447.díl, Margit: Zamrzlá

Baru poslední příspěvek končila výčtem všech svých rolí v poslední době. Já o svých rolích taky někdy přemýšlím. Snažím se, aby byly kongruentní. Byly ladily a abych kvůli jedné nemusela popírat jinou. Matka, partnerka, terapeutka, supervizora, milenka, teta, dcera, sestra, divoženka, kuchařka, hostitelka, performerka, tvořitelka, šamanka… naštěstí už ne ředitelka.

Chodím teď po mnoha letech zase na psychoterapii. Cítím, jak přestupuju do další fáze života a chci to udělat dobře. Prohrabuju se bolestmi, pojmenovávám svoje zdroje, hledám, o co a o koho se můžu opřít a jestli si vůbec umím dovolit se opřít, hledám a pojmenovávám, co mě bolí, co těší, co dobíjí, co vycucává, co je pro mě v životě důležité…

Jsem šamanka. Šamanka, ne náčelnice. Přišla jsem si na to právě v terapii. Celé roky jsem teď dělala náčelnici. V něčem mě to bavilo a v mnohém zas vyčerpávalo. Mnozí říkali, že jsem v tom dobrá, ale já věděla, kolik mě to stojí sil. Někdy se to totiž může plést. Náčelníci i šamani jsou autoritami svých společenství. A to já určitě umím. Být autoritou. Lidi mi snadno uvěří, na spoustu věcí mám nějaký názor, ráda pomůžu, podpořím… nechci ale nikoho vést, nechci mít zodpovědnost za lidi kolem sebe, nechci se o ně starat… Roky jsem to teď dělala a jsem ráda, že už nemusím. Rozhodně ne v práci a ve své rodině jen malinko.

Jsem prý taková matka lvice, co nechá svoje mláďata svobodně si hrát, rvát se a trénovat lov, zasahujíc pouze v případě, že hrozí, že si lvíčata ublíží… Svoje děti spíš usměrňuju, než že bych kolem nich běhala nebo je nějak moc buzerovala. Milovala jsem je (a miluju) od početí všema svýma buňkama a snad jsem tak zasela, co bylo třeba. A teď se snažím jim předávat a formovat světonázor svým životem a věřím v jejich potenciál.

Momentálně jsem ovšem hlavně zamrzlá. Nejen moje rameno, nejen město kolem mě, ale celá moje energie je jaksi zamrzlá. Jako bych se nemohla a vlastně ani nechtěla pohnout. Když nemusím, nic nedělám. Nevím, zda je to dobře a zda odpočívám a nabírám nové síly, nebo zda uhnívám zevnitř. Doufám v to první. Brzdí mě to ale ve všem. Špatně se mi pracuje, špatně se mi chodí na procházky, tenhle blog píšu už třetí den… věřím ale, že to časem povolí, rozmrzne…

Přišla jsem si taky na to, že se opírám hlavně o svoji vnitřní sílu a víru. Víru v to, že bude dobře, i kdyby náhodou bylo zle. Mám v sobě mízu, která mnou proudí od hlubokých kořenů po vysoké přesahy. Od hluboké temné uzemněné hlíny sahající až k jádru Země až po spirituální nebeské vesmírné výšky… Vlní se ve mně, žije, pulzuje, tančí… vyživuje a drží pohromadě nepojmenovatelné přesvědčení, sílu a energii… Trochu jako konstrukce japonských mrakodrapů, co jsou dost pevné a dost pružné, aby vydržely zemětřesení… Musela jsem si to namalovat. Prý to připomíná vagínu. Jaký div!

Baru četla veřejně jeden ze svých textů na prvním setkání Zítraslavných spisovatelů. Byla skvělá. Silné a dojemné to bylo. A ohromně jí to slušelo. Zítra bude slavná. Věřím tomu. Taky jsem se přihlásila. Slavná být nepotřebuju, ale můj exhibicionismus mi nedovoluje psát si jen tak do šuplíku. A takhle na blog je to takový napůl - neslyším vás, jen mi občas někdo řeknete, že nás čtete a to mě zas povzbudí… Poslala jsem pořadatelům pár textů z blogu, včetně několika básniček. Prý číst mohu/mám. Akorát si mám prý připravit dvě verze - autentickou a slušňáckou, kdyby tam náhodou byly nějaký děti. Chm. Zvažuju, že jim napíšu, že můžu nabídnout jedině sebe a to (sorry) prostě slušňáky nebude. Takže bych možná spíš napsala na plakát upozornění, že vstup jen na vlastní nebezpečí. Takový čtení s hvězdičkou…

Mše nesvatá

Chystám se na mši našich těl,

Chystám se ochutnat tvůj pel

Máčím si své údy ve vaně

Tváříš se nemastně neslaně

Oholím všechno co překáží

Přemýšlím, na co tím narážíš

Čeká nás naše mše nesvatá,

Začne, až stáhnu ti kaťata,

Budem si užívat bez hranic

A možná ještě i trochu víc

Až budu tu úplně nahatá,

Vypukne naše mše nesvatá

O víkendu bude svátek Imbolc. Hromnice. Svátek bahnění ovcí. Oslava toho, že nová malá jehňátka se počínají v tělech svých maminek. Oslava toho, že v hloubce zmrzlé půdy něco cinklo, zazvonil budík a semínka si začínají protírat oči, aby se za pár týdnů probudila k životu. Míza v kořenech stromů si pomalu začíná protahovat svaly, aby brzy zaklekla do startovních bloků a vyrazila k větvím a pupenům, co vyraší na jaře… Uděláme si s Baru nějaký rituál. Tak třeba pak začnu pomalu rozmrzat.

Jak jste na to se stupněm energie vy? 

Kde čerpáte svoje síly? 

A jste šamani, náčelníci, pěstitelé, lovci, nebo rybáři?