451.díl, Baru: Cupido …. Amor a presto!

Jako by se s Hromnicemi skutečně odvalily i největší hnusy a s nárůstem světla jsem se i já oživila. Začalo to postupně. Ptačí zpěv po ránu. Více síly, energie a …. zábavy. Objektivně se toho nemění tak moc. A kdybych si chtěla postěžovat, tak samozřejmě můžu. Ale nechci. Inspirovala mě jedna mladá učitelka, které na supervizi povídá: Mám se tu dobře, protože jsem se tak rozhodla. Chci se tu mít dobře a tak se tak mám. Není to pobídka k tomu ignorovat všechny životní potíže a kalamity, ale možnost …. Možnost mít se dobře navzdory tomu, že teda duha zaspala a jednorožci se splašili a pohádky jsou pro děti … takže se směju, když na se instáči změní nabídka reklam, protože algoritmus vyhodnotil změnu měsíce z ledna na únor a tak teď se mi nezjevují nabídky diet, ale nově nabídky stahovacího prádla.

Když nezredukuješ, alespoň zamaskuj. Vzpomenu si na to, že nějaký takový prádlo v hloubce skříně taky mám, drahý, italský, z nějakýho záchvatu před lety, a přestože reklama říká, že dnes již prádlo maskuje, ale nezarývá se a neroluje se … tak já už vím, že kecaj. Že se do toho narvete, ale nebudete si připadat hubenější, jen přidušenější. A záhyby se stejně zaříznou a já to pak někde v půli dne budu ze sebe vzteky stahovat někde na veřejným záchodku, přísahaje, že už nikdy.

Jsem moudrá, jsem moudrá, jsem stará a moudrá a nekoupím si to. Ne. Nepřemlouvejte mě. Ne. Myslíte? Ježiši, zaplaťpánbůh už nemají mojí velikost. Je vyprodaná. Odolala jsem dostatečně dlouho. Ne. Letos ne. Jasně mám faldy. Mám faldy jako každej rok touhle dobou. Ne. Neeee… tak alespoň Asian pilates …. Už za měsíc budeš vypadat jako takhle korejka …. Nebo japonka …. To by byl vážně zázrak. 9 minut denně. Kdyby tohle dokázali, měli by dostat Nobelovu cenu. Kecaj. Kecaj. Nevěř tomu. Vydrž to. Cvičíš pravidelně, celé hodiny …. A co nedokáže tvoje trenérka, nedokáže ani instagramová Miss Asia …. Jsem hrdinka. Boubelatá. Hrdinka.

No tak si koupím alespoň nový toustovač. Protože ten, co jsem si koupila před půl rokem, byl sice levnej, ale má podivuhodnou vlastnost, že spálí okraj čehokoliv do černa … prostě jo, zaručeně karcinogenní kůrčičky. A kouří se z něj tak, že se divím, že sousedi ještě nevolali hasiče.

Takže je vám jasný, že když řeším takovýhle kraviny, je mi dobře.

A mezi tím:

… Se rozvádí několik mých přátel. (Ovšem ne ti, o jejichž rozvod bych stála. Těsně vedle.)

… Světem cloumá lidská blbost.

… Války jedou.

… Děti se děsí přijímaček.

A já se mám fajn.

Je neděle.Sedím s dcerou v Národní technický knihovně, ona si dělá výpisky z chemie. Já píšu. Ráj.

V pátek se svojí partičkou Podivných … ( rozuměj: Dceřini bývalí spolužáci z gymplu, ze kterého jsme ji loni evakuovali a se kterými se schází každý pátek odpoledne, aby u mne doma zavalili chodbu bundami, hráli různé hry a pekli dezerty. Je to inťošská grupa šesti mladých lidí: jedna Ruska, jedna Vietnamka, jedna česká geniální multinadaná slečna, která u nás zásadně myje nádobí, jeden biologický expert na rostliny a jeden herní expert, co píše mé dceři dopisy v šifrách, a s nimi je v partě moje patnáctiletá dcera.) Pekli.

Začalo to sušenkami, pak byla éra mufinů a ta se plynule přelila v makronkové období. (Je vidět, že infekce Peče celá země zasahuje lid napříč gausovou křivkou.) Což o to, ty minulé makronky byly dost vydařené, ale ty páteční … ne nadarmo bylo pátek třináctého, čímž si skupina mladých vědců výsledek vysvětlila …. Ty páteční by neurazily žádnou Halloweenskou párty a sníst jednu se rovnalo stezce odvahy. Jestli byla chyba v tyrkysovém barvivu, které přineslo hořkou chuť náplně. Nebo ve tři roky staré mandlové mouce, která doputovala z ruské domácnosti. Nebo ve způsobu pečení, které se zdálo nekonečné, tak trochu přidali na stupních. Nevím.

Ale výsledek překonal fantazie všech.

Obrovské modré hrbolaté boule, slepené tyrkysovým hořkým krémem, které měly zvrchu krásnou hnědou barvu a voněli jako pečené kuře.

Nikdo nepozřel celou. Nikdo. Ti mladí už nic nevydrží. Dokonce i kámoška, která se zastavila cestou na rande, odolala. A dobře udělala. Děti ji totiž zatajili mimořádným vedlejší efekt onoho dezertu. Nejen, že chutnal jako kuřecí zubní pasta, nýbrž také obarvil tyrkysově ústa a zubní sklovinu. A to fakt chcete, přijít na první rande a otevřít pusu s tím, že jste uvnitř vlastně Šmoula. Dcera, která se na výrobě podílela, má ještě dnes ruce jako Avatar.

Jedině vietnamské dítě se rozhodlo odnést si v krabičce pár kousků domů, varovala jsem ji, že to je možná trestné, klasifikováno jako veřejné ohrožení.

Ale možná mi tak úplně dobře neporozuměla.

V každém případě, to celé přineslo jeden moment, kdy jsme všichni společně: děti, já i kámoška pochopili, co se stalo a že to je marný … a všichni společně dostali takový záchvat smíchu, že jsme se popadali za břicha a děti se skutečně válely smíchy po zemi. A to, to byl moment k nezaplacení. Dodnes mi cukají koutky, když si na to vzpomenu. Přesto doufám, že příští týden zase budou hrát radši Dračák nebo Městečko Palermo.

Ale největší zážitky mám z Valentýna. Ze včerejška.

Zatímco loni jsem dostala obrkytici do práce a zásilku sladkostí s milostnými vzkazy. Letos už oslava trochu zdomácněla. Super véču jsem zažili s Drahoušem v týdnu, a dneska si jdeme každý po svých. On je s dětmi v satelitu. Já si tedy myslím, že je s dětmi. On říká, že je s dětmi. Jestli to ovšem skutečně znamená, že je pouze s dětmi, to nedokážu posoudit.

Já školím prima metodiku na podporu psychické odolnosti třicet nadšenců.

V osm ráno si to mažu pěšky do práce a uprostřed sídliště potkám bloudící postavu. Chlápka, co nese, skutečně, a vidím to poprvé v životě, stovku rudých růží. Takovou otep. Bloudí mezi domy, takže je to spíš posel než dárce.

Zeptám se, jestli hledá mne? Tak, že tady jsem. Ale on můj vtip evidentně nepochopí. Moc nadšeně taky nevypadá. Tak si ho alespoň tajně vyfotím zezadu a pošlu fotku kámoškám, aby taky věděly, že TO existuje. Yeti.

Reakce jsou různé: od romantického nadšení po briskní stanovení diagnózy od těch nejzkušenějších. Drahouš na obrázek odpoví po mužsku: "to si dneska asi někdo zašuká…" No comment.

Kurz proběhne krásně a odpoledne vyrazím za Margit na Malostranský masopust.

To už je tradice.

A víte, ze co jdu já?

Já jdu za Cupida. Když je ten Valentýn.

Mám bílou afroparuku, křídla a luk s šípy (úprava dětské sady "Apač").

A asi 300 samolepek srdcí.

A potkávám lidi a trefuju je láskou.

A všichni ji chtějí.

České babičky, děti, páry, ruské, anglické, italské. Občas se někdo zakaboní, ale většina z nich volá: Ano, Yes, Si … Cipido, Amor a presto … tref mě, tref mě, já ji potřebuji. Tref prosím mého kámoše, tref ho! Ten ji potřebuje. A tref tyhle dva. A vyfoť se s námi. Dneska jsme se vzali! A tak zamířím, lípnu na ně samolepku a už ji mají. Mají lásku a … love is Sticky …. Pozor, těžko se toho zbavuje. A všichni se smějí. Chvíli stojíme na Karlově mostě s Margit a jejím milým (ona louka s květinami, on včelička), já mířím, Margit lepí srdce na zasažené … koncert.

Samolepky dojdou.

Fakt jich bylo 300?

Na konec ještě pořídím krásnou fotku.

Asi s osmiletým klukem v maskáčích, s helmou a kulometem.

Mířím já na něj.

Make love no war.

(Margit říká "Make kids not war", ale já bych se držela originálu.)

Takže se mějte dobře, už na Vás mířím…

Cupido.

A presto.

Chodíte na masopust?

Za co?

Slavíte Valentýna?

Jakou největší kytku jste kdy dostali?

Máte stahovací prádlo?

A pečete makronky?

Modrý?