací obtíže nejsou způsobeny jen úzkostmi… No, na prarodičovství máme s drahým bývalým ještě času dost.

Poslední dobou si ale stejně připadám nesmírně stará, opotřebovaná a unavená. Nevím, jestli je to jen roční dobou, nebo i tím, že jsem si pracovně ulevila a dovoluju si se tak trochu zhroutit. Ale jen tak trochu, protože kdo by se tady o to všechno postaral… Jak říká moje terapeutka, nevěřím, že by mě někdo dlouhodobě podržel, postaral se o mě a o ty, o které se starám já. Jo, jasně, mám kolem sebe celkem dost lidí, kteří by to udělali. Na chvilku. Ale mě by to stejně nedalo. Jsem přece ta silná. A tak mě bolí rameno a záda a koleno a furt bych jen spala a po pár hodinách práce bych spala zas a za víkend zvládnu maximálně uvařit, projít se a možná ještě tak zkouknout nějaký film. Já vím, padesátka se blíží a já už nezadržitelně mířím dolů k životnímu konci… já vím, menopauza klepe na dveře a moje hormony pogují v rytmu The Clash o tom, že nevědí, zda zůstat či odejít… ale kurňa šopa, proč z toho musím bejt tak udřená? A jak mám tohle vydržet příštích 40let, který mám v plánu žít? Bude potřeba nějakých radikálních změn. Nějaký by mě i napadaly, ale musela bych mít na kontě aspoň o nulu víc (myslím na konci té naspořené částky, ofkóz), aby se to nějak dalo uskutečnit… Třeba je to jen advent, kdy je lepší zalézt, nemyslet, odpočívat, čekat na tmu nejtmoucnější, slunovratovou noc, kdy se narodí malý Božic, těšit se na boží zrození, na Vánoce, na Slunovrat, na cukroví, na dárky, tance, rodinu… třeba to zas přejde.

A než to přejde, tady máte krátké povídání o tom, jak jsem vedla jeden workshop na jedné supervizní konferenci (kdo netušíte, co je supervize, ČIS a tak, zkuste chvíli googlit, a nebo se na to vyprdněte a užijte si story).

Jak se zrodil totem ČIS

Bylo, nebylo, v hlubokých supervizích lesích plných rozličných stvoření, žila byla jedna Ředitelka. A ta Ředitelka lákala svým medovým hlasem bezbranné frekventanty supervizích výcvikových kurzů k čisáckým aktivitám. Slibovala jim za to hory doly a hlavně spoooouuuusty sladkých bodů do jejich poloprázdných košíčků. I nechala se jedna z frekventantek zlákat do tajuplných Kralup a pod příslibem "nemusíš nic vést, stačí, když navrhneš téma a budeš moderovat tu diskusi", přihlásila se na Dny ČIS. Když se pak na podzim toulala vietnamskými džunglemi, začala Ředitelka utahoval své medem natřené lovné sítě. Navržené téma už tady měli a taky je možná trochu nezáživné a vůbec, chtělo by to vymyslet něco kreativního a hravého, aby si supervizorky a supervizoři před večerním rautem trochu zablbli.

Co té nebohé bezbranné frekventantce zbývalo? Začala tedy studovat anotace ostatních a lámala si hlavinku, jak dostat hravost do tak seriózního tématu, v němž se chuděra teprve vzdělává. Četla anotace o identitě supervizora, o mytických supervizích avatarech a o stínech integrativní supervize… a tu ji osvítil Velký supervizi duch a jí bylo najednou jasné, co kolegům navrhne - vyrobí si společně fyzický symbol supervizi velikosti. Totem. Totem Českého institutu pro supervizi!

Bloumala luhy a háji a rozhlížela se po vhodném kusu dřeva, dostatečně majestátném, aby se mohl stát totemem, dostatečně malém, aby se jí vešel do kufru vozu a dostatečně zachovalém, aby z něj nevylezla hromada brouků nebo se nerozpadl do dne D v prach. Nakonec u sousedů zachránila před rozřezáním a spálením kus ovocného kmínku, nasbírala nějaké ty kaštany, šišky a jiné přírodniny, vyrabovala dětem peříčka a barvené kousky vlněného rouna, plata od vajíček, kousky dřeva, barvy, štětce, třpytky, staré bankovky… přibalila lepidlo, tavnou pistoli, nůž, pilku a další nástroje a vše to dopravila do Kralup.

Celý den tam supervizoři a supervizorky debatovali o vážných i nevážných tématech, diskutovali nad tím, co do svých profesních avatarů integrují, čím se napojují, co odkládají a v čem celá ta interaktivnost vlastně spočívá a k čemu je to dobré a v čem jsou naopak její pasti a pastičky… Mezitím se objímali a zdravili na chodbách, popíjeli kávu, minerálku i pivo, baštili koláče i chlebíčky, až k večeru se hrstka statečných dorazila na totem slibující workshop. Po krátkém usebrání, napojení a vzývání Ducha supervize, bylo těmto šťastlivcům zjeveno, co je třeba k výrobě totemu ČIS. Totemu, který se má stát symbolem identity supervizního ČISáckého kmene, lidu svérázného, barvitého, živého. Symbolem toho, co tento lid spojuje, dodává mu sílu, ideje, vede jeho kroky správným směrem a drží nad ním ochranná křídla. Supervizorky a supervizoři se pak s nadšením a odhodláním vrhli do výroby totemu. Debatovali, zkoušeli, řezali, lepili, zatloukali, zdobili, pletli, patinovali a přidělávali… Sedmero očí, aby viděl všechny části, které má… dvě barevných copů, aby se dobře napojil… okno pod kůru, aby se dalo dostat k jádru, ovšem pomalu - což šnečí ulita připomíná… pradávné zvíře v nohách, aby historie v základech pevně stála… dostatek bankovek, aby se i finančně dobře dařilo celému kmeni… barevná křídla z modrých pírek - pro ochranu i rozlet… ústa, co se mohou mračit i smát… a srdce, velké rudé srdce, aby všechno to supervizi konání s láskou činěno bylo.

Za rozmařilého zpěvu a divokých tanců byl totem přivítán na tento svět a hned v následujících minutách se stal důstojným svědkem pasování nových supervizorů. Náčelník Bílý vlk ho na Ředitelčin pokyn odvezl do velkého sídla ČIS, kde bude strážit knihovnu a na dálku vysílat energii, ochranu a inspiraci veškerému supervidovstvu.