449.díl, Baru: Když se zima zeptá ...

Dokážu jen otevřít oči. Těsně před tím než to udělám, rozhostí se tělem krátký okamžik úlevy. Protože spánek udělal své. Ten moment je slastný a já se zase chvíli cítím jako já. A pak ty oči otevřu. A místo pomalého vstávání rychle v panice šátrám rukou tam, kam jsi mi v noci dal kyblík. Protože se možná pobliju a jestli se pobliju, nebudu mít sílu to převléct. Musím vypadat strašně. Cítím, jak mi ostávají zacuchané vlasy a upocený pyžamo taky není úplně nóbl. Ale je mi to fuk. Furt lepší než tady pak ležet v poblitým povlečení. K záchodu dojdu, ale k pračce bych se nerada vydávala. To už je trasa navíc. Takže šátrám intenzivně. V puse mám příšernou pachuť. Takhle si představuju, že nějak chutná hlína. Možná hlína ze hřbitova. Musím se usmát, když mám pořád sílu na takovýhle metafory, nebude to tak zlý. Kýbl nahmátnu. Nakonec není potřeba. Zamrkám. Pokusím se do sebe nalít trochu Coldrexu, cos mi kolem třetí ráno uvařil. Za studena chutná obzvlášť hnusně. Mám pocit, jako by moje tělo bylo balón. Jako by se napínala všechna moje kůže. Bolí mě celý člověk. A nejde zvednout. Je jako obří medicimbal. 

Spim.

Kolem šesté najdu telefon a napíšu dnešním klientům. Ztráta v řádu několika tisíc. Jooo když jsi OSVČ, nemoc něco stojí. Jenže tohle prostě nerozchodím. 

Spím.

Po osmé se v bytě začnou množit děti. Poznám to po zvucích. Dcera slaví patnáctiny. Mají sladkosti, balónky a girlandy. To jsem ještě stihla.

Já nevycházím z ložnice. To je morová zóna. Naštěstí ani na záchod. Spím.

V poledne mi přinesou talíř těstovin s pestem, co uvařili.

Zakážu komukoliv se ke mně přiblížit. Spim.

Těstoviny sním o dvě hodiny později a blahořečím jim.

Spim.

Kolem čtvrté se otevřou dveře a děti sjeté heliem mi předvedou nemocničního klauna.

Zlatíčka.

I tak prosím ať nevstupují.

Kolem šesté se byt vyprázdní.

V sedm se vyplížím já.

Vzorně uklidili.

I kdyby ne, bylo by mi to jedno.

Dojdu na zachód.

Pokusím se učesat. Neúspěšně.

Jsem tu sama.

Mele se to ve mně. Jestli mám být ráda, že nikoho neobtěžuju a na nikoho nemusím brát ohled, nebo se litovat, jak jsem opuštěná, když je mi fakt blbě. Chvíli se teda lituju a pak si uvařím čaj.

V klidu se dovleču do postele, frknu do sebe jeden prášek na bolest a jeden na nervy. Spim.

Až ráno mi dojde, že jsem ani nenakrmila kočku.

Promiň drahoušku.

Ta jediná se mnou věrně leží a já doufám, že tenhle lidský moribundus zvíře chytit nemůže.

Druhý den už je to lepší.

Vydržím i pár hodin vzhůru.

Shlédnu pár dílů seriálu.

Přečtu tři povídky.

A mezi tím spím.

Přijde dcera.

Koukáme na Peče celá země.

Doufám, že ji nenakazím.

Možná jsem to chytla od ní, když jí v minulých deseti dnech nebylo dobře a měla streptokoka.

Možná tu šílenost přivezl Drahouš od svých dětí.

Víbůh. Nebo se všechny ty bacily, městské i venkovské, poprali v mém těle.

Třetí den už můžu jít i chvíli demonstrovat. Tak snad je to pomalu za mnou.

Unavená jsem teda fest.

A spala bych.

Furt.

Naštěstí už konečně skončil leden.

Minulý týden jsem ještě byla jura.

Ze sauny lezla do dvoustupňové Vltavy nebo díry v ledu na zamrzlém rybníčku.

Cvičila jako ďas.

Jenže teď, teď mi normálně klekla baterka.

Prostě se vybila.

Pěkně s posledním lednem.

Margit by vám řekla, že se chystá svátek Imbolc. Na Hromnice. Že zima už je v půlce. Že přibývá světla. A že někde hluboko, aniž by byl viděn, se rodí nový život. Jaro tu ještě není. Ale rostliny ožívají v hloubce, semena se probouzejí a zvířata počínají mláďata, která se na jaře narodí.

Tak teda doufám, že ten hnus, co mne postihl byl jen součástí mé očisty a cesty ke světlu.

I když bych si to dokázala představit i příjemnější.

Tohle proběhlo jako několikadenní megakocovina, který bohužel nepředcházel žádný mejdan.

Moje kytky se teda ještě úplně divoce netvářejí.

Ale stejně.

Mám jednu kytku s příběhem.

Ne, mám spousty kytek s příběhem: koupené, darované, od popelnic, pěstované ze semen pašovaných z cest. Některým se daří, jiné živoří. Občas něco zdechne, pokud jsou naše životní rytmy neslučitelné. Občas záchvatovitě doplním v zahradnictví padlé kusy a tvářím se, že tyhle tu přece byly vždycky.

Ale teď mám na mysli jednu konkrétní rostlinu.

Čtyřlístek.

Na počátku byla jediná malá cibulka, která se odloupla z květiny, kterou koupila moje kamarádka pro svojí rodinu. Takový odpadek.

Já ho zasadila a on vyrostl.

Pak se obrovsky rozmnožil a zaplnil čtyřlístky celý květináč.

A pak nic.

Prostě zmizeli, uvadli, uschnuli, pošli.

Zbyl prázdný květináč.

Rok na něj koukám na okně.

Rok ho každý ráno trochu zaliju.

Rok si říkám, že to už je vážně asi pasé.

Když se nic neobjeví rok, tak už fakt nemá smysl to zalívat.

Ale co.

Tak ještě dneska.

Dyť mě to nic nestojí.

A minulý týden?

Pidišlahounek.

Fakt.

První.

Je tam.

Takovej nedomrlej. Ale živej.

Dneska už jsou tam čtyři.

Čtyři čtyřlístky.

Nijak speciální.

Ale pro mně jsou symbolem naděje.

Že někdy je dobrý věřit, i když není nic vidět.

A zalévat.

A že někde pod povrchem se možná děje něco, o čem nikdo nemá ani tušení.

A že příroda je moudrá.

A nezastavitelná.

A věci chtějí čas.

Tak snad časem odplyne i zima.

A ztuhlosti a neduhy a blbá nálada.

Vždyť už je únor.

Máte trpělivost s rostlinami?

Daří se jim u Vás?

Poznáte, kdy je čas je fakt vyhodit?

Nosíte si rostliny od popełnić?

A jiné poklady?

A jak zvládáte zimu?

A tu letošní?