440. díl, Clementine: Přerody

Paráda. Dneska tu zase máme návštěvu. Moje historky určitě vydrží do příštího týdne. Je skvělý vidět taky někdy začátky: odvahu rodit děti, sdílet s někým život a hledat pro něj dobrý místo... držím palce Clementine. Pozor, text obsahuje explicitní scény.

Předposlední listopadový víkend jedeme na výlet na Kokořín. Náš malej svět na 4 kolech a plány cestovat do budoucna. Jezdíme teď co víkend někam, v tomhle čase navíc. Přesvědčuju dítě, že chce být nedělňátko jako maminka. Marně. Termín jsem měla ve středu.

Pondělí, úsvit: Naši zahrádku pokrývá sníh. Naše dítě se převibrovalo do Střelce, do zimy, a do 40. týdne. Za měsíc jsou Vánoce, příští víkend už je adventní. A já se nacházím v mezičase. Všechno krom mýho těla je nachystaný. A já peču, pláču, zpívám, mazlím se, a nechávám svět o sebe pečovat, stejně jako padající sníh pečuje o zahradu.

Mám tenhle kousek internetu ráda. Inspiruje mě. Nemůžu spát, a tak čtu dlouhej post od Baru, a je půl šestý, pak šest, a já lezu udělat si čaj. Lezu tiše, protože nechci budit muže, což se mi stejně nepodaří. Vyleze, upozorní mě na sníh, kterej jsem úplně přehlídla, a přesvědčuje mě, ať jdu ještě spát.

Neboj, půjdu.

Ale teď se mi skládaj v hlavě slova, což se normálně neděje. Ne tak jako dřív, a ne tak, jak bych ráda. Psaní je skill, kterej netrénuju. Nejlíp se mi věty tvoří uprostřed noci, ale příliš málokdy se pokouším dostat myšlenky z hlavy na papír. Dře to, nebudu lhát. Inspirovávala mě moje nepředvídanost a divokost, věčně v pohybu, obrazně i doslova, s příští letenkou v kapse. Partnerskej život versus samota noci. Dřív bych měla u postele notebook a snažila se všechno zaznamenat, teď … žiju? A je to buď, anebo?

I teď jsem stále v pohybu. I teď něco hledám. Srovnávám se s tím, že podle systému jsem stará a nechtějí mě nechat přenášet. Vztekám se. Naučit se, že mý emoce můžou bejt oprávněný, není jednoduchý. Máme v týhle zemi příliš velkou tendenci nechat se vláčet tam, kde je to pohodlný — pro ty ostatní. Velký téma k seberozvoji. Minulej čtvrtek jsem odcházela z porodnice v panice (s termínem na vyvolání). Pak jsem to opracovala. Pak jsem si řekla, že to bude dobrý. Teď se panika vrací. Termín je za rohem, a já se s tím stále nechci smířit. Nechci tím projít tak, jak mi plánujou, pokud to není nezbytně nutný, a pokud to jde udělat nějak jinak. Je otravný bejt kverulant úplně pokaždý. Internalizovaný češství v kostce: Proč vrtat do toho, co funguje? Proč se snažit mít pro sebe lepší podmínky? Zdálo by se že odpověď je zjevná.

Mít kontrolu. Bejt praktická. Nechat život s sebou vláčet. Největší pravdou ve vesmíru je umět nechat bejt to, co neovládneme. Nezměním trendy ve světě. Můžu nelízt na facebook a strkat hlavu do písku. Můžu měnit svůj malej svět. Můžu dělat to, na co mám sílu. A něco trochu navíc. Zatím jsem se naučila přijmout, že právě teď úplně jasně nevím ani kým jsem, ani kým budu.

Péče a pečení. Hystericky peču. Za každej neporozenej den jeden druh cukroví.

Poledne: Instinkt versus strach. Rozhodnout se musím sama. Mladej krásnej pan doktor (když jsem ho viděla poprvý, posílala jsem holkám jeho instáč a muž se mlátil do čela) by nečekal. Dula mě chválí, že jsem statečná a odolávám. Jistotu, že odolávat mám, mi nikdo nedá. Jen moje tělo. Posouvám termín vyvolání ze středy na pátek a podepisuju, že jsem si vědomá rizik. Akutní sekce, poranění. Máme velký dítě. Ale informace nejdou jen z nemocnice. Pořád věřím (i když chvílema je to spíš obranná reakce, než vědomý rozhodnutí), že moje tělo bude vědět. Přenášet o tejden je tak strašně normální a stejně to tak v lékařským prostředí nikdo neprezentuje.

Soumrak: Masáž, akupresura. Mám během ní poslíčky jako snad ještě ne, ale zase přejdou. Chtěla bych tohle zažít — to, že to přijde samo. Když se mě doktor ptal, proč se bojím indukce, nemám jasnou odpověď. Nechci spěchat. I like to take things slow, you know. Chci rodit přirozeně, debile!

Že mám souložit mi radí sestra (vlastní), sestra (vrchní), doktor (i s tipy ohledně poloh), a pak veskrze úplně každej. Babský rady. Cejtím, že se trochu bráním. Přede mnou jsou samý neznámý, je přece fajn zůstat ještě chvíli v tom, co je. Odkládám inudkci jen proto, nebo je v tom i instinkt?

Během masáže přijímám myšlenku, že se na porod těším. Nejde to jinak. Že se těším na naši holčičku, že ji budu držet, že ji uvidí muž. I když je to pořád obalený strachy, říkám jí to a vyslovuju to nahlas, procesuju, posouvám se, přijímám, že to jinak nejde, a to, že to jinak nejde, není špatně. Mluvím na ni, myslím na ni, povídám jí o světě venku.

V tomhle celým dni taky stihneme dojet do Mělníka, kde je nejen vyhlášená porodnice, ale taky, ehm, dům. jsem chodící checklist dospělosti. Dítě, dopravní prostředek, dům. Dítě bylo no brainer, to se prostě stalo. S dítětem přišel výběr novýho vozu (o kurva). Dát _tolik peněz_ za _nový_ auto? Jsem z rodiny internalizovanýho nedostatku, což ostatně v týhle generaci poválečnejch rodičů není nic neobvyklýho. Rodině mojí mámy zabavili majetek komunisti. Finanční gramotnost jsem se neměla moc na čem učit -- v reálu jsem v pondělí dostala 2 stovky na obědy na celej týden, večer jsme šli na kulečník a zbytek týdne jsem obědvala Bebe sušenky. Návyky mojí mámy, který mi v pubertě připadaly směšný, se dnes označují jako reuse a mám je taky. Pro dítě jsme nový koupili asi tak tři věci. Konzumerismus mi dělá stejný úzkosti jako změny klimatu. Rovnice co chtít, co potřebovat, co je nadbytečný, řeším neustále. Ale auto bude. S parkovacíma kamerama a mega kufrem. Abychom mohli jezdit po Evropě. Auto beru. Auto se hýbe. Autem se dá přibližovat a vzdalovat. Dům si člověk do kapsy nesbalí.

So you've exchanged cold comfort for change.

Občas si připadám, jako bych zrazovala dávný divoký já. Bojím se stálosti, ale slouží mi to ještě? Dřív jsem dělala velký změny pro pocit kontroly, aby se něco stalo dřív, než se něco stane mně. Vím proč, a je to bolestně, pubertálně trapný, přece nebudu jako mý rodiče! Přece se nebudu schovávat před riziky (aka dělat chytřejší rozhodnutí), žít ve vlastním domě na jednom místě dlouhý roky, a bůhví co ještě. Zapouštění kořenů mě děsí. Nomádství si z krve nedostanu. Mít přesně tolik věcí, co se do toho auta vejdou. Všechno ostatní je zátěž, úzkost, závislost. Moje katastrofická mysl, která se pořád bojí, že o něco přijde.

Do Barcelony jsem vezla obří kufr plnejch věcí, co mě tehdy definovaly. Vzpomínky na Brazílíi. Rodinný šperky. Zrcadlo s nápisem Absolut star. Instantní domov, kterej na místě vyskočil z kufru a já mohla patřit do novejch krajů. Když začala válka, přemýšlela jsem, jestli si mám připravit evakuační zavazadlo. Vodu, žrádlo pro kočky. A ty šperky. A do každý ruky jednu obří přepravku. I teď na to myslím, teď, když mám lidi, na kterých mi záleží tak, že to víc nejde. A tím se vracíme na začátek: Co mě definuje? Všechno co jsem byla, si nesu v sobě. A stejně jsem si dovolila usadit se o dost víc, než kdy předtím, vytvořit cozy místo, kam lidi rádi chodí, mít radost, že se tu prolínají věci, co jsem měla třeba už v Berlíně, s věcma mýho muže. Dovolit si tohle přijmout, aspoň teď, protože nikdo neví, co bude.

Extrapolováno na kauzu dům bych si ráda připomněla, že před patnácti lety jsem byla příliš sexy na hypotéku a i s nadprůměrným příjmem jsem raději všechno prožrala, takže narozdíl od prozíravějších kamarádů mám holou (a větší) prdel. Takže říct, že mi to slouží, se úplně nedá. Někam patřit, někde být úplně doma, nám s mužem přijde jako dobrej nápad. Vlastní zahrada a tak. Tenhle proces koukání se trvá už přes rok a sahám si v něm na nějakou vlastní problematickou podstatu. Toužím po centru velkoměsta úplně stejně jako po samotě u lesa, a nemusí mi nikdo vysvětlovat, jaká je to blbost. Takže se snažím to propojit. Definovat, co hledám, co potřebuju, kdo jsem teď a kdo budu za pět let. Snažím se udělat chytrý rozhodnutí.

Viděli jsme toho hodně:

• Dům z kategorie samota u lesa, kterej se muži hrozně líbil. (Bělá pod Bezdězem)
• Dům, kde přednedávnem vyhasl život. Starý pán umřel, paní byla hospitalizovaná a už se nevrátila. Věci položený, používaný, div nebyly talíře na stole. Brečela jsem. (Úholičky)
• Nespočet ruin. Podivná nedokončená a nezkolaudovaná novostavba. Poslepovanej dům dlouhej jak Lovosice. Domy sto let starý, padesát let starý, domy, do kterejch se moderní život blbě složí.
• Dům plnej kontroverze, u trati a v záplavový oblasti, ale taky hned u nádraží a blízko Prahy. Ten jsme zvažovali. (Řevnice)
• Dům s obří zahradou a potřebou obří rekonstrukce. Ten jsme zvažovali taky, ale nakonec nás ta rekonstrukce odradila. (Rudná)
• Moderní dům na oukej místě, ale u hlavní silnice. Po asi půl roce šel konečně o mega dolů, ale u hlavní silnice je furt . Chtěla jsem tam tehdy přespat, abych si ověřila hlučnost, a to se majitelce nelíbilo (jakkoliv žije jinde a dům je prázdnej), tak jsme to přestali řešit. (Brandejs)

Všechny tyhle operace se odehrávají v částkách, který by neměly existovat. Gravitační pole Prahy je peklo. A já mám nároky. Postupem času jsem si ujasnila priority (protože na začátku pro mě bylo důležitý všechno). Kde někoho známe. Odkud se do Prahy dá dostat relativně snadno. A kde se nám prostě líbí.

Dům v Mělníce jsme našli náhodou. Jeli jsme se tam z Kokořína najíst a při tý příležitosti jsem zkoukla realitky. Tenhle dům splňuje 2/3. Došli jsme k tomu, že na rekonstrukci jsme starý, takže jsem se smířila s tím, že to nebude levná ruina a hromada práce. Což je další prostor k sebereflexi. Proč mám pocit, že si novej moderní komfort nezasloužím?

Úterý: Jsem unavená. Mentálně. Šedivo za oknem nepomáhá, ale v tomhle případě si myslím, že moje nálada jde první — počasí se s ní jen ladí.

Zwischen: A ball of baby and emotions. Pojď za námi, opakujeme miminku.

Středa: Brečím bez přestávky. Panika v noci. Vzpomínky na jiný bezmoce, proč se to neděje, jak má.

Čtvrtek: Chtěla jsem před porodem stihnout několik věcí, hlavně nalakovat si nehty a odnést konečně pytel se skořápkami na blízkou farmu. Takže ještě dopoledne neseme jasným a zasněženým dnem skořápky, kloužeme po sněhu a obědváme. Odpoledne jedeme do porodnice. Muž zapojuje telefon do sound systému v autě, což nikdy nedělá. Pouštíš Hamiltona, žejo, říkám, protože jedeme na kontrolu, a vida. Hamilton proveden, konečně, po tom, co to týdny nešlo.

V pátek v noci přijdou kontrakce. Každý porod je jiný, slyším neustále, a stejně jsem přesvědčená, že to přece bude tak, jak chci. A bude — dostaneme krásný, zdravý dítě, který porodím, jak bych tak v aktuálním oxytocinovým rauši řekla, skoro s lehkostí. Ve skutečnosti mám kontrakce od půl šestý ráno do aktivní fáze porodu podobně silný, podobně často a podobně dlouhý. Každá kontrakce je vlna, která vás přináší blíže vašemu miminku — před porodem jsem poslouchala afirmace. Hahaha. Každá kontrakce je důvod, proč se nechci už nikdy v životě pohnout. Když po desáté vyrážíme do porodnice, mám pocit, že umírám. Zejména pak na místní zámkový dlažbě. Nastudovala jsem toho k průběhu porodu fakt hodně, ale i tak mě překvapuje kombinace hlava dítěte tak dole, že nemůžu ani chodit, a zároveň porod neběží, neotevírám se.

V porodnici dostanu opiát, abych si odpočinula. Pluju většinu dne — pauzy mi připadají nekonečný a prospaný. Bolest je furt příšerně silná, ale hlavou mi zní jedině, že se do ní mám uvolňovat. A tak ležím a uvolňuju se. Čas naprosto ztratí význam, myšlenky nemám, fyzický dotek mi vadí. V jednu chvíli se podívám na hodiny a je 4:20. Ležím v tekutině, přichází asistentka, "jdu" na záchod. Každej pohyb vyvolá kontrakci. Na kurzech vám řeknou, že otevřít se o jeden cm trvá v průměru hodinu. Jsem na pět cm, za dalších dvacet minut osm. Bazének se napustit fakt nestihne.

V neděli večer jsem měla v rámci jednoho z programů porodnice rozhovor s jednou s asistentek, co tam byla. Až tam se dozvídám, že se báli. Dítě velký, já vyčerpaná. Vnímala jsem všechno ze vteřiny na vteřinu — přesun na křeslo, polohy, vedení asistentek. Najelo mi to všechno, afirmace, přípravy. Každá vlna. Tlačím. Močím. Muž mi v pauzách dává pít colu, při kontrakci mi spolu s asistentkou drží nohy. Nechávám se vést. Je to brutální, je to odvěký. Je to trans-itivní. Furt mě chválej a povzbuzujou. Dokonce i teď si moje mysl stihne pomyslet, že to říkají jen tak, ale neříkají. Jak se dozvídám později, bez toho, že jsem na každou kontrakci jela na doraz a pak ještě dál, i když to nešlo, by byly intervence. Musely by ji tahat. Měla šňůru kolem krku, padaly ozvy. Ale my jsme to spolu daly. Ten pocit, když vyklouzla ven. Ten pocit, když mi ji přinesli. Brečím, když na to myslím, brečím, když to píšu. Je to tak obrovskej zdroj síly, vědět, že jsme tohle dokázaly. Že jsem porodila tak, jak jsem si přála, přirozeně, přestože úplně jinak. I přes svůj věk. I přes přenášení. Ukázaly jsme jim, viď, holčičko.

Dula to nestihla. Asistentka mi po pár dnech psala nádherný zprávy. Stavily se kamarádky z dávný práce a předpisově vzdychaly dojetím. Stavila se Margit s mužem a miminko pomalu neviděli, protože celou dobu chrnělo. A my, my si zvykáme.

Holčička měla ihned po porodu zvýšenej glykemickej index. To to cukroví. Jinak je zdravá. Sama žlutá pořád míň, hovna víc.

V úterý jsme přijeli domů. Priority, směju se. Muž si chce připít whisky, kterou jsme před mnoha měsíci koupili v Bretani miminku na zdraví. Ale já si musím objednávat gynekologický vložky, díky Alzo. Dostanu krásnej vltavín, kterej jsem mu kdysi ukazovala na Fleru. Jsem dojatá, a zdaleka ne jen tehdy. Když se stará první dny, když se stará teď. Dovezl nás domu a teď spí. Muž, když přebaluje mluví na malou: Miminko, budeš mít čistou prcku. Neměla bych se ve svým stavu smát, ale málem padám z postele. Nebude to také ľahké, drahá, ale snad to nějak dáme. Je prcka prdel nebo pipina? Nemůžeme se shodnout (jsem tým pipina).

Je čtvrtek. Houpačka: První noc doma peklo, druhou jsme prospali. Mozek jede v režimu PRÁVĚ TEĎ. Teď mi spí miminko v šátku, teď můžu psát. Teď, mezi kojením a přebalováním, volá majitelka TOHO domu, jestli máme zájem. Bavili jsme se o tom před porodem, v porodnici, doma. Jakmile jsem jen trochu příčetnější, přemejšlím skoro tak intenzivně, jako jsem rodila. Pochyby mám, ale nedrtí mě. Nějak to zvládneme. Sometimes things need to change. Sometimes things need to break. Změnit úplně všechno, jako když jsem šla do Berlína. Směr je to podobný. Ale teď je to náš malej svět, kterej si přeneseme podle potřeby.

Budeme muset zabalit. Budeme se muset přestěhovat. Budeme muset zařídit milion věcí. Spala jsem, takže mě to tak neděsí (a můj logistický mozek se na to těší), ale řekneme si zítra, pozítří... Šestinedělí je záhul. O to jsem vděčnější za každou malou chvilku klidu, jako teď, když jsem zvládla tohle všechno dospat a holčička celou dobu chrní. Opřu se o sebe, o muže, o ni. O všechny ty lidi okolo. Jen budu o 30 minut dál po Vltavě.

A za chvíli se staví Margit a půjdeme na první procházku s kočárem. Dítě chrochtá ze spánku. One thing at a time. Nebo, jako v našem případě, everything, everywhere, all at once. Jsem vděčná, vděčná, vděčná. Muži, svýmu tělu, svý holčičce, vesmíru. Děkuju. 

Vzpomínáte si na svoje velký začátky?

Porod? A nové dítě?

Nový byt nebo dům?

Nový vztah?

Nová práce?

Nová země?

Pohleď. Vše je nové. (Druhý list Pavla Korintským)