442. díl, Baru: Kintsugi: Rozbitej krám nebo jizvy na výstavce?

V posledním období jsem konfrontována se starým a novým … starý a nový rok … staré a nové vztahy … nové, co dopadá stejně jako staré. Konec numerologického roku 9 (2025) a začátky v roce 1 (2026).

Všude to vyskakuje.

V mém okolí končí vztahy a nebo hledají svou novou podobu. Je to smutný i nadějný.

Nepanikařím, sleduju a nikdy neodvracím zrak. Dýchám.

Co se o sobě dozvím při výrobě adventního věnce? Vypadá každý rok stejně.

Margit recykluje loňský. Začíná totálním chroštím, ale na konci je přirozená krása.

Já vyrábím. Chci to vzít poctivě, takže letos motám i věnec. Spotřeba materiálu i času je tak vysoká, že to rozhodně nestojí za to. Nakonec tam dám i tu hnusnou ozdobu, co s ní vnitřně bojuju každej rok, protože jsem sentimentální. Výsledek je vždycky trochu kýč a trochu já.

Dcera letos dostala adventní kalendář se sušeným masem. Má podobu 70 centimetrů dlouhého kamionu, ze kterého se každý den vytáhne jeden sáček se sušeným masem.

Krade z něj kočka, přistihnu ji s příchutí Koprovka a to mě teda překvapí.

Koprovku vytahuje několik dní po sobě zcela neomylně.

Koprovka asi připomíná její kapsičky.

Když Koprovku 17.den v kalendáři konečně ochutnáme, pochopíme. Je tak hnusná, že chápu … bleee (a to mám koprovku normálně ráda).

Kočka si demonstrativně ustele na papírovém kamionu. Zalehne ho. 

Fakt jste si mysleli, že je váš? Pche. Tady vládnu já.

Já s Adventem zase vytahuji nóbl kousky nádobí. Už mnoho let si každý rok touhle dobou zakoupím jeden talíř Villeroy Boch s vánočními motivy. Jak se to nasčítalo, mám už slušnou sbírku.

A pak se to stane.

Kurva …do prdele …. sakra … nééé … ten néééé.

Někdo to narafičil.

Ten někdo jsem musela být já. V mý kuchyni můžu bohužel narafičovat věci jen já. Kočka tam nedosáhne. Dcera tam zrovna nebyla.

Nádherný (a nechutně drahý) talíř letí k zemi. Snažím se ho chytit. Ve zpomaleném záběru se vysmekne z hromádky talířů vyrovnaných v horní polici kuchyňské linky (pro ilustraci si vzpomeňte na film My jsme holky z porcelánky … ). Já po něm hmátnu. Šátrám vzduchem. Žongluju. Je jak úhoř. V jeden zlomek vteřiny to vypadá, že ho můžu zachytit. Že ten pohyb zpomalím. Zastavím. Změním trajektorii. Zbrzdím. Předejdu havárii. Odvrátím konec ….

Ale nezachytím. Nezpomalím. Nezastavím. Nezachráním.

Kurva fix.

Rozletí se dlažbě na 3 velké a spoustu malých střepů.

(Jasně, kurva fix, střepy přinášejí štěstí … štěstí Villeroy Boch … to bude nóbl štěstí.)

Ale ne, mě to nemůže zastavit. Jsem klidná. Jsem vyzenovaná. Ráno bylo houbový kafe :-).

Ke slovu přichází Holandská sada na Kintsugi.

Konečně ji mohu využít.

Víte, co je Kintsugi? To je japonská technika, kdy se rozbité nádobí lepí zlatem. A povyšuje tak svou hodnotu. Na něco, co nebylo vyhozeno, ale spraveno, a zlaté šrámy jsou symbolem vyšší hodnoty. Yoko Ono takhle vytvořila sadu hrnků pro Illy. Trochu mi to připomíná, jako by někdo lepil manželství zlatými šperky.

Jsem houževnatá a pokusím se o nemožné. Posbírám velké kusy i drobné střípky rozprsklé po celé kuchyni a pustím se do práce.

Po pěti minutách: Ano. Velké švy jsou ok. To půjde.

Po deseti minutách si připadám jako mazák.

Pak přijdou na řadu ty malé titěrné střípky.

Po dvaceti minutách:

Ze specializované hmoty tvořím výplně.

Míchám dvousložkový epoxid.

Netrpělivost, rozpadání.

Po dvacetipěti minutách:

Nekonečné čekání než ty dva namazaný kousky můžu dát k sobě.

Po třiceti minutách jsem úplnej lůzr.

Nesedí to a kusy tam chybí.

Rozsypaný zlatý prášek všude.

Upatlané střepy s mými otisky. Zlatými.

Po čtyřiceti minutách:

Čištění střepů drátěnkou.

Manikúra v čoudu.

Upatlaný stůl, odřený … ještě že mi nemá kdo vynadat.

Bejt tu nějakej chlap, úplně slyším tu přednášku.

Ježiši, já jsem blbá.

Do čeho jsem se to pustila.

Nebude moci do myčky.

Už se na něm nikdy nebude dát jíst.

Můžu si ho jenom pověsit na zeď.

Není lepší si koupit nový?

Všechno bych to nejradši vyhodila. Celou tu blbou sadu i ten porcelánovej paskvil.

Kdybych to ovšem dokázala odlepit ze svých prstů …

Po šedesáti minutách: Vypadá to divně … počkám do rána.

Připomínky jizev.

Mojí kolegyni a kamarádce před týdnem vzaly obě prsa kvůli nádoru.

Řekla, že si ty jizvy ve svých šedesáti nechá potetovat. Místo plastiky.

Nechce nic předstírat.

Při vzpomínce na ni se dojmu … musím si to hned zapsat.

Pozor na klávesnici na kompu, když to teď popisuju. 

Nééé, mám ulepený prsty a hrozí, že si ještě zasviním klávesnici.

Zlato všude.

Ježiši, já jsem střevo.

Zažehnám nejhorší a tlemím se.

Nikdo mě nevidí a tak se sama bavím vlastním fuck-upem.

Musím přiznat, že nedokonalosti mne nějak uklidňují. Malý špeky. Jizvy. Potrhaný vlasy. Když vyrážím na dovolenou a zjistím, co jsem zapomněla. Nějakou nedůležitou kravinu, ale už to mám za sebou. Dokonalost je vždycky trochu podezřelá.

Bezvadný a bezradný je rozdíl jednoho písmena. Tak co.

Nedokonalostí si v posledním období užívám.

Moje pračka už několik let blbne. Dvacetiminutový cyklus pere cca hodinu a půl, o delším ani nemluvme. A ještě v průběhu zahlásí několik erorů a musí se vždycky domáčknout.

Nedávno jsme s dcerou chtěli jít nakoupit, hned co dopere pračka. Už ukazovala poslední minutu. Poslední minuta trvala čtyřicet. Strávili jsme ten čas zíráním na buben. Povzbuzováním, nadáváním, chechtáním se.

A tak nám ježíšek minulý víkend přinesl novou. Mladou. Ta už se nezakecá.

Pánové ji namontovali. A … a … a …. Vykazovala stejnou chybu. To mě poser. Bylo to tlakem vody a slabou přívodní trubkou.

Takže nejen, že jsem vyhodila zcela funkční pračku, ale ještě další den zaplatila tři litry instalatérovi. Ale ten pocit…. Ten pocit, kdy patnáct minut trvá patnáct minut.

K nezaplacení.

Všechno je idylické.

Jen hůř spím.

Pravidelně ve 4 ráno mě svěděním budí rostoucí bradavice na noze.

Taková drobná nedokonalost.

Alespoň že mi neroste na nose.

Tak už jen vánoční stromeček.

Letos verze minicooper. Takže drobeček.

Dám ho na noční stolek, který zamaskuju ubrusem.

Ubrusem po mrtvých.

Damaškovým ubrusem z výbavy židovský holky, co bydlela v našem domě na Severu.

Než ji vyhnali Němci a ty jsme pak vyhnali my. Sudety.

Vytahuju její ubrusy s monogramem s pietou. Aby po ní alespoň občas ještě něco žilo.

Za chvíli mne překvapí kapající voda z jeho šosů.

Fascinovaná kočka sedí pod stolečkem jak přikovaná a už už máchá pacičkou.

Fakt jste si mysleli, že je váš? Pche. Tady vládnu já.

Sakra. Stojánek asi zažívá svou poslední sezónu. Teče.

Proběhne záchranná akce …

Kočka snad o stromek ztratí zájem, když už z něj nic nekape.

Užívám si.

Sbírám historky.

Fotím fotky drobných kalamit a bavím jimi přátele.

Doma se mi scházejí dceřini kamarádi a tvoří hráčské doupě.

Pečeme sušenky a perníky.

Občas někdo potřebuje Coldrex a občas psychickou podporu.

Krmím lidi a potkávám se s přáteli.

Vařím kafe a čaje a občas si dám panáka vaječníku a pak mám pocit, že lítám (tak víte co, cukr + alkohol …. Oooo ach mňam ….)

Inu Vánoce, Vánoce přicházejí.

Opravujete staré věci?

Věříte, že přiznané zlaté jizvy přinesou novou kvalitu?

Platí to i o vztazích?

Maskujete svoje jizvy nebo je zvýrazníte tetováním?

Tohle je můj poslední letošní příspěvek.

Čekají mne zase jedny úplně jiné Vánoce a jiný Silvestr.

Spoléhám na Vánoční zázrak. Jako v roce osm, sedm, šest …

Ale možná budou jako ty staré… dyť se znám.

Bůh ví.

Uvidíme se (učteme se) v roce jedna.

Vkročte pravou a opatrujte sebe i svoje jizvy.